Držíme se na Zemi

Poslední roky jsme svědky určité únavy z budoucnosti. Projevuje se to nějak i na sci-fi, která vždy žila z fascinace budoucností?

Hlavní proud sci­fi tím podle mě není zasažený. Pořád tu jsou autoři jako Kim Stanley Robinson či Neal Stephenson, kteří ohmatávají budoucnost jako takovou a mají vynikající recenze i slušnou čtenost. Oproti osmdesátým letům odpadl určitý exoticko­koloniální aspekt, v němž hrála prim neobvyklost cizích světů, nebo se přesunul do fantasy. Dnešní sci­fi je v tomto ohledu podstatně méně efektní, jakoby věrohodnější. To, co popisujete, navíc reflektuje jeden subžánr, jemuž se říká mundánní nebo světská sci­fi, která se ovšem nikdy nestala mainstreamem.

Tohle období nezájmu ale možná končí a časem se dočkáme obnovené popularity žánru. Mohla by přijít třeba ze strany některých levicových autorů. Takoví komunisté vždycky kladli silný důraz na budoucnost, ale teď o svou budoucnost přišli, přinejmenším dočasně. Nebudou mít zájem toto téma oživit? Ne že bych měl chuť se do nich nějak vciťovat, ale přijde mi zajímavé klást si otázku, jestli dnešní komunisté, speciálně ti čeští, vůbec mají nějakou vizi budoucnosti.

Současný pocit z budoucnosti má často podobu očekávání katastrofy nebo konce světa. Odráží se to nějak v science fiction?

U nás by myslím toto téma mohlo zajímat filmaře, protože jsme malá země a místní kinematografie musí počítat s menšími rozpočty. Nějaké rozmáchlejší fantazie vidíme v českých filmech spíš výjimečně, třeba v Návštěvnících nebo v Muži z prvního století. Typičtější myslím bude vždycky spíš model Konec srpna v hotelu Ozon nebo Poslední přesun: děj se přenese do nějakého rozbořeného bunkru a podobně. V literatuře to jistou popularitu má, ale není tak výrazná, jak by se dalo při současné vlně apokalyptické publicistiky očekávat.

S únavou z budoucnosti by mohlo souviset i zevšednění technologií, ztráta údivu z vědeckotechnického pokroku…

To, že tvrdší, technologičtější sci-­fi prodělává ohromný odliv čtenářů a fantasy naopak zažívá obrovský příliv, je evidentní. Ve světě to začalo zhruba o dekádu dřív než u nás, ale v současnosti je v Česku posun k fantasy snad ještě silnější než v zahraničí. Celá věc by snad mohla souviset s globálním přechodem od světa atomů ke světu bitů. Klasická sci­fi odpovídá světu atomů, v němž se zabýváme reálnými objekty, jejichž vztahy fungují kauzálně. Digitální prostor mi zase víc připomíná fantasy, protože je to svět, v němž je všechno možné. Cítím tam silnou rezonanci s principem magie: svět se mění jenom tím, že vyslovíte nějaké slovo, i když tak třeba jen někoho proměníte v žábu. Podobně v digitálním světě stačí zadat nějaký příkaz do počítače a na základě toho můžete proměnit nějaký segment digitální reality. A pro dnešního mladého člověka je digitální svět přirozeným prostředím.

Trochu to souvisí i se subžánrem kyberpunku, který jste v devadesátých letech hodně prosazoval. Ten se zabýval virtuálním prostorem, do nějaké míry ho i předpověděl. Existuje dnes ještě nějaká linie science fiction, která by se zabývala virtualitou?

Tohle téma bylo zajímavé na konci osmdesátých let, kdy virtuální realita byla něco jako most mezi sci­fi a fantasy. Hrdinové odcházeli do virtuální reality a tam se dostávali do jiného světa, kde platila spíš pravidla fantasy žánru, který se nemusel omezovat našimi fyzikálními zákony. Virtuální realita byla něco jako kouzelný zvoneček z Arabely, který mohl propojit náš svět s říší pohádek. Ale dnes, kdy všichni trávíme spoustu času na Facebooku, asi virtuální realita nikoho příliš nefascinuje. Svým způsobem „tam“ jsme i bez helmy.

William Gibson ostatně dnes píše romány, které se odehrávají v současnosti, a říká, že my už v budoucnosti žijeme.

Přesně tak. Kyberpunk sice jako literární hnutí skončil, ale můžeme také říct, že si nás všechny podmanil. To, že zásadně ovlivnil estetiku science fiction u nás i ve světě, je zřejmé. Navíc můžeme tvrdit, že v kyberpunku dnes do velké míry žijeme. Proto si myslím, že kyberpunk nepozbyl platnosti, ale že se vlastně rozpustil úplně ve všem. Posloužil také jako nástroj kulturního začlenění moderních technologií.

V roce 2015 zámořský sci­fi fandom hodně diskutoval o sabotování cen Hugo skupinou spisovatelů Sad Puppies. Jsou požadavky konzervativního křídla v něčem oprávněné? Skutečně hrozí, že změny spojené s příchodem ženské optiky či nových témat souvisejících s minoritami promění sci­fi žánr v něco úplně jiného? 

Podle mě hodně záleží na tom, jakou optikou se na to díváme. Někdo, kdo četl sci­fi v osmdesátých letech, může tvrdit, že už to není, co to bývalo, a že celá fandomová scéna jde do kopru. Do tohoto tábora částečně patřím i já, zvlášť pokud jde o českou sci­fi komunitu. Naopak někomu, kdo přišel ke sci­fi třeba před patnácti lety, může tenhle vývoj připadat zcela v pořádku. Co se týče povídek začínajících autorů, tak tam autorky naprosto válcují mužské pisatele. Stačí si otevřít několik posledních výtisků antologie Kočas, což jsou povídky zařazené do Ceny Karla Čapka, nejprestižnější soutěže české sci­fi literatury. Obvykle tam figurují asi dvě třetiny žen. U románů se mužští autoři ještě drží, což může být dané spoustou faktorů. U ceny Hugo vždy hrála velkou roli popularita určitých autorů, protože o tomto ocenění rozhodují návštěvníci akce Worldcon. To je případ Connie Willisové, která je sice bezpochyby skvělá spisovatelka, ale na její ocenění mělo určitě vliv i to, že často jezdila na cony [setkání fanoušků – pozn. red.] a byla mezi fanoušky oblíbená.

Vyrovnal se poměr pohlaví i ve čtenářstvu?

Ženy víc čtou fantasy a ve sci­-fi se poměr vyrovnává. Zvětšuje se poměr žen i díky tomu, že ženy víc píší. Na druhou stranu si myslím, že těžiště sci-­fi tradičně leží v mužském čtenářstvu i spisovatelstvu. Zatím.

Existuje dnes ještě vůbec hranice mezi sci­fi a hlavním literárním proudem? V posledních dvaceti letech proběhly četné pokusy redefinovat žánr a přiblížit ho hlavnímu proudu literatury, jako třeba spekulativní fikce, slipstream, new weird. Teoretici sci­fi hledali spojence v autorech, kteří volněji pracují s fantastikou, například Haruki Murakami nebo Margaret Atwoodová, aby mohli deklarovat, že hranice jsou vlastně iluzorní. Přineslo by rozplynutí sci­fi v literatuře něco dobrého?

Připadá mi to jako přirozený zákonitý vývoj. Samotný sci-­fi žánr nemůže jen přešlapovat na místě. Mainstreamová literatura, obzvlášť ta fantaskní, nutně ovlivňuje scifisty a naopak. Svou roli určitě sehrává i to, že zanikají klasické tištěné sci­fi časopisy a na jejich místo nastupují poloprofesionální periodika, která vycházejí přímo na webu. Ta mají často volnější žánrová kritéria, a proto se tam také publikují povídky, které stojí na hraně žánru nebo k němu přistupují volněji. Naopak zavedené časopisy jako Asimov’s Science Fiction mají na kahánku.

Nicméně pořád si myslím, že existuje vytušitelná hranice mezi žánrovou sci­fi a literaturou, která se sci­fi jen inspiruje. Zkušený čtenář dokáže tyhle dvě kategorie dost dobře rozlišit. Když čteme autory, jako je Atwoodová, natožpak Murakami, cítíme, že nepatří do sci­fi kánonu. I když se do žánru třeba hluboce ponořili, stále používají jiné způsoby kódování textu. Jde o jemné záležitosti související se stavbou příběhu, důrazem na určité motivy a témata, použitá slova, kadenci a tak dále. Nedá se to přímo popsat, ale je znát, jestli daný autor přečetl desítky sci­fi románů, nebo spíš knihy od Dostojevského. Labužník může tahle žánrová setkání ocenit, ale spoustu scifistů naopak odrazují.

Dobrý příklad takového hraničního autora by mohl být Michal Ajvaz.

Ten ve fandomu trochu reflektován byl, ale ani jeho nepovažují fanoušci fantastiky za „svého“. On sám přitom možná zná žánr lépe, než milovníci žánru znají jeho. V podstatě žádnou čistě fantasy nebo sci­fi prózu nenapsal. Buď směřuje k něčemu jako surrealismus, k čisté hře fantazie, nebo je velmi literární a fantastika se tam objevuje jen v náznacích, což je případ knihy Prázdné ulice. Pravověrného scifistu by to asi neuspokojilo. Výjimkou by mohl být snad jen Návrat starého varana – některé povídky mohly vyjít i v nějaké fantasy antologii. V jeho Lucemburské zahradě zase figuruje jakýsi automaton, ale přízvuk opět není ve vědeckofantastické spekulaci. Kritik John Clute pro tento styl psaní používá termín fabulace.

Jak se od devadesátých let proměnil český sci­-fi fandom?

Fandom se proměnil z univerzálního typu, do kterého jsem kdysi patřil já a v němž bylo běžné, že fanoušek čte všechno, co vychází, kouká na všechny filmy a klidně si zajde i na výstavu sci­fi obrazů, do současné subkulturální roztříštěnosti. Ta svým způsobem pomáhá životaschopnosti fandomu, protože dává lidem šanci jednodušeji si definovat svoji fanouškovskou identitu. Když si někdo vyrobí steampunkový kostým a chodí s ním po conech, může z něho být hvězda. S tím ale souvisí i to, že na druhou stranu vesměs odpadli lidé, kteří měli sci­fi rádi, četli ji, ale neměli potřebu si vytvářet skrze ni svoji vlastní alternativní identitu a být součástí nějaké subkultury.

Je mezi specializovanými subkulturami nějaká, která je poslední roky více vidět?

Nejúspěšnější fantastická subkultura současnosti je zřejmě steampunk. Má silné zastoupení na komorních Parconech, na pražských miniconech v Národním technickém muzeu a samozřejmě i na masové akci, jakou je Festival fantazie. Steampunk se u nás uchytil možná díky tomu, že Česko bývalo tradičně průmyslová země a máme docela sympatickou technologickou minulost. Některým subkulturám se u nás daří víc než v jiných evropských zemích. Příkladem je literární žánr new weird, který v Česku slaví možná jeden z největších úspěchů na světě. Těžko bychom s výjimkou USA našli zemi se samostatnou knižní edicí, která se zaměřuje na new weird. Ale to je subkultura čistě literární a do životního stylu nezasahuje.

Jaká témata se probírají na conech? Reflektuje se nějak společenská situace nebo současný vývoj technologií, jak to bylo v devadesátých letech?

Hodně přednášek se týká psaní, protože velká část fanoušků sama píše. Je tudíž zájem o fikční světy konkrétních spisovatelů i to, jak takové světy vytvářet jako autor. Přednášky se ale týkají i vědy. Na každém conu bývá nějaký vědec či publicista, který vypráví o kosmonautice, biologii a podobně. Běžné jsou křty knižních novinek. Opadl kult obdivovaných „profesionálů“, protože dřívější propast mezi takzvanými profíky, kterým vycházejí knihy, a fanoušky se téměř rozplynula.

Je věda nejsilnějším inspiračním zdrojem autorů?

Málokterý český sci­fi spisovatel sleduje aktuální dění ve vědě a je schopný novinky funkčně použít ve své tvorbě. Pro většinu z nich je to jen zajímavost. Jsou výjimky, ale ve světě je to mnohem lepší. Byl bych rád, kdyby v budoucnosti věda víc ovlivňovala spisovatele. Vliv vědy na umění obecně sílí, viz třeba bioart a nová média. Dělám si naděje, že se to projeví v dalších oblastech a věda se stane něčím žitým, a ne jen kuriozitou. Když jsem ještě působil v Ikarii, zkoušel jsem zavést vědecké doslovy k povídkám. Na konci vybraných povídek by následovalo vyjádření odborníka, což ale narazilo na problém vědecké erudice autora povídky. Nemělo smysl, aby se z doslovu stal jen rozbor chyb nebo nedomyšleností.

Rekrutují se mladí autoři z technických univerzitních oborů jako dříve?

Dnes už se to nedá říct, dříve to ale víceméně platilo. Nejlepší autoři šedesátých až osmdesátých let byli spíše novináři a redaktoři, ale trend posledních let je, že hodně píší ženy a ty moc netíhnou k technickému vzdělání.

Poslední dobou se zdá, že vydavatelé na Západě začínají volit členění knih zábavné literatury ne podle žánru, ale podle demografie čtenářstva. Jsou třeba na Západě v knihkupectví ještě speciální oddíly pro sci­fi?

Já jsem dlouho na Západě nebyl, takže nevím. U nás je zvykem, že v knihkupectvích mají poličku se sci­fi nebo poličku s fantasy, většinou obojí. Zajímavé je, že sci­fi poličky mizí z antikvariátů. Dřív je měly všechny, ale teď od toho ustupují. Zřejmě za tím bude pokles zájmu o antikvární sci­fi. Obecně se u nás ztrácí fenomén sbírání starých sci­fi knih, asi ubývá sběratelů a nových knih je tolik…

Takže sci­-fi pořád vychází ve starých zavedených vydavatelstvích, která se na tento typ literatury zaměřují?

To pořád trvá, plus se k vydávání přidala některá mainstreamová vydavatelství. To je případ Arga, které zkusilo vydat několik titulů, a když měly úspěch, vydává teď fantastiku docela hojně.

A přijímá tituly vydané mainstreamovými vydavateli scifistický fandom? Vycházejí na ně recenze ve specializovaných časopisech XB­-1 a Pevnost?

Často záleží na praktických faktorech. Primárně se sleduje produkce specializovaných sci­fi vydavatelství a stává se, že nějaká sci­fi kniha, která vyšla mimo ně, projde úplně bez povšimnutí fandomu. Pokud ty knihy překládá někdo jako Viktor Janiš, kterého lidé z fandomu znají a který umí svoji práci zpropagovat, tak se o to fandom zajímá. Také pokud vydavatelství neposílají recenzní výtisky, knihy se pak recenzují méně. Záleží i na tom, čemu dá který recenzent nebo redaktor přednost. Časopisy se dnes honí za aktuálností, takže často zadají horšímu recenzentovi nějaký titul jen proto, že je schopný dodat svůj text rychleji. Fandom je poměrně konzervativní, proto může stále vycházet časopis Ikarie / XB1, aniž by se nějak výrazněji snažil od založení v roce 1990 zlepšovat svou grafiku nebo aktualizovat obsah.

Jak to obecně vypadá s českou sci­-fi na domácím knižním trhu?

Prodává se dobře. Vydavatelé tvrdí, že na vzestupu jsou hlavně knihy českých autorů. Kanonická zahraniční sci­fi díla se už vydala, čeští autoři se pořád zlepšují a navíc jsou pro vydavatele levnější variantou než překlad.

Je český trh v něčem specifický?

Čeští čtenáři stále nejvíc oceňují drsnou akční školu, ať už je to fantasy nebo sci­fi. V čele je pořád Jiří Kulhánek, následovaný nejrůznějšími epigony, jako je třeba František Kotleta. Kulhánek se k lítosti čtenářů přestal psaní věnovat. Oblíbený je také Miroslav Žamboch. Tento styl je populární od poloviny devadesátých let a Čechům se pořád nezajedl. Možná je to tím, jak je česká kultura obecně antižánrová, což je moc dobře vidět ve filmu. Nikdo tady není s to natočit čistokrevný žánrový film, a tak to možná lidé docení v literatuře, kde máme například Štěpána Kopřivu, který je schopný napsat thriller se světovými parametry a českou ironií. Oproti světu jsme také velmoc antologií a povídkových sbírek, jejich množství je ohromující. Unikátní je také počet časopisů, které zde vycházejí. Snad nikde na světě nevychází měsíčník tak dlouho jako u nás Ikarie / XB 1. Může to být i tím, že cena časopisu je nižší než cena knih, na Západě stojí běžně časopis stejně jako paperback.

Kolik autorů se u nás zvládne uživit psaním sci­-fi?

Je jich, řekl bych, tak pět, víc asi ne. Málokdo ale píše jen vlastní beletrii, jako to dělal právě Kulhánek. Hned druhá nejprodávanější autorka Petra Neomillnerová se dnes živí jako novinářka.

Má současná česká sci­-fi nějakou reflexi v zahraničí?

Českým autorům se daří dostávat do světa víc než v minulosti. Je to podle mě zásluhou webových časopisů, které jsou velmi otevřené a nemusí hlídat každou stránku. Navíc je hodně Čechů, kteří jsou schopní si své povídky sami překládat do angličtiny. To je případ Julie Novákové, mladé autorky, které vyšly v zahraničí už asi čtyři povídky. Předtím to byla Vilma Kadlečková, která měla dvě povídky v prestižním The Magazine of Fantasy and Science Fiction.

Sestavil jste čtyři průřezové antologie z historie české fantastiky a sci­fi. Dal by se najít nějaký specifický ráz česky psané sci­fi?

Bohužel tady byla několikrát narušena kontinuita vývoje, takže vlastně ani nebyla možnost, aby se vytvořil nějaký výsostný národní ráz. Ale něco se vystopovat dá. Je to určitě ironie a odstup od velkých témat, snaha držet se spíš na Zemi než psát o cestách do vesmíru. Silný je tu i zájem o společenské důsledky technologií a po listopadu 1989 došlo k výraznému příklonu k akčnosti.

Tvrdíte, že současnou sci­-fi už moc nečtete. Proč? Ztratila pro vás své dřívější kouzlo?

Je to tím, že čtu hrozně málo beletrie ve srovnání s non­fiction. Moji touhu po poznání nasytí víc než povídky a romány. S rodinou už bohužel nezbývá moc času na čtení jen pro zábavu. To je skoro nedosažitelný luxus.