Film přežívá díky festivalům

Myslíte, že už dorazila naše západní civilizace na úplné dno? A je podle vás opravdu nutné, abychom se z důvodu jakési blíže nespecifikované systémové změny museli od toho dna nejprve odrážet?

Naopak, myslím, že západní civilizace v tuto chvíli kulminuje. V posledních dvou staletích rozvíjela zejména dva aspekty moderní tradice – humanismus s demokracií jako měřítko své vnitřní struktury a technologické dovednosti jako zdroj zajištění a rozvoje materiálního bohatství. To druhé je výsledkem obrovského zvládnutí přírodních sil a je stále zdrojem fascinujícího západního životního stylu jako celku, kterému – ať už dobrovolně nebo prostě jen nereflektovaně – podléhají různorodá společenství na celém světě.

Přitom zejména dynamická Asie přebírá často pouze druhou část západního dědictví, zcela minimálně tu první, případně také likviduje vlastní zdroje humanity, čímž je i Západ konfrontován asymetrií, která jej uvádí do krize. Odpověď části západních elit je zoufale netvořivá a defétistická: prezentují tento pohyb jako nevyhnutelnost, jako osud, jemuž je nutné se přizpůsobit postupnou akceptací této asymetrie, tedy v podstatě rezignací na humanistický odkaz.

Síla nezápadní strany je většinou správně interpretována jako nedodržování pracovních i duševních práv, podhodnocení lidské práce atd., ale lze se na to podívat i z jiného úhlu. Západ je konfrontován s faktickou skromností stamilionů lidí, která asymetrii umožňuje. Vedle tlaku na důstojné podmínky, které staví Západ do morální polohy, je však výzva skromnosti něčím, co je třeba vzít vážně, a to rozhodně ne tak, že korupční elity budou postupně škrtat veřejný sektor a sociální stát.

Jak by se měl Západ k této výzvě postavit?

Všechny formy prestiže a patosu posledních staletí byly budovány na síle, plnosti, sytosti a růstu – od architektury přes dopravu po design zbraňových systémů. Už dávno je načase oživit prestiž dalších aspektů také přítomných v západní tradici, kterými jsou smysl pro zranitelnost člověka, zakotvení v přírodě a smysl pro polosytost i očistné hladovění. Banálním příkladem počátku může být hypotetický příklad ministrů jezdících do úřadu tramvají, na kole či metrem (tak to svého času dělali třeba francouzští zelení ministři), maximou pak systémové změny, z nichž řada vychází z prostého každodenního chování jednotlivců: třeba už jen desetiprocentní nárůst vegetariánů by změnil zásadním způsobem celou ekonomiku a možná i povrch planety. Především je ale třeba promýšlet změnu systému, který je čím dál víc jen institucionalizovanou chamtivostí. Od toho bychom se měli odrazit.

Pomohla nějak při propagaci vašeho posledního filmu Závod ke dnu jeho televizní verze s názvem Robota? A splnilo odvysílání Roboty na ČT2 očekávání, s nímž jste se do tohoto zkráceného formátu pouštěl?

Celý film původně vznikal jako hodinový dokument pro televizi a už od začátku jsem si vyjednával rámcové podmínky pro jeho případnou delší, mnohem komplexnější verzi. Pevně doufám, že Česká televize uvede i Závod ke dnu, k čemuž má veškerá práva, zatím to ale moc nevypadá.

Souhlasíte s tím, co nedávno v rozhovoru Před půlnocí na ČT24 prohlásil váš učitel a kolega Karel Vachek, když doslova řekl, že „veškeré reformy fakticky děláme kvůli tomu, abychom do systému od chudých lidí dostali peníze, které přes tunely protečou k bohatým“?

Myslím, že to je případné pozorování, u nás zejména. Obrovské naděje, které přinesl listopad 1989, byly během dvou dekád přetaveny do rozebrání zdrojů státu, nejbohatší firmy daní mimo jeho území – a ty největší odvádějí zisky ke svým nadnárodním matkám a prezidentem je už druhé období člověk, který z ideologie popírání státu jako nástroje řady klíčových společenských funkcí učinil svůj program. Globalizovaná situace je pochopitelně tak daleko, že kapitál se stal téměř nelokalizovatelný – na větší zdanění reaguje odchodem jinam nebo touto možností vydírá.

Tento problém začínají pociťovat i Spojené státy a přijímají k tomu řadu opatření, v tom je i naděje, že větší lokalizace kapitálu – tedy větší podíl na vytváření veřejného prostoru tam, kde kumuluje svůj zisk, se stane vážnou agendou takových institucí, jako je EU, které by snad mohly mít sílu takové věci realizovat. Pokud se ovšem nepřerodí změna systému v úplně něco jiného.

Mohl byste to „něco úplně jiného“ přiblížit?

Ilona Švihlíková nedávno vydala skvělou knihu Globalizace a krize a v závěru rozpracovává tři možné scénáře, které se objevují i u jiných autorů. Zjednodušeně řečeno: systém může zdegenerovat v nějakou formu autoritářství, tedy dojde ke starému známému opakování historie, nebo začne výrazný pohyb k něčemu novému, k systému zahrnujícímu prvky demokracie a přímého rozhodování lidí na mnohem více úrovních, než si dokážeme představit dosud. Ještě před dvaceti lety by takové úvahy narážely na nákladnost organizace takových procesů, dnešní technologie už je posouvají do mnohem reálnější podoby.

Jak hodnotíte tvrzení části českých dokumentaristů, kteří tvrdí, že v současné době je preferována tzv. vachkovská škola a že se cítí být se svým tradičnějším pojetím dokumentu upozaďováni a podceňováni?

S tímto názorem jsem se už dlouho nesetkal, a když se podívám na početně nejdominantnější produkci, tedy dokumenty České televize, jednoznačně převládá tradiční konvence. Jinak žijeme v otevřeném prostoru, ve světě existují stovky až tisíce festivalů, kam všichni mohou poslat své filmy a usilovat o úspěch v mezinárodním srovnání. Žádné mechanismy upozaďování tedy nevidím a ani si neumím představit, jak by mohly fungovat. Sám Karel Vachek například za svůj poslední film Tmář a jeho rod v Čechách získal, pokud vím, pouze jediné ocenění, a to udělované mezinárodní porotou.

Soudě dle vašeho nejslavnějšího, tradičním způsobem natočeného dokumentu Ivetka a hora, s nímž jste kdysi zvítězil v Jihlavě, nejste typickým Vachkovým epigonem, přesto vás s ním dost lidí z branže srovnává. Co vás a třeba i vaše kolegy Gogolu, Marečka nebo Klusáka s Remundou s touto osobností českého filmu skutečně spojuje? Čím si myslíte, že vás ovlivnil?

Řeči o vachkovském epigonství jsem v minulosti zaznamenal především od lidí, jejichž hlavním tématem byl zápas s nějakým vlastním komplexem, proto to pro mě nikdy nebylo téma. Myslím, že většina lidí na tvůrčí dráze hledá dle svého založení a schopností nejlepší cestu výrazu, jejímž výsledkem je dílo. Při tomto hledání nikdo není ve vzduchoprázdnu. Jestli se opře o některé výrazné vzory v minulosti nebo kolem sebe, je jenom na něm. Že statisticky vzato většina tvůrců pěstuje televizní machu, což je epigonství na druhou, protože je zcela nereflektované, to nikoho nevzrušuje. Karel Vachek je tvořivý filosof s hlubokým vztahem k umění i životu a velkým smyslem pro humor, který nás myslím v mnohém v tomto směru inspiroval.

Jaký máte vztah k Festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, MFF v Karlových Varech a k uherskohradišťské Letní filmové škole? Co tyto festivaly, se kterými čas od času spolupracujete, spojuje, a čím se naopak liší?

O Jihlavě jsem před časem psal takový historický text do Filmu a doby, myslím, že pro rozvoj českého dokumentu má klíčový význam, protože vytvořila scénu, která se pro řadu tvůrců stala povzbuzením k usilování o výjimečné dílo i důležitým referenčním rámcem, a tuto roli plní dodnes už v rozsáhlém mezinárodním kontextu, byť dokumentárních festivalů mezitím vznikla celá řada.

Na Letní filmovou školu už řadu let nejezdím, naopak jezdím pravidelně do Varů, zejména kvůli sekci Horizonty, která výborně shrnuje umělecky významné filmy uplynulého roku. Tyto festivaly rozděluje různá úroveň i unikátnost pozice v mezinárodním kontextu, přičemž Jihlava, pokud se nemýlím, dostává od státu stejně malý příspěvek jako Letní filmová škola, což je bohužel velké nepochopení situace.

Proč jste přestal jezdit na Letní filmovou školu? Z nedostatku času, nebo kvůli změně v jejím vedení? Anebo z jiného důvodu?

Jednak vzhledem k možnosti vidět nové filmy preferuji Vary a dva festivaly za prázdniny jsou už moc, a taky vzhledem k tomu, že učím na filmové škole, vidím spousty klasických filmů i během roku, takže naplnění této potřeby s radostí přenechám mladším lidem, kterým je ostatně celá akce především určena.

Jaký mají vůbec filmové festivaly smysl? Kdysi, ještě za studií na FAMU, jste s kolegou Petrem Markem pro Českou televizi natočili odlehčenou dokumentární féerii o karlovarském festivalu s názvem V centru filmu (v teple domova). Jak se na tento film díváte s odstupem patnácti let, která uplynula od jeho vzniku?

Festivaly drží ve veřejném prostoru při životě ideu, že film je velmi různorodé umění. Běžná filmová distribuce až na výjimky na tuto – řekl bych ústřední – možnost rezignovala. Film jako umělecká disciplína možná dnes už existuje jen díky festivalům, které mu dávají legitimitu, a to i vůči televizi.

Náš tehdejší dokument, myslím, takovým poťouchlým způsobem celkem věrohodně zachytil obraz mnohovrstevnatosti takové akce.

Téma filmu Ivetka a hora si do svého posledního opusu Tmář a jeho rod částečně vypůjčil i zmiňovaný Karel Vachek. Jaký je vůbec váš vztah k zázračnu – k nevysvětlitelnému paranormálnu, k magii a Bohu, čili onomu Karlem Vachkem nazývanému „generálnímu textu“?

Generální text je nádherná metafora. Vachkův film stojí mimo jiné na stále zřetelnější konvergenci kosmologie plynoucí ze současné fyziky a náboženských témat, přičemž je radostně monoteistický. Bůh je jen jeden a všechny cesty k jeho zprostředkování jsou jen určitými metaforami. Nejdůležitější je nakonec snaha o autentický život v našem 3D světě, bez nutnosti pracovat s magií, paranormálnem a všemi sférami, které stojí mezi námi a Bohem. Takhle chápu jeho film, a je mi to i blízké. Jinak Tmáře všem vřele doporučuji.

Dlouhá léta jste působil na FAMU. Co vám tato škola dala jako studentovi a co jako tvůrci? Lze vůbec někoho naučit, jak se má dělat film?

FAMU je důležitým místem setkání lidí a zpětných vazeb, se kterými pak člověk pracuje třeba celý život. Tento aspekt tvoří možná až třetinu toho, co ta škola reprezentuje. Obecně si myslím, že pro každou školu je společenství naprosto klíčová záležitost, čím nižší stupně škol, tím důležitější.

Je mi líto dnešních dětí, kterým se počínaje pátou třídou začnou společenství drobit, a dále už se to míchá tak, jak se skládají třídy na různých typech víceletých gymnázií, jak do nich přicházejí a jak z nich odcházejí žáci. Společnost těmito rošádami přichází o možnost pěstovat mezi svými členy solidaritu silnějších se slabšími, komunikaci různých charakterů, prostě tvorbu společenství – a z toho pak vyrůstá řada dalších témat, nad rámec osobních vztahů.

„Dělat film“ znamená hlavně identifikovat a hledat téma v každé fázi tohoto procesu, vychází z poznávání sebe sama a života okolo, takže učit „dělání filmu“ určitě lze, ať už zvnějšku skrze historické příklady, nebo jen tím, že se při studiu vytvoří lidsky, duchovně a intelektuálně příznivé klima. Myslím, že FAMU je v tomto směru v celkem dobré kondici.

Pracujete na nějakém filmovém projektu? A jak se vůbec cítíte v polovině exponovaného, mediálně propíraného roku 2012?

Pracuju na filmu, který původně začínal jako portrét Františka Kriegla, nyní točíme hlavně se čtyřmi laureáty jeho ceny a prosakují do toho hodně současná témata. Rámcem filmu bude občanská odvaha – jak se projevila v Krieglově odmítnutí podepsat tzv. moskevské protokoly v roce 1968 a v činech a postojích oněch čtyř současníků. Také připravuji pokračování Závodu ke dnu s pracovním názvem Cesta ze dna, již delší dobu chystám film o hladovění a ve škole jsem nedávno převzal starost o mezinárodní sekci FAMU, kde zrovna nazrála doba k řadě změn. Je toho dost.