Večer naplněný halasem zvučných jmen ze současné post-metalové scény vzbuzoval pochopitelná očekávání. Podařilo se kapelám dostát pověsti, která je předcházela, právě 22. června v pražském Paláci Akropolis?
Koncert začal spíše nenápadně, jako stupňované očekávání – na pódiu se představila odnož Oxbow (Oxbow presents Love´s Holiday), která akustickým setem zpěvu a countryové španělky tvořila vizuálně málo pravděpodobný začátek metalového svátku. Ale zdání, jako častokrát, klamalo. Zpěvák doplňující své zvukové projevy postupným odkládáním svršků v průběhu představení budil napětí nejen tím, která část oděvu ho zastaví, ale především emocionální silou vokálního projevu hrozícího skončit ztrátou vědomí nebo v lepším případě hlasu. Na tento přístup mohli posléze ve vrcholu večera navázat hlavní hvězdy Isis, kteří se na svém nejnovějším albu (tvořilo základ jejich playlistu) obracejí k důraznějšímu využití různých hlasových poloh – od rockové melodičnosti a rozervanosti až po charakteristické metalové chrčení.
Stěny energie
Japonští Boris, kteří nastoupili jako druzí, se programově vyhýbají koncepčnosti, která se stává téměř závazkem post-žánrů, jež jsou momentálně v kurzu, a na rozdíl právě od Isis jdou od svých počátků (debut Absolutego, 1996) cestou žánrově méně jednoznačnou. Namísto dvou protichůdných principů zahrnují ve své tvorbě celé spektrum možností, které ještě může kapela s „heavy“ nádechem adaptovat. Bylo proto otázkou, v jaké podobě se představí českému publiku.
Čelní zástupci drone metalu (metal ovlivněný minimalismem ambientu a zvukově poučený především noisem) byli ten večer jen čistým proudem osvobozené energie: co mohlo při domácím poslechu vypadat jako tresť stylů a postupů, namixovaná čistě racionálním přístupem, provedení usvědčilo z toho, že bylo jen málo nahlas. K neuvěření rychlá baskytara (či spíše basový krk dvojdomého nástroje s krkem jak basovým, tak kytarovým) zdatně rytmicky sekundující bubeníkovi, nad tím zkreslená kytara ve zvukové vlně, která smete všechno, co jí přijde do cesty. Posluchači se dostalo krátkého vydechnutí, jen když byly bicí na pódiu vyměněny za obrovský gong a uši tvrdě masírující baskytaru nahradil téměř romantický propletenec dvou kytarových melodií. Po návratu bubeníka, který si na chvíli odskočil zhoupnout se na rukou rozdychtěných fanoušků v prvních řadách, se Boris obrátili zpět k brutalitě, s níž začali, ale proměněné do experimentálnější polohy. Vystřídali tak – věrni krédu prostě vyjádřit, co mají zrovna na jazyku – několik úhelných kamenů svojí tvorby, aniž by byť na okamžik vypustili to, co tyto základy propojuje – zvukové stěny, které jsou budovány z nezastavitelné energie.
Závazek kontrastu a překonání ideologie
Vzhledem ke spíše okatým než podprahovým přiznávkám intelektuální omáčky oblévající hudební tvorbu Isis není zcela od věci poměřit je podobným rastrem – stačí vzpomenout výrok Hassana-i Sabbaha „Nic není pravda, vše je dovoleno“, jenž je vetknut coby klíč ke čtení aktuálního alba In the Absence of True (2006) na místo jeho podtitulu. Konečně čeho jiného se může dočkat kapela, která nazývá samu sebe „entitou“ a považuje se (nikoli svou tvorbu) za umělecké dílo. Antagonický vztah mezi principy dionýského a apollinského, jímž Nietzsche vykládá podstatu antické hudebnosti, se může stát náhledem na spor dvou principů, které jsou klíčové pro současnou post-metalovou a post-rockovou scénu a které se staly od roku 2002 zásadními i pro tvorbu Isis: rytmizovaného poklidu a uši rvoucí dravosti. Svár dvou živlů, apollinského snu, tedy vlnobití rytmu, a dionýského opojení ze souzvuku tónů i jejich disharmonie, plodící děs a hrůzu, zakouší posluchač (za předpokladu precizního provedení) přímo fyziologicky.
Posluchač se stal svědkem diskuse rocku se samou jeho podstatou; je možné odvrátit nevyhnutelné a namísto ideologičnosti, která tkví v jeho základech, dosadit vše problematizující pohled filosofický? Namísto koncepčnosti (viděné v neméně pozoruhodné podobě před nedávnem na stejném místě u kapely Red Sparowes), která může zavánět jednoduše vyložitelným příběhem spojujícím „nás všechny“ – účastníky jakéhosi bezobsažného postmoderního rituálu – a svět v jedno, se lze vrátit zpět k mistrovství detailu, kontrastu a hudebnímu tématu samotnému. Znovu objevit i v post-žánrech pozapomenutý zpěv, který se, jak už bylo naznačeno, u Isis pohybuje od líbezné melodičnosti až ke zvířecké nespoutanosti.
Isis jsou mistři v tom, přijít s lehkou disharmonií ve chvíli, kdy by melodie mohla škarohlídům už začít trochu zavánět něčím obehraným. Umí lehce pozměnit rytmus tak, aby se otevřela nová možnost náhledu na slyšené, nebo naopak drasticky, aby byl posluchač vykolejen z poklidného davového kolébání. Rock (metal) přestává být projevem infantilizované společnosti, která odmítá odpovědnost za svět a uchyluje se k pohodlnému útěku do vyprázdněných forem bývalých rituálů. Rock v této formě nejenže překvapuje, nýbrž přímo nabádá k ostražitosti. V protikladu k výše jmenovaným Red Sparowes nebo 65daysofstatic, které Palác Akropolis hostil před nedávnem, se u Isis nabízel k poslechu opačný postup – nikoli hledání odvahy ke klasickému metalovému kataklysmatu, ale k tomu, ustoupit z něj zpět k příčinám. A Isis se tohoto gesta – utéct vyčpělosti přehodnocením vlastních východisek – skutečně podařilo dosáhnout.
Slovo „citlivý“, zaslechnuté těsně před vypuknutím akce, se mi zprvu zdálo nepatřičné („je to takový citlivý, to se ti bude líbit“), postupem času ale získalo na váze. Jak jinak nazvat jemnost práce s kontrastem kotlů a akustik s těžkými metalovými riffy, který přestává být závazkem žánru a stává se záminkou ke zkoumání jeho možností?
Autorka je redaktorka Sociologického časopisu.