V základu tvorby dua White Stripes se odehrává polemika s dřevním rock’n’rollem. Nálepka retro, které se jim dostává, vystihuje sice směr jejich úsilí, nikoli ale způsob práce s tím, co na cestě za nalezením podstaty najdou.
Ačkoli se nedá pochybovat o vášni White Stripes zabývat se historií jednoho hudebního žánru, na jejich zájmu je zároveň něco podobně nepatřičného, jako je pochybná incestní image sourozenecko-manželského vztahu, kterou jsou Jack a Meg Whiteovi opředeni. Nejedná se o pouhé oprášení již téměř zapomenutých postupů, ale o tvůrčí, mnohdy až brutálně neohleduplnou práci s možnostmi. Dialog s minulým prostupuje všemi složkami jejich snažení – od charakteristických bicích, které se úzkostlivě drží těžkých dob, přes užití tamburín nebo kvazihammondkových kláves či exponovanosti popěvku až k minimální postprodukci (krátkostí doby, kterou jim zabere nahrání alba, jsou White Stripes pověstní). Na novince se v tomto rozhovoru oba muzikanti posunují do polohy, která je částečným návratem k syrovosti začátků jejich tvorby, pochopitelně ale poučené hledáním, které začalo už v roce 1999.
Předchozí album Get Behind Me Satan (2005) bylo zvukově umístěno někde uvnitř bytu, napůl mezi intimní atmosférou ložnice, kde si někdo přehrává téměř simon-garfunkelovskou baladu, a stále ještě uzavřenou společností, která si v obývacím pokoji užívá večírek v plném proudu. Zvuky, které se „omylem“ objevují, tak zahrnují cinkot padajícího příboru, zvonění budíku, chroupání ohrané desky; nic zvenčí neproniká, nic neruší ohraničený prostor soukromého. Jako by Jack White, duše White Stripes, nechal nahlédnout za nedovřené dveře: takhle bychom mohli znít, kdybychom si nelibovali ve špíně, neurvalosti a hejskovství, a takoví možná v jádru jsme. Risk, který se moc nelíbil dosavadním vyznavačům buranského přednesu White Stripes, nicméně vyšel – komerční úspěch v kontextu jejich diskografie průměrného alba, které si přes svou uhlazenost stále ještě zachovávalo onu podstatnou část specifického výrazu, je toho potvrzením.
Z bezpečí stěn do divoké ulice
White Stripes se však v červnu 2007 vytasili s poněkud odlišným pokračováním svého příběhu o cestě tam a zase zpátky. White Stripes vyšli z bezpečí domova do ulic, a co je na nich čekalo, jim ne vždy padlo do veselé noty. V klipu skladby Icky Thump, která dala albu jméno, se Jack potácí zašedlým městečkem, jež se z lehce ospalé reality boří do hrůzyplného (černo-bílo-červeného, jak jinak) snu. Chytit stop jen kousek na jih (nebo se jako Mr. White přestěhovat z Detroitu do Nashvillu, kde bylo ve studiu Blackbird album nahráno) se rovná ztratit pocit jistoty, a jak řekl Jack White v rozhovoru pro Pitchfork Media: „Jakmile strávíte příliš času na cestách, po návratu domů už se jako doma necítíte.“
Přesně tato nálada – znejistění člověka, který se dívá na místo, kde by měl být doma, ale už není schopen ho tak vnímat – čiší z celého alba a je v podstatě novým vyjádřením způsobu, jakým se v rámci svého žánru White Stripes pohybují. Stejná tamburína, která na Get Behind Me Satan konejšivě šustila, zní na nejnovější, již šesté desce místy jako zlověstná výstraha k boji připraveného chřestýše. Kytara má tendenci stávat se klávesami, klávesy suplují dudy, které se ve Skotskem inspirované St. Andrew (This Battle Is in the Air) rozezní ve své autentické podobě. Při potloukání se jižanským domovem-nedomovem narazíme pochopitelně na pravou mexickou trumpetu, která vládne geniálně předvedenému Conquest z reperoáru Patti Page, na němž se snad z ničeho nedá poznat doba vzniku předlohy – začátek let padesátých.
Tracky na Get Behind Me Satan svou bezprostředností uvízly v hlavě, Icky Thump zase zaujme mnohem propracovanější prací se zvukem (nahrávání alba trvalo pro dvojici neobvykle dlouhé tři týdny). Nastává konec nespoutaného veselí, rozmarů a ironických úšklebků, ohlas této tendence najdeme snad jen v černém humoru Rag and Bone. White Stripes berou věci vážněji – zatímco z předchozího alba čišelo pošťuchování staříčka rock’n’rollu,na novém se smích mění v přikyvování: přece jen v mnohém měl pravdu. Toto mnohé se pak odehrává před posluchačem-divákem v šapitó cirkusu, kde dvojice majitelů předvádí v nejpřekvapivějších kombinacích a střetech drezúru žánrů, stylů a postupů, jaké jen hudba od hard rocku po blues až folk nabízí. Klauna tentokrát nečekejme, se šelmami jde o život.
Autorka je redaktorka Sociologického časopisu.
White Stripes: Icky Thump. Warner Bros/Wea; 2007. Distribuce v ČR: Panther.