Kdo hraje s prasaty?

Zatímco Evropa měla svou RAF (Frakci Rudé armády), v Americe se zastřešující organizace SDS (Students for democratic Society, Studenti za demokratickou společnost) ke konci roku 1968 stala místem, kde vůdčí roli v hnutí takzvané Nové levice převzala radikální skupina, jež si po vzoru názvu jedné sloky z písně Boba Dylana zvolila název Weatherman. V následujících letech provedla mnoho přímých akcí, včetně bombových útoků, jež většinou směřovaly na symboly státu, který tou dobou válčil ve Vietnamu, Kambodži a později Laosu. Na rozdíl od RAF své útoky předem oznamovala, vyhnula se tak zpravidla ztrátám na životech, i když dle svých prohlášení byla na ozbrojený boj připravena a bez něj si ani revoluční proměnu Spojených států nedokázala představit.

Umírněný levicový aktivista (alespoň ve srovnání s členy skupiny Weatherman) Ron Jacobs napsal podrobnou historii organizace, která chtěla být revolučním hnutím, ale nikdy se jí to úplně nepovedlo. V podstatě jde o ukázkovou kroniku toho, co potkalo celou řadu levicových frakcí, ať už jde o nepostradatelné sektářství nebo neschopnost vyřešit ženskou otázku alespoň uvnitř vlastní skupiny. Jacobsova levicová orientace naštěstí nebrání v analýze chyb, kterých se lidé z Weather dopustili v průběhu let víc než vrchovatě. Ve srovnání s hrubě militantní činností a často i pro samotné členy myšlenkově neproniknutelnou teorií RAF dopadá americká organizace lépe. Přes nepostradatelnou revoluční naivitu to nebyl jen spolek pošahaných bílých revolucionářů, kteří jsou ochotni zabíjet ve jménu ideálů, jež nejsou s to ani srozumitelně popsat slovy.

Tip na Skřipec

Bohužel vpravdě neproniknutelná a neskutečně odfláknutá je redakce knihy. Ta by klidně mohla kandidovat na příští Skřipec. Zažitý termín „kontrakultura“, jenž se v textu neustále opakuje (třeba i v názvu kapitoly), je překládán jako „protikultura“, demonstranti jsou „protestanti“ a řada vět si zachovává otrocký anglický slovosled. Jinde se zas dočteme, že třída byla „proválčená“ namísto „proválečná“ a výjimkou není spojení „argument o tom“. Není divu, že se pod tenhle překlad raději nikdo nepodepsal. Nakladatelství Kontingent, jež vydalo třeba rasistické Turnerovy deníky Andrewa Macdonalda (česky 2008), na svých stránkách píše, že „posláním nakladatelství je umožnit veřejnosti seznámit se s myšlenkami, které evropská společnost označuje jako extrémní, a umět je tak rozpoznat a čelit jim“. Z většiny ale zatím seznamuje jen s knihami, které se dobře vyjímají v knihovničkách těch neonacistů, co ještě čtou. Prezentovaný názor, že je nutné vydávat knihy samotných extremistů, abychom je lépe poznali, je zjevně pouze laciným alibi. Odborná úroveň zde vyšlých knih totiž nestojí za řeč, i když krajně pravicové reálie a terminologie se zdají být nakladatelství bližší než levicová tematika, po které sáhlo nyní. Asi aby pro jednou ukázali i jinou radikalitu než hnědou.

Timothy Leary; tráva, revoluce

Weather byl radikální hlas i v rámci levicově radikálních organizací (jako třeba Černí panteři). Nikoliv náhodou svůj boj proti imperialismu skupina spojovala především s vyřešením černošské otázky a rasismu vůbec. Radikalizace a militantnost nepřišla sama od sebe: byla reakcí na represe ze strany státu, jenž se neštítil ani cílených vražd černošských aktivistů a střelby do demonstrantů. O tom, nakolik se státní moc revolty, jež vycházela jak z prostředí levicových studentů, tak věčně opojené komunity kontrakultury, bála, svědčí skutečnost, že jen v roce 1970 „bylo do zničení Nové levice, Panterů, Amerického indiánského hnutí a dalších skupin zapojeno více než dva tisíce federálních agentů“. Právě propojení kontrakultury a politického, revolučního hnutí přijal Weatherman za svůj úkol. Zdá se ale, že se to zcela nepodařilo, neboť organizace se omezila na obhajování mládeže kriminalizované na základě konzumace nejrůznějších drog a jejím největším kouskem na podporu zmiňované kulturní sféry zůstal dobrodružný únos vězněného psychedelického gurua Timothy Learyho.

Jistě taktické koketování s kontrakulturou mnohdy vedlo k vysloveně úsměvným situacím. Nový kandidát na člena organizace byl například často podroben zkoušce, jež spočívala v pozření LSD a následného mnohahodinového výslechu, který měl objevit případné policejní agenty. Výjimkou nebylo ani vyžadování sexuálního styku, jenž měl ústit v rozbití monogamních vztahů. I tak se v undergroundové a ilegální síti Weather objevila řada agentů, kteří v několika prokázaných případech dokonce plánovali uskutečněné bombové útoky. Netrvalo ale dlouho a řada lidí z vedení skupiny si uvědomila, co jim vzkazovali členové hnutí černých panterů: „Tráva a psychedelické drogy nejsou zbraně revoluce.“

Z undergroundu k Obamovi

Zdá se, že Weatherman – na rozdíl od většiny marxisticko-leninských mládežnických uskupení v Americe – alespoň v počátcích tolik neakcentoval teoretické diskuse. Jeden z vůdců se dokonce pyšnil tím, že nepřečetl žádnou knihu. Výjimka tu ale byla, a sice dílo Regise Debraye Revoluce v revoluci?, která se stala biblí většiny lidí z Weather a přivedla je k myšlence vytvořit tajné jádro revoluční armády, která se nebude vyhýbat militantním akcím.

Jinak nám ale po Weather zbylo jen několik prohlášení – včetně toho zakládajícího –, která akcentovala vždy jisté střízlivění z reality a snažila se napravit chyby prohlášení minulých. Z těch je v knize sice hustě citováno, ale k souvislejšímu textu se bohužel nedostaneme. Přitom zmíněné manifesty by si jistě zasloužily samostatnou přílohu. Mrhání slovy tedy nepatřilo k hlavním činnostem těchto lidí. Existence Weatherman se jeví jako svérázný pokus o demaskování intelektuální levice, která se z pohledu těchto mladých radikálů zabydlela v pohodlné pasivní myšlenkové opozici.

Skutečností zůstává, že skupině se sice nikdy nepodařilo vytvořit masové hnutí. Na Chicagských dnech hněvu, které uspořádala, se s policií namísto očekávaných desetitisíců lidí pralo jen pár stovek nejvěrnějších. Dokázala však vybudovat přísně undergroundovou ilegální organizaci, která se za pomoci sítě sympatizantů roky ukrývala a pravidelně napadala symboly státu. Prošla tradičním vývojem od sektářského seskupení (jež hledělo především udržet čistotu revoluce, ale zapomínalo, že k ní potřebuje lidi) přes upřímnou snahu spojit nejrůznější revoluční síly až k rozpadu, kdy byli zakládající členové obviněni novým vedením z reformismu a ztráty revolučních ideálů. Někteří vůdci Weatherman během let vystoupili z podzemí a byli zpravidla odsouzeni k pokutám a kratším trestům ve vězení. Jiní sedí dodnes a dvě kruciální zakladatelské osoby Bill Ayers a Bernardine Dohrnová se dokonce profilují jako přátelé současného amerického prezidenta Baracka Obamy.

Tuto knihu zachraňuje skutečnost, že naivita lidí z Weatherman není autorovou naivitou, a chyby českého vydání je nutno přičíst podivné „práci“ nakladatelství Kontingent.