Seděli jsme s přáteli a vymýšleli báseň na téma Londýn. „To je přece jasné,“ řekl kamarád. „Jasně že to je jasné,“ řekl jsem. „Ve městě Londýně – pěstoval slon dýně.“ Zbylí tři obrátili oči v sloup a sborem řekli: „Londýn, tam je hodně blondýn.“ Pak ještě jeden podotkl, že je vidět, že se moc věnuji alternativní kultuře. To neuvádím na začátek aktuální zprávy z Londýna náhodou. Mám pocit, že jsem tam zažil něco dost charakteristického, ale ostatní možná vidí to město úplně jinak.
Odmala víceméně zbožňuji velkoměsta. Koukat se na to, jak lidi žijí, mě baví víc než stoupat do hor. Ale tentokrát se mi zdálo, že těch lidí, přespolních i domácích, je kolem Oxford Street už bezútěšně moc. Zvlášť v kombinaci s jejich ponorem do moře věcí nachystaných ke koupi: nakupování je vlastně dnes jediný styl lidské komunikace, který na těch místech probíhá. Mnohé zboží na prodej je nápadité a pěkné.
Dorazit dnes do megastorů Virgin nebo HMV (v Británii je, na rozdíl od New Yorku, ještě nezavřeli) je paradoxní zážitek: případnou radost ze slev stovek titulů kalí to, jak jsou tu masově vyráběné nahrávky masově přehazované jako plastový kompost, u něhož se dávno vytratila dimenze života a osobního doteku. Je zvláštní najít tu třeba poslední snímek písničkáře Phila Ochse. Napsal píseň No More Songs, nahrál ji a pak si vzal život. Taky to bylo s výhodnou slevou.
Když už jsem si po dvou dnech deziluze v centru říkal, že jsem trapně přecitlivělý a změkčilý neolevičák, dorazil jsem do Tate Modern. Expozice Global Cities byla nejnavštěvovanější: nad fakty o Londýně, Bombaji nebo Istanbulu se ptala, jak zabránit blížícím se kolapsům megacities. Z výstavy jsem šel na koncert: tedy únavou z města jsem sice padal na ústa, ale nechtěl jsem prošvihnout doporučený improvizátorský cyklus Ongaku.
Záhy jsem zjistil, že koncert je ve stanici metra. Ne na peroně, podle mapy se měla akce odehrát v nějaké tunelové kapse přilepené k vestibulu. Dalo to práci, ale nakonec jsem našel určené dveře. Byly zamčené a někdo na ně nalepil mapku pro pozdní příchozí. Bylo potřeba jít několika dalšími chodbami: cesta mě zavedla do normálního tunelu pro auta. To je typické, myslel jsem si při klopýtáni po krajnici, ze samé obavy, abych se nenudil při mainstreamu, mě teď zajede Mini Cooper.
Kupodivu se přede mnou objevil vchod bokem do klubu Shunt, solidní díry s barem, různými gauči a sedacími pódii. Vklouzl jsem za dveře odděleného sálu a teprve tady našel skutečné překvapení – sto padesát nedutajících posluchačů. Bylo tam to, co jsem celý den nepocítil: ticho. Na scéně vyráběla tichounké zvuky Louisa Martin na laptop, dva spoluhráči úsporně zahušťovali zvuk. Když na konci trojkoncertu zahrál klasik saxofonové improvizace Evan Parker, znělo to jako hudba, nastolená po důkladné, tvůrčím způsobem vymodelované tiché pauze. A mě už nebolela hlava.
Mluvil jsem pak o podzemním setkání těch, kteří ještě chtějí slyšet ticho a hudbu, s různými Londýňany. Mark Wastell a Rhodri Davies, jedni z klíčových hráčů scény, kterou kdosi nazval new London silence, mi potvrdili, že hrát tichou „redukcionistickou“ hudbu není výkřik poslední sezony, má své velké momenty i v předchozích generacích improvizátorů. „Ale pokud to byl dřív umělecký koncept, pak dneska je to přímá reakce na to, co nás obklopuje!“ To už jsme se loučili na křižovatce a museli poslední slova zařvat dvakrát, abychom se slyšeli.
Představuju si to jako scénu z příštího Wendersova filmu. Kdy že točil Nebe nad Berlínem, v roce 1987? V té době dávalo smysl zavést hrdinku na koncert Nicka Cavea a nechat ji najít útočiště v punkově romantickém (a vlastně tradičně berlínsky expresionistickém) ryku a lomozu The Bad Seeds. Ale až bude chtít filmař charakterizovat muzikou dnešního hrdinu, nejspíš už rozjitřenou hledající duši nepošle do randálu. Ten člověk půjde pryč od hlavní třídy plné lákavých slev někam tunelem a zatáčkami, u vchodu možná ani nebude plakát. Uvnitř, v přítmí a ve stejně omláceném prostředí, v jakém žil underground za Cavea, bude neokázale sedět pár spiklenců. Budou se dotýkat nějakých předmětů, snad zčásti hudebních nástrojů, a publikum bude zvolna váhat, jde-li víc o rituál nějaké sekty, poctu tichu, nebo hru s neznámými pravidly. Krása té scény bude pro mnohého diváka stejně skrytá jako půvab Blixovy industriální kytary v sedmaosmdesátém. Řekne si, že ty Wendersovy filmy jsou čím dál slabší, a to ho měl dřív tak rád. A půjde si se slevou koupit starého Nicka Cavea.
Autor je hudební publicista.