Dějiny družstev očima pamětníka

Kniha Ladislava Feierabenda (1891–1969) Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952 je sice více než půl století stará, nicméně v kontextu českých hospodářských dějin stále přínosná. Dosud nejobjemnějším historickým zpracováním této tematiky totiž zůstává jen o sedm let mladší kniha Ludvíka Špirka Zemědělské družstevnictví v kapitalistické a lidově demokratické ČSR – Uplatnění Leninova družstevního plánu, jejíž název je výmluvným shrnutím obsahu.

Třebaže se po roce 1989 objevilo několik knih o dějinách družstev (zvl. Lidmila Němcová) a také pramenných studií (např. sborník Osudy zemědělského družstevnictví ve 20. století, Uherské Hradiště 2002), není vydání Feierabendovy knihy pouhým vyjádřením uznání zasloužilému prvorepublikovému politikovi. Jedná se o důkladný úvod do mechanismů předválečného družstevnictví, jenž vysvětluje základní pojmy tehdejšího svépomocného hnutí. Publikace vznikla původně v anglickém jazyce a byla určena zahraničním zájemcům o danou problematiku. Proto také v úvodu obsahuje obecné údaje o meziválečném Československu a je sepsána takřka formou učebnicovou.

Feierabend patřil zvláště ve 30. letech minulého století ke klíčovým představitelům agrárního družstevnictví. Od roku 1930 působil jako vrchní ředitel Kooperativy, obchodního ústředí skladištních družstev, a v roce 1934 se stal z vůle vlády předsedou Československé obilní společnosti (tzv. obilní monopol). Byl tedy pro zpracování tohoto tématu jednou z nejpovolanějších osob. Nicméně právě informace ze zákulisí fungování družstev, s nimiž musel být velmi dobře obeznámen, přechází zcela mlčky. Družstva v meziválečném období často patřila k základu hospodářské síly politických stran. Feierabend tuto skutečnost považuje za velké neštěstí československého družstevnictví. V tomto smyslu píše: „Ekonomická moc těchto federací byla využita v politických bojích a jednostranných politických aktivitách v období před druhou světovou válkou. Kdyby si byly československé organizace zachovaly svou čistě kooperativní povahu a omezily své aktivity na sociální a ekonomické principy svépomoci, byly by bývaly mohly lépe odolávat komunistické infiltraci po válce.“ (s. 20)

Mechanismy prorůstání stran s družstvy a způsoby financování partají z nejrůznějších zdrojů, včetně družstevních, zůstávají dodnes obestřeny tajemstvím a jen málo historiků si trouflo se do tohoto tématu pustit (např. Zdeněk Sládek). Feierabend však, jak již bylo řečeno, píše dějiny družstev a nikoli paměti družstevního činovníka. Navíc v době, kdy bohatě strukturovaný svět zemědělského družstevnictví zmizel ve prospěch komunisty dirigovaných JZD, které s tradiční hospodářskou svépomocí, jak se utvářela od 19. století, neměla již nic společného. Proto je celkové vyznění knihy poněkud nostalgické a vyznačuje se silnou tendencí k apologii zašlých časů předválečného družstevnictví.

Autor je ve výkladu silnější tam, kde píše o věcech, které sám měl možnost zažít. Proto jsou poutavější pasáže o meziválečném družstevnictví než o kolektivizaci, v nichž svůj výklad redukuje na rozbor klíčových zákonů a rámcové postižení hlavních trendů kolektivizačního „furiosa“ po roce 1948. Na tomto místě je ovšem nutné vzít v úvahu, kdy a kde text vznikal a o jaké prameny měl autor vůbec možnost se opřít (seznam je součástí knihy).

Samotný Feierabendův text má jen o něco více než 70 stran. K tomu je ovšem nutné ještě připočíst téměř čtyři desítky tabulek a schémat v příloze. Překladatelka ke svému úkolu přistoupila zodpovědně a z jejího doslovu vyplývá, že i s nečekaným osobním zápalem. Rozšířila text o řadu vysvětlujících komentářů a na pomoc si přizvala Jana Slabého, který doplnil část faktografických údajů a vysvětlivek.
Na některých místech jejich poznámky představují i téměř polovinu tiskové strany. Někdy si Johanisová nevěděla s Feierabendovými obraty rady, ale v poznámce to neváhá přiznat a pro jistotu uvádí i původní anglický originál. Nutno jí dát za pravdu: ne vždy je zřejmé, co měl autor anglickým termínem na mysli (hovoří například o „Czechoslovak Statues“, což je přeloženo jako „družstevní stanovy“, ale mohlo jít i o Sbírku zákonů).

Kniha může být poutavým čtením o zmizelém světě zemědělských družstev pro nejširší čtenářskou obec, ale svou hodnotu si zachovává i pro veřejnost odbornou. Kdo se kdy pustil do studia dobových družstevnických tiskovin nebo dokonce do archivních dokumentů, vždy narazil na to, že mu řada termínů v těchto pramenech nebyla srozumitelná. Navíc struktura meziválečného družstevnictví je s ohledem na podobnosti názvů ústředen značně nepřehledná. Právě v těchto skutečnostech spatřuji hlavní přínos českého vydání Feierabendovy knihy.

Autor je historik a právník.