Ivana Štenclová (1980), absolventka pražské AVU (1999–2005, ateliér kresby, prof. Jitka Svobodová), patří mezi autory nejmladší generace, kteří svým dílem oslovili veřejnost už za svých vysokoškolských studií a jejichž nástup na českou uměleckou scénu je proto plynulý. Štenclová se vyjadřuje prostřednictvím tradičního média – kresby. Tu ale nepojímá nijak rigorózně. Experimentuje s formou, technikami a technologickými postupy, zkoumá jejich možnosti a vytváří výstupy na pomezí kresby, malby a objektu. Zmíněné experimenty jsou přirozeně navázány na tematiku, které se autorka kontinuálně věnuje a která zahrnuje vztah jedince, prostoru a času v různých fázích vývoje lidského tvora. Tato obsahová platforma propůjčuje experimentům legitimitu a činí je kontextuálními v rámci celé (zatím počáteční) tvorby.
Obrazový soubor z roku 2003 rozvíjí motiv hračky. Tady Štenclová „popisuje“ přímý vztah hračky a dítěte. Z prvotního jednoznačného čtení motivu, v němž hračka je pro dítě nástroj poznávání, prostor pro ověřování si běžných jednoduchých úko nů, se situace postupně komplikuje. Dítě nejprve o svůj atribut přichází aplikací formálních kresebných prostředků, které hračku izolují, aby věc později začala žít svým vlastním, nezávislým životem. Ještě později dochází k prolínání dítěte a hračky, vznikají jakási nadpřirozená monstra. Motiv vztahu je tu uchopen nejprve v rovině subjekt vs. objekt, ten se ale záhy mění na rovinu objímání vs. ovládání. Zatímco objekt (hračka-panenka) je definován jasným stálým tvarem, neživotností a omezenými komunikačními projevy (mrkání), je subjekt (dítě) dějištěm vnitřních emocí, které uplývají v čase, spalují jedince a mění jeho fyzickou podobu. Zároveň ho ale tyto emoce, odrážející se v mimice tváře, učí nové orientaci v prostoru. Tady zasahuje autorka se svou uměleckou licencí a celý proces zvrhává jiným směrem. Hračka začíná bujet, růst a rozšiřovat se. Dítě se stává hračkou, je jí prorostlé, ovládané. Je čas panenku odhodit, aby dítě zcela nepohltila. Nastává čas zbavování se dočasného vztahu a nalézání dalšího širšího prostoru pro životní praxi.