Kde fotbal není jen fotbal

Úspěšní fotbaloví hráči jsou u nás něco jako božstva, což je vidět třeba na tom, jak jim část médií nebo veřejnosti zazlívá, když se lidsky spustí s prodejnými holkami. I těmto božstvům je však občas potřeba pomáhat lidskými silami. Nad některými ze způsobů, jak se „chodí štěstíčku naproti“, se ale slušným fandům otvírá kudla v kapse. V Africe hráčům pomáhají spíše božstva. U místního šamana v jižní Africe uvidíme bezprostředně před zápasem vzorně nastoupenou místní jedenáctku, dvojice juniorských tanzanských reprezentantů odchází o půlnoci před zápasem na hřbitov zajistit si přízeň nadpřirozených sil, movitější kluby si zřizují speciální černé fondy pro magickou „duševní přípravu týmu“, před pěti lety byl donucen odstoupit trenér tanzanského národního týmu, který prosazoval názor, že vítězství ve fotbale závisí hlavně na technických a fyzických schopnostech.

Nepropadejme ovšem iluzím kulturního determinismu: jak dodává autor pozoruhodné knihy o fotbale v Africe Robin Ujfaluši, bratranec reprezentanta Tomáše Ujfalušiho, pověrčiví byli Diego Maradona i Johann Cruyff, pověrčiví jsou i čeští hráči dnes, a i v Africe se naopak můžeme setkat s nanejvýš střízlivým přístupem. „Taky jsme to provozovali – než jsme zjistili, že to není k ničemu dobré,“ tvrdí o zajišťování podpory shůry bývalý trenér národního týmu Ghany, jedné z afrických fotbalových velmocí.

Hraje se naboso

Ujfaluši se do Afriky dostal v rámci projektu Fotbal pro rozvoj, který je výsledkem spolupráce neziskové nestátní organizace INEX – Sdružení dobrovolných aktivit, Českomoravského fotbalového svazu, mezinárodní organizace Streetfootballworld se sídlem v Berlíně a především největší sportovní mládežnické organizace v Africe, Mathare Youth
Sports Association (MYSA). Ta byla opakovaně nominována na Nobelovu cenu míru, především proto, že organizuje celoroční fotbalové soutěže pro sedmnáct tisíc kluků a holek ve slumech Nairobi, městě s největší kriminalitou v Africe.

Jedenáct stovek místních týmů hraje podle autora publikace fotbal hlavně pro radost. Vybavení mají skromné, nasazení enormní. Sportu holdují na hrbolaté udusané zemině, která klouže jako antuka, zvedá se z ní prach, který se lepí na tělo a spláchne se po zápase rychlou ledovou sprchou. Hraje se naboso, pár kluků vlastní jednu starou kopačku, dres z Evropy je hotovým pokladem pro vyvolence. Nejmladší fotbalisté začínají s míči vyrobenými ze starých igelitem napěchovaných papírů, omotaných provazy. Ale fotbal poskytuje zároveň příležitost pro něco na víc. Hráči organizují pravidelný úklid odpadků (týmy za to dostávají body do ligové tabulky), fotbal slouží k propagaci prevence AIDS, k pomoci dětem ulice, emancipaci žen (z týmů registrovaných v MYSA je minimálně třetina dívčích a jejich podíl stále roste), nejlepším hráčům MYSA hradí vzdělání, na fotbalový projekt navazují kulturní projekty. Profesionální hráči jsou placeni hlavně za nefotbalové aktivity.

Hra ponížených

Celý obrovský podnik je určen hlavně k tomu, aby pomohl nové generaci vymanit se ze slepé uličky mezi narozením a smrtí v miliónovém slumu. Domova, kde připadají jedny latríny na deset tisíc lidí. Chudinské čtvrti Nairobi se rozrůstají, keňská vláda dává přednost násilnému zahánění dětských žebráků z ulic ve snaze udržet image afrického turistického ráje, a myšlenka paralelní ligy organizovaná MYSA konkurující zkorumpované oficiální nejvyšší soutěži je světlem na konci tunelu mnoha uražených a ponížených keňské metropole. „Jsme pořád pozadu. Velcí hráči si uvědomují, že charita k fotbalu patří. Jednou to muselo přijít i k nám,“ prohlásil Robin Ujfaluši před odjezdem do Afriky.

Zápolením ke sblížení

Tři letní měsíce roku 2005, které trávil v Nairobi jako dobrovolník projektu Fotbal pro rozvoj, si Ujfaluši psal deník, tematické texty, poznámky a úvahy. „V tom prostředí mi to nedalo,“ obhajuje svoji literární činnost. Kopaná je podle něho pro Afričany něčím jako druhým náboženstvím. „Chtěl jsem ukázat fotbal, jak ho v Česku zpravidla neznáme.“ To, co neznáme, není jen fotbalová magie, kterou občas někdo zahlédl u afrických týmů na světových šampionátech, ale třeba radost ze hry bez ohledu na porážky a vytrvalá snaha pobavit hrou sebe i diváky. V Česku neznáme ani politický rozměr fotbalu, který je v Africe běžně přítomný. Národní fotbalové týmy zde pomáhají dávat dohromady multietnické obyvatelstvo jednotlivých států a budovat společné povědomí, v občanskou válkou rozvrácené rwandské společnosti sbližují fotbalové zápasy Hutuy a Tutsije. Na druhé straně se nepopulární režimy snaží svézt na vlně euforie z úspěchů ve světových soutěžích, dokonce může být tato euforie využita (jako v Nigérii roku 1993) jako krycí clona úspěšnému vojenskému převratu.

Jiný cestopis

Afriku u nás zpopularizovali svou první cestou Hanzelka se Zikmundem. Cestopisných knížek tu vycházelo hodně už před nimi, mnohé ale zapadly – třeba takový trampský cestopis z meziválečné doby je dnes téměř zapomenutým žánrem. Vyznačoval se však něčím, co v dnešní cestopisné literatuře často schází: ochotou důkladně pozorovat cizí zemi. Cestovatelské časopisy i internet nás zaplavují nanicovatými příběhy adrenalinových borců, snahou upozornit na to, kde kdo byl jako první. Ploché popisy toho, co takycestovatelé vidí, často znějí, jako kdyby komentovali plakát visící na zdi. Ujfaluši naopak střízlivým tónem, bez touhy po sebeprezentaci a dobrodružství komentuje nebezpečí hrozící cizinci ve východním Nairobi, té chudší části metropole, stejně střízlivě popisuje, jak se mu vyhnout. Prostřednictvím vlastních zážitků zachycuje proměnu, během níž se zde Evropan rychle stává všeobecně známou a respektovanou osobou, aniž se však sám stylizuje do sáhibovské role.

Ujfalušiho kniha cestopisem není, spíš zprávou o pobytu. Rozhodně jí ale neschází ochota pozorovat, naslouchat, začlenit se do místního prostředí. Ujfaluši přijel pomoci něco změnit (i když se o tom vyjadřuje velmi skromně), byl však připraven také trochu změnit sebe. Přijel ochoten vpustit do sebe kus Afriky. Kromě Keni projel část Ugandy, Rwandy a Tanzanie, aby konstatoval, že i tento malý kus východní Afriky je plný rozdílů. A celá Afrika? Zeměpisný pojem, užitečná zkratka, ve skutečnosti ji nikde nenajdete... Přesto Ujfaluši ve fotbale nalezl skvělý prostředek, jak přiblížit kolektivního ducha, který této zkratce dává obsah.

Ujfaluši chtěl čtenářům zprostředkovat (africký) fotbal, jak ho neznáme, zaznamenává ale také to, jak je český fotbal známý v Africe: po Nairobi jezdí autobus s vybrazením Milana Baroše v nadživotní velikosti a v roce 1996, kdy se Poborský zapsal do paměti světových diváků známým padáčkem na světovém šampionátu, zde spatřil světlo světa Karel Poborsky Otieno. Zato škodovka, Havel, Forman jsou tu neznámými pojmy, všímá si Ujfaluši. Letmá zmínka o pár stránek dál ilustruje zkreslení vzájemných pohledů: v Česku jsou pověstní vytrvalostní afričtí běžci. Jenže ti jsou ve své domovině plodem několika specializovaných škol a velké popularitě se netěší – rozhodně ve srovnání s fotbalem, kterým země doslova žije, ač keňský fotbal ke špičce kontinentu nepatří. Robin Ujfaluši spolu se svým slavnějším bratrancem Tomášem pomohl pro keňské fotbalisty trochu pootevřít okénko do Evropy. Sem už po řadu let míří hvězdy africké kopané, o níž se říká, že její velká doba teprve přijde, že to však nebude trvat dlouho. Určitě má do Evropy co přinést.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.