Faust s nadhledem

Někteří diváci si během posledních let zvykli navštěvovat o divadelních prázdninách Shakespearovské slavnosti na Pražském hradě. Lákadla jsou nabíledni: hry „pilíře“ světové dramatiky nastudované předními režiséry, inscenace pyšnící se jmény několika známých herců, hraje se mimo klasické divadelní prostory pod širým letním nebem na místě s nesporným geniem loci. Přesto na přehlídku jaksi doléhají léta, je čím dál tím konzervativnější a tradičnější.

Sdružení Artes Liberales ve spolupráci s divadlem Komedie a Národní kulturní památkou Vyšehrad má v plánu uvádět v létě ve vyšehradských kasematech hry s faustovskou tematikou. Takový projekt má všechny předpoklady vybudovat si své jméno stejně jako jeho honosnější a zavedenější protipól na Pražském hradě – sází na všeobecně známé téma, má k dispozici herce, kteří přitáhnou publikum, bude se hrát „site specific“ divadlo. A navíc ve vyšehradském podzemí.

Výprava chodbami k vlastnímu hracímu prostoru, kde příchozím tajemně kynou originály soch z Karlova mostu, je pro diváka se zapůjčenou teplou dekou a douškem na posilněnou zážitkem sama o sobě. Ostatně několikaleté komerčně úspěšné uvádění Marlowova Fausta v režii Michala Dočekala na témže místě dokazuje, že Vyšehrad může být „trefou do černého“.

Faust jako cynik

První ročník projektu letos odstartoval Faustem Johanna Wolfganga Goetha v režii Davida Czesanyho s nynějšími hvězdami Divadla Komedie Romanem Zachem a Martinem Fingerem v hlavních rolích. Rozsáhlý dvoudílný text Goethova celoživotního opusu se inscenátoři rozhodli vměstnat do dvou hodin a výsledkem je (někdy až příliš) divoká jízda faustovskou legendou. V centru režisérova zájmu stojí logicky doktor Faustus (Roman Zach) a jeho cesta za poznáním sebe sama, a ďábel Mefistofeles (Martin Finger), který ho provází. Oba jsou ve vyšehradské inscenaci především bytostnými ironiky, místy až cyniky.

Pro Fingerova Mefistofela je tento postoj stěžejní. Jeho ďábel je hrozivý právě svou absolutní věcností. Nemůže ho překvapit nic. Dokonce i souloží s nadhledem. Když Faust pláče nad nespravedlivou Markétčinou smrtí, kterou zavinil, Mefistofeles se v klidu válí a nevzrušeným tónem říká, že takových už bylo. Přitaká Faustovým mocenským choutkám a sám se opájí vlastní mocí, která je na rozdíl od té Faustovy věčná. Kde Faust místy ztrácí půdu pod nohama, je Mefistofeles stále pánem.

Výmluvná je scéna, v níž ďábel kuželem světla z baterky pronásleduje uštvaného Fausta. Faust nemůže utéct před ním ani před sebou, musí hrát dál až do hořkosladkého konce.

Tento Mefistofeles však není jen ztělesněním mytického ďábla (ďábelské vzezření také vyjevuje postupně – z obleku se vysvléká do upnuté rudé kombinézy, po tváři mu stékají stopy krve). V rozličných scénách připomíná konferenciéra, manažera, rockového zpěváka. Zkrátka novodobého nositele moci.

Zrádná kouzla

Aktualizace se jistě nabízí, leckdy ovšem sklouzne ke zbytečné povrchnosti, především při využívání nahodilých vtipných hříček. Vytrženě a až trapně působila scéna, ve které Mefistofeles v rámci dekadentního výjevu na císařově zkorumpovaném dvoře neuměle zpívá na mikrofon The Show Must Go On.

Na okamžitém efektu je v podstatě vystavěna celá inscenace. Faustovo hloubání a cynické debaty s Mefistofelem střídají čistě vizuální a zvukové scény, například bujaré výjevy z Valpuržiny noci, kdy tmou Gorlice blýskají paprsky světla, duní elektronická hudba a bubny, na kovových konstrukcích se houpají divé ženy a prostorem se zvířecky prohánějí nazí muži. Pohyb, běsnění, protiváha rozumu...

Dalším často využívaným principem jsou filmové dotáčky, promítané na čtvercovou plochu písku, kde se rodí Faustova rozhodnutí a kde Faust také umírá. Filmové projekce přicházejí ve stěžejních předělech, v nichž Faust jako kdyby nabíral nové síly na další etapu, a jsou doprovázeny zneklidňujícími zvuky kardiografu. Nejlépe funguje opakovaná sekvence, v níž se z nervů a neurčitých vláken postupně skládá mozek a posléze i celá tvář, vlastní Faustova identita.

Vizuálních vjemů a zvukových efektů je v inscenaci skutečně přehršel, od několika iritujících a povrchních až po ty skutečně působivé, jako je například scéna monologu nahého Homunkula (Jan Dvořák), kterému naslouchají z jedné strany rudý ďábel, z druhé černý vědec Wagner (Jan Lepšík).

V centru všeho okolního dění ovšem stále stojí Faust. Vysoká postava Romana Zacha z něj sama a sobě činí středobod, nadčlověka, který se vymyká. Chce všechno znát, všechno mít, oddat se smyslům, když už je rozum v koncích. Poznat tak okamžik, který by stálo za to zastavit. A tím je nakonec smrt. Konec inscenace však napovídá, že lidská touha po zážitku je nenapravitelná. Mrtvý Faust vstává a ještě jednou se napije čarodějného elixíru, teprve pak znovu uléhá... Momentu smrti však předcházel pakt s ďáblem a dlouhá cesta za poznáním. Z vousatého doktora se stal mladý štramák v barevném kabátě, odhodlaný užívat si. Faust v Zachově podání na rozdíl od Mefistofela místy skutečně trpí, je uhrančivější. Přesto i Zacha vede režie k nadhledu, ironii a jakési odevzdanosti věcem vezdejším. Ani ve vztahu k Markétce (Jindřiška Křivánková) nevzplane romantickou láskou; výmluvnými pohyby a obchodnickou intonací dává jasně najevo, že se jedná především o chtíč a o uplatnění náhle nabyté moci.

Pojetí postavy ilustruje i slavný monolog před smrtí – Zach jeho konec odrecituje jako říkanku, smete ho s nezájmem pod koberec. Tento přístup je ostatně patrný i v celkové režijní koncepci. Některé věty slavného klasika jako by se už nedaly podat vážně. Naše doba to nedovolí, a tak se ironizuje, cituje, vyprázdňuje a zároveň obdařuje novými významy. Pod maskou ironie a efektu je to už celé někdy příliš „na druhou“ – snaha oslovit jak divadelní fajnšmekry, tak nejširší divadelní publikum se u podobného letního projektu předpokládá, nicméně jde místy na úkor koherence celého představení.

Autorka je doktorandka na FF UK.