Klasické divadelní prázdniny už dávno nejsou obdobím nečinnosti. Rok od roku přibývají nové projekty a festivaly a některá divadla zavádějí letní provoz. V tom, co, jak a proč se hraje, ovšem panují značné rozdíly.
Rozkvět letního divadelního dění a jeho různorodost jsou patrné především v hlavním městě. To je dáno zejména tím, že zde se zkrátka představení vyprodají i o prázdninách. Nelze se ubránit pocitu, že velkou část toho, co můžeme v létě v metropoli vidět, určuje v první řadě finanční stránka. Sází se na známé tváře, lehké žánry či odlehčené klasiky. Pro úspěch to většinou stačí, žádný ohromující vklad od tvůrců a zúčastněných v těchto případech nečekejme. Komerčním cílům pak odpovídají i ceny vstupenek. Jako by se v létě automaticky rezignovalo na intelekt diváka i na potřebu umělecké výpovědi.
Divadelní zboží
Velké oblibě publika se již několik sezon těší představení v alternativních prostorách. Svou jedenáctou sezonu uzavírají hradní Shakespearovské slavnosti, kterým letos přibyl další na konkrétní lokalitu vázaný konkurent: ve vyšehradské Gorlici se hrála komornější a prozatím i umělecky ambicióznější inscenace Goethova Fausta (viz A2 č. 29/2007). Ta navazuje na týž titul od Christophera Marlowa v režii Michala Dočekala, jenž se na Vyšehradě s úspěchem hrál pět let. Nejnovější letní scénu otevřelo divadlo Ungelt na Novém Světě v roce 2005.
Co se týče Shakespearovských slavností, kouzlo hradního plenéru začíná být jediným rozumným důvodem, proč festival navštívit. Letošní Bouře v režii Jakuba Korčáka jenom potvrdila, že by slavnosti potřebovaly pauzu, případně nový impuls. Inscenace postrádala výklad a z magičnosti Shakespearova textu nezbylo na jevišti nic. Prosperova kouzla i Arielovy písně připomínaly televizní estrádu nebo jim v lepším případě scházela působivost. Královy dvořany od sebe nešlo rozeznat, přitom ve hře každý plní jinou funkci. Prospero (Dušan Horváth) hřímal od začátku do konce, ale autorita mu scházela, z Mirandy jako divošky se v podání Antonie Talackové stala domovnice se sníženou inteligencí. Samotný Jan Tříska jako skřetovitý a zahořklý Kaliban představení zachránit nemohl. Něco lze připsat absenci režijního vedení, něco systému hojných alternací. Ze slavností se stal kolos, byznys pro všechny zúčastněné, duch akce a výpověď se vytrácí.
Kromě Bouře mohli letos diváci opět zhlédnout i starší kusy – Othella, Večer tříkrálový, Kupce benátského – a v pražské premiéře i loňskou bratislavskou inscenaci Jak se vám líbí. Především výběr režisérů (např. Petr Kracik z Divadla pod Palmovkou či Viktor Polesný) dopředu napovídá, že pořadatelé si žádné výboje a překvapení nepřejí.
V létě se ovšem hraje už i v regulérních divadelních prostorách, a to hlavně nenáročná (Divadlo v Celetné) až bulvární (Bez zábradlí) činohra. Kult známých tváří přiznaně využívá projekt Studia Dva Léto hereckých osobností ve Švandově divadle. Letošní novinka, francouzská konverzační komedie Půldruhé hodiny zpoždění, pojednávala o problémech manželství po dvaceti letech a lákala na hvězdy první velikosti, Danielu Kolářovou a Milana Lasicu. Především Lasica se jako mistr pointy a břitkých dialogů osvědčil, role ironického, ženinými vrtochy lehce pobaveného manžela mu evidentně vyhovovala. A jinak? Standardně odvedený divadelní bulvár. Divák opět dostal velké herce, vtipné dialogy a téma ze života, jak se to od žánru očekává. Smutné je, že s takovýmto potenciálem, podepřeni jistotou čtyřleté úspěšné tradice, organizátoři neaspirují na něco víc.
Kde hledat alternativu
Neinspirativní situace prázdninového divadelního dění se v Praze zvedá koncem léta. Už čtvrtým rokem mohli diváci navštívit Letní Letnou, festival, který pod širým nebem i v několika šapitó hostí méně tradiční divadlo, od loutkových představení pro děti přes domácí zástupce alternativní scény (Stage Code, SKUTR) až po francouzský nový cirkus. Právě systematické dovážení představitelů této umělecké formy, která využívá akrobatických, krotitelských i klaunských prvků k parodování, citování a transformování klasického cirkusového umění, se stalo devízou tohoto pokračovatele Divadelních poutí na Střeleckém ostrově.
Letos byl největším tahákem francouzský Cirque Ici. V představení nazvaném Secret se Johann Le Guillerm, režisér i jediný herec (viz rozhovor v A2 č. 35/2007), stává jakýmsi pratvorem, který zkoumá a krotí elementární formy a materiály (a potažmo i myšlenky), ať už je to dlouhá tyč, plechové kbelíky, štosy knih či množství tužek. Slouží mu k tomu především tělo: fyzická bravura a pohybová přesnost. Tělo vyjadřuje myšlenku. Vše je do detailu promyšlené; tak i v poslední scéně, kdy pomocí dlouhého provazu a množství prken vytváří konstrukci, pomyslnou loď, ze které nakonec padá, provaz dováže až do úplného konce. Přes obrovskou náročnost je vše vlastně jednoduché, čisté a tím i dech beroucí. S podobnou dokonalostí a vůbec podobným typem představení se český divák ještě nesetkává tak často.
Kde u Cirque Ici diváci zírali v němém úžasu, na představení Bianka Braselli, dáma s dvěma hlavami slovenského Teatro Tatro se halasně bavili. Teatro Tatro představilo protipól k Cirque Ici, cirkusáctví založené na tradicích kočovného komediantství, využívající vyprávění a prvků lidové zábavy.
V podobném duchu jako Letní Letná se odehrává i festival Vyšehrátky na Vyšehradě (hraje se venku i v kasematech), akce spíše nízkorozpočtová a komunitní. Koná se sice až v prvních deseti zářijových dnech, ale lze ji počítat mezi letní festivaly. I zde divák zhlédne loutková představení pro děti i dospělé, například večerní ztvárnění artušovského mýtu či legendy o psu baskervillském v podání souboru Buchty a loutky. Vyšehrátky, to je také experimentální přístup k tvorbě. Letos je to například nevázané „divadlo noir“ John Sinclair v režii Petry Tejnorové či scénická kompozice Vetřelec, využívající prvky pohybového i konceptuálního divadla, v níž režisér Jiří Adámek zkoumá možnosti práce s hercem (tentokrát s herečkou jedinou, Kristinou Maděričovou). Za Vyšehrátkami stojí nezávislí mladí tvůrci – vše se nemusí povést, ale rezignace na uměleckou výpověď se není třeba bát. Pražský divák hladovějící po letních divadelních zážitcích nekomerčního ražení může (a do jisté míry i musí) vyrazit mimo město. I letos se největší přehlídka amatérského divadla u nás konala v Jiráskově Hronově a byla doprovázena divadelními dílnami i teoretickými debatami. Divadlo Continuo namísto již osvědčených Kratochvílení přišlo s novým projektem, nazvaným Na hrázi. Představení bylo opět výsledkem dílny a společného hledání a odehrálo se na hrázi rybníka Otrhanec v jižních Čechách.
Nabídka divadelních festivalů a jednorázových projektů sice není tak široká jako v případě hudebních akcí, ovšem kdo se chce obohatit a hledá, najde. Jinak si ovšem vždycky může koupit nějaké to zboží. Případně si dát na dva měsíce od divadla volno.
Autorka je doktorandka na FF UK.