Už po šesté se konal festival naší nezávislé scény, na němž se představily inscenace bezhlavě exhibiční i důstojně reprezentativní.
Pražský festival Malá inventura nabídl to nejlepší z loňských premiér autorského alternativního divadla. Autorství a obsahový i formální experiment, o to tu jde v první řadě. Občanské sdružení Nová síť, které letos festival pořádá, má obecně za cíl právě podporu nového divadla v regionech a pomoc nezávislým tvůrcům a projektům, bojujícím s nedostatkem prostředků a dostupných grantů, k profesionalizaci poskytováním finančního a organizačního zázemí – činnost v našich krajích výjimečná a následováníhodná. V České republice existují i další festivaly, které se věnují opomíjeným a rozvíjejícím se scénickým formám (Letní Letná, Vyšehrátky), Malá inventura je však jedinou přehlídkou u nás, která v takovém rozsahu mapuje zdejší tvorbu autorskou. Nejde jen o tvůrce, z nichž někteří patří k jakýmsi hvězdám české alternativy a jiní se širšímu publiku teprve představují, ale v druhém plánu i o prostory, které podobným projektům nabízejí azyl, neboť všichni zúčastnění fungují mimo rámec repertoárových divadel. Letos se většina představení odehrála v Alfredu ve dvoře, v Ponci a v Roxy/NoD.
Experimenty audiovizuální...
Snaha o syntetické divadlo je typická pro téměř všechny uvedené projekty. U některých převládá především spojení hudební a vizuální složky, mnohdy na hranici divadelního žánru. Tak je tomu i u skupiny Handa Gote a minimalistické inscenace Trains z prostředí zapadlých českých nádraží. Jejich atmosféru Handa Gote oživují především pomocí tří projekčních ploch a hudby (perkusí, počítačových loopů, industriálních zvuků vyluzovaných na různé objekty). Performeři jsou vlastně pouhými údržbáři a obsluhovateli náčiní. Zvukové pasáže, inspirované nádražními hluky a rytmy, vytvářejí až koncertní čísla, doprovázená projekcemi nádražáckých detailů – šroubků, čísel či korodujících ploch, které vytržené z kontextu připomínají moderní výtvarná díla. Sem tam zvukově-výtvarné plochy doplní gagy: cvičení s plácačkou, dialog nádražáků ztvárněný pomocí miniloutek a dětského vláčku, přenášený na projekční plátno, či předčítání jakési vlakové a potažmo i životní filosofie. Koláž apeluje na sdílenou paměť publika, vdechuje zapomenutému nový život.
Propojení hudby a jevištního obrazu využívá i divadlo DNO v inscenaci Ledové techno, tedy lapohádky, inspirované laponskou mytologií. Prastaré mýty o sestupu člověka na zem z prostředí věčného ledu jsou na jevišti zobrazovány pomocí loutek vyrobených ze samorostů, světelných efektů (led, démonické oči), (kvazi)laponštiny sem tam překládané do titulků a skvělého zvukového doprovodu dua DVA. Scéně vévodí půlkruhový bílý stan, který se proměňuje v klenbu nebes, iglú či rybářovu loď. Spojení technologie, prostého příběhu a principů loutkového divadla je funkční a neokázalé. Forma organicky slouží obsahu, divák se baví tím, jak lze nápaditě ztvárnit prosté rybaření.
...pohybové i jiné
Taneční a akrobatické postupy dominují v tvorbě stálic české alternativy, jako jsou SKUTR, Farma v jeskyni či Krepsko, které představilo inscenaci Alma a Amanda, část „Twilogie“ o žití ve dvou (viz A2 č. 46/2007). Z pohybu a řeči těla vychází i Den zloby, „fyzický koncert“ Pierra Nadauda a spol. Snaha o fúzi hudby, mluveného slova a pohybu bohužel zůstává jen teoretickým konceptem. Pár nápaditých momentů, jako když trpícího zkrouceného performera atakují ze stropu spouštěné mikrofony, jejichž nárazy o tělo vydávají zvuky, kterým nelze utéct, celek nespasí. Bušení do kytary, přednášení do mikrofonu a jakási základní podoba tance se nijak nepropojují, a jelikož se formální prolínání zdá být účelem projektu, vytrácí se do značné míry i obsah. Rozčarování z touhy po experimentu a předem daného konceptu přináší i projekt Orchestron, improvizace tanečníků „ovládaných“ hudebními nástroji a zpěvem.
Podobně lze pochybovat i o obsahu představení Test.Ost.Er.On, dle skupiny Stage Code „autoexperimentální gender rallye“, což zní vznešeně, na jevišti však reflexe teoretických pojmů i humor za názvem kulhá. Nebýt titulu, téma vadnoucího (post)moderního mužství by se v ledabyle nahozené taškařici ztratilo. Promenádování v suspenzorech s golfovými holemi, vzájemné hulvátské obviňování se ze šovinismu, nedotažené monology, ve kterých se každý z „loserů“ představuje jako selhávající řecký bůh, košilaté vtipy, onanie v krabicích, závěrečné mystické prozření... Těžko říct, v čem autoři vidí novost svého pohledu mužů na muže, ve skutečnosti ovšem opakují známá klišé, místy nesnesitelně ochotnickým způsobem a za hranicí trapnosti.
Specifikem festivalových inscenací, včetně tance samotného i dětských představení, je až laboratorní zkoumání a reflexe samotného žánru autorského divadla a jednotlivých druhů umění, které využívá, a značná jazyková bezbariérovost, která je otevírá nejširšímu publiku. Experimentální soudobé divadlo by totiž nemělo patřit pouze umělecké a intelektuální elitě. Porozumět může každý, ač ne všemu analyticky a rozumem. Jde o to dívat se a poslouchat, odnést si určité vjemy a vnímat atmosféru – témata bývají jednoduchá, od diváka to však vyžaduje oddat se nezvyklým způsobům jejich zpřítomňování. Rozvíjení divácké recepce ovšem jistě není důvod pro bezhlavou autorskou exhibici, která značně snižuje kvalitu některých projektů.
Autorka je doktorandka na FF UK.