Lidé si stále nejvíce váží povolání lékaře. Na předposledním místě pomyslného žebříčku se umístila profese poslance. Vyplývá to z červnového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Přestože je lékař v dlouhodobých hodnoceních vysoce společensky oceňován, jeho plat tomu zdaleka neodpovídá. U poslanců je tomu právě naopak. Lékaři se právem zlobí a v petici zaslané v těchto dnech prezidentovi, vládě, poslanecké sněmovně, senátu i ministru Julínkovi upozorňují na neudržitelný stav. Lze s jistotou předpovědět, jak asi apel lékařů skončí. Lékařskou komorou oficiálně podporovaná a prostřednictvím jejího časopisu Tempus šířená petice nechtěně vypovídá o příčinách krize. Je dobré si ji pozorně přečíst.
„České zdravotnictví trpí nedostatkem financí a stávající vysoká kvalita a široká dostupnost zdravotní péče pro občany jsou dosahovány na úkor platů lékařů. Proto požadujeme zvýšení celkových výdajů na zdravotnictví alespoň na 8 % HDP ČR…“ píše se v úvodu. Nedostatek financí stejně jako vysoká kvalita péče jsou pojmy značně diskutabilní. Nedostatek peněz totiž ve skutečnosti není příčinou krize zdravotnického systému, nýbrž důsledkem toho, jak se medicína v praxi provádí. Na jedné straně se z médií dozvídáme o úžasných operacích, transplantacích a umělých náhradách tělních orgánů. Na straně druhé zažívají pacienti v ordinacích na vlastní kůži chování, které je vysoké kvalitě a profesionalitě na hony vzdálené. Je veřejným tajemstvím, že lékaři s pacienty moc nehovoří, mnozí ani nevědí, proč a o čem by si s nimi měli povídat. Není to ale jenom vina lékařů. Nikdo je to ve škole nenaučil, nikdo jim nevysvětlil, že dokonalá znalost lidského těla, špičkové přístroje a chemické léky ke kvalitní medicíně nestačí. V ordinaci se setkává lékař, který neví nic o životě pacienta, a pacient, jenž nezná lékaře. V atmosféře vzájemné nedůvěry komunikace vázne, nedaří se navázat důvěryhodný vztah. Pacient se zdráhá sdělovat podstatné informace ze svého života. Často ani neví, proč by měl. Nejistý lékař pak hromadí řadu zbytečných vyšetření a ordinuje řadu zbytečných léků nikoliv proto, že je pacientův zdravotní stav vyžaduje, nýbrž proto, aby byl „krytý“. U téměř čtyřiceti procent pacientů se ale tímto způsobem nepovede odhalit skutečnou příčinu obtíží, a tedy ani zahájit účinnou léčbu. Náklady na zdravotnictví strmě stoupají, kvalita a účelnost poskytované péče klesá. V teorii o zdraví a nemoci panuje zmatek, a co je ještě horší, jde o důsledek fungování medicínské vědy. Vědy soustředěné na zkoumání dílčích problémů a na kariéru vědců. To vše se nutně odráží na finanční krizi zdravotnictví a nízkých platech lékařů, kteří se nechtěně stávají spoluviníky i oběťmi nešťastného způsobu medicínské praxe.
„Nesouhlasíme s takovými návrhy změn ve financování zdravotní péče, které poškodí lékaře. Podporujeme zvyšování spoluúčasti pacientů na úhradě zdravotní péče, ale odmítáme vybírat od pacientů nedůstojně nízké poplatky… jsme lékaři a nikoliv výběrčí peněz pro zdravotní pojišťovny...“ hlásá další bod petice. Můžeme nesouhlasit, můžeme odmítat. Fungujeme ovšem ve zvráceném systému, kde lékař je placený za to, že léčí, nikoliv za to, že uzdravuje. Neostrá hranice mezi zdrženlivou lékařskou péčí a obchodem se bohužel nezadržitelně posunuje v neprospěch pacientů. Svůj díl viny na tom má i řada lékařů. Na různých kongresech a seminářích sponzorovaných farmaceutickými firmami si možná neuvědomují, jak je jim nepozorovaně podsouvána informace, že právě ten který produkt je pro pacienta nejlepší. Neexistuje silnější lobby, než je medicínsko-farmaceutický komplex. Ovlivňuje vzdělávání a chování lékařů, klinické studie, léčebné postupy a prostřednictvím médií i chování lidí, kteří nemají tušení, co může přemíra léků způsobit. Jde o neuvěřitelný gigant, který je motorem konzumního chování. Udělat z lékařů prodavače vstupenek do zdravotnického supermarketu by proto bylo svým způsobem symbolické. Navzdory tomu ale snaha ministra Julínka o prosazení finanční spoluúčasti podporu zaslouží. Jde jen o to, aby realizace byla korektní, technicky schůdná a společensky přijatelná. Nepochybně je to ale jediný způsob, jak je možné alespoň částečně zabránit zneužívání léčebné péče a motivovat pacienty k aktivnímu přístupu v péči o vlastní zdraví. Pan ministr bohužel podcenil dojednání širší podpory i mediální kampaň, která by pacientům srozumitelně vysvětlila, že zavedením poplatků získá zdravotnictví více peněz na léčení těch skutečně těžce nemocných. Teď sklízí trpké ovoce. Pro většinu občanů totiž jeho reforma znamená jen další placení. Ministr se mýlí především v tom, že zavedení poplatků zásadním způsobem zlepší kvalitu poskytované péče. Současně je totiž potřeba dohlédnout, aby pacient za své peníze dostal služby, které prospějí jeho zdraví, a nikoliv zájmům medicínsko-farmaceutického komplexu.
Všech sedm bodů petice se zabývá výlučně financováním zdravotnictví a prosazením práva na vyšší platy lékařů. Mnohé z požadavků jsou jistě oprávněné. Samy o sobě ovšem krizi zdravotnictví nejenže neřeší, ale ještě více prohlubují. Druhou stranou téže mince totiž je povinnost bojovat za změnu medicínské praxe. O tom ale v petici není ani zmínky.
Autor je lékař v Centru komplexní péče v Dobřichovicích.