Začalo to Žluťáskem

Za pár dnů, a sice 14. srpna, uběhne 140 let od zveřejnění prvního kresleného seriálu (předchůdce komiksu) v humoristickém časopise Judy. Ovšem nepočítáme-li Maxe und Moritze, kterého vytvořil Wilhelm Busch o dva roky dříve, ale v podobě knihy s titulem Bilderbogen. Hrdinou prvního časopiseckého kresleného seriálu byl anglický proletář, opilec štítící se práce a lidový filosof Ally Sloper, jenž se stále hádá s věřiteli a shání peníze na činži. Jeho autorem byl Charles Henry Ross. Postava, kterou kreslila řada tvůrců (mimo jiné i Rossova žena), měla velký úspěch a časopis vycházel nepřetržitě až do roku 1923. Na vrcholu slávy se prodávalo týdně 350 tisíc výtisků.

Historici ale nejčastěji označují za den, kdy se zrodil komiks, 5. leden 1896. Tehdy noviny Sunday World otiskly poprvé seriál s uličníkem Mickeym Duganem od Richarda Feltona Outcalta. Postava vstoupila do dějin pod jménem Yellow Kid (Žluťásek). Toto jméno dostal z jednoduchých důvodů: tehdy se totiž poprvé zkoušela v novinách barva a za nejlepší byla z technologických důvodů považována žlutá – nejrychleji schnula. Uličník tedy dostal jako nadílku žlutou košilku a od té doby se ve Spojených státech říká bulváru žlutý tisk (Yellow paper).

Jiní historici ovšem i toto druhé datum zpochybňují, protože kresby (stripy) s Yellow Kidem ještě nepoužívaly bubliny. Text se původně psal uličníkovi na košilku. Bubliny se objevily v kresbách až 25. října 1896, a to je další datum, které se někdy považuje za zrození komiksu.

Za nápadem oživit noviny komiksem, především s ohledem na velký počet negramotných v USA, nestál nikdo jiný než sám Joseph Pulitzer, po němž se dodnes jmenuje nejprestižnější americká novinářská cena a jenž je také zakladatelem studia žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě. Pulizer se i díky tomuto nápadu stal spolu s Williamem Randolphem Hearstem prvním tiskovým magnátem v USA. Podařilo se jim tím totiž enormně zvýšit náklady bulváru. Po zavedení Žluťáska stoupl náklad Sunday World na tehdy neuvěřitelných půl milionu prodaných výtisků denně.

Kdy přesně slavit zrození nového uměleckého žánru, není tedy úplně jisté. Podstatné však je, že komiks v následujících letech zásadně ovlivnil jak samotnou žurnalistiku, tak i film, divadlo, ale i třeba fotografické práce současného Davida La Chapella. U nás je vztah ke komiksu ovšem dodnes trochu rozpačitý, a proto je moc dobře, že v České republice konečně vyšla první zevrubně napsaná encyklopedie tohoto žánru s názvem Comics: stručné dějiny od Milana Krumla. Je to de facto pokus o rehabilitaci žánru, v němž už byla dávno zpracována i taková témata, jako je třeba Marxův Kapitál či holocaust (druhé téma ztvárnil Art Spiegelman v roce 1972 ve fenomenálním komiksu s názvem Maus).

Na úroveň komiksu ve Spojených státech měl tedy pozitivní vliv rozmach bulvárních médií. Naopak v negativním směru jej poznamenala cenzura, takzvaný Comic-Code, která způsobovala pokles úrovně většiny komiksových sešitů. Trh ale na tyto mocenské tlaky zareagoval po svém, a tak začaly ve Spojených státech od šedesátých let vznikat alternativní – undergroundové sešity, které se rychle staly součástí nově vzniklé subkultury, jež byla velmi kritická k establishmentu. Tyto komiksy se prodávaly většinou spolu s gramofonovými deskami. Nová vlna přinesla komiksu obohacení nejen po výtvarné, ale i obsahové stránce, kde se stala výraznou složkou sociální angažovanost.

Vývoj v posledních letech, související s globalizací, pak přinesl komiksu další možnosti. Komiksový žánr se zabydlel v Japonsku, kde mají komiksové tituly (manga) průměrný náklad tři sta až pět set tisíc výtisků a nejúspěšnější z nich dosahují až milionových nákladů. Japonsko představuje právě nyní největší komiksový trh. Každý rok se tam prodají víc než dvě miliardy komiksových časopisů a knih, na nichž neustále pracují dva a půl tisíce kreslířů. Jde evidentně o fenomén, který si zaslouží bedlivé studium. A to již nyní, kdy ještě komiks v masovém měřítku nepronikl do Číny a Indie.

Bohužel při pochopení a zařazení tohoto žánru do kontextu máme například za kontinentální Evropou značné zpoždění. Tam již komiks uznali za umělecký žánr brzy po druhé světové válce, i když nejprve byl určen hlavně pro děti. Ovšem pravda je, že v oblasti médií je těch zpoždění více. První noviny vyšly v Evropě v roce 1609, u nás ovšem až v roce 1789. Cenzura byla například v Anglii zrušena v roce 1695 a u nás – nepočítáme-li krátké období po roce 1848 a devadesát dní v roce 1968 – poprvé až v roce 1989.

Škoda, že se Milan Kruml ve své jinak pří­nosné publikaci úplně vyhnul českým dějinám komiksu. Jistě by stálo za to stejně podrobně pojednat o našich tvůrcích, počínaje autory Rychlých šípů, poválečného Péráka, o Kájovi Saudkovi a jeho nejrůznějších postavičkách. Přiznám se přitom, že na sepsání podobné historie mám určitý osobní zájem, protože na jedné z těchto postav, Pepíkovi Hipíkovi, který směl vycházet krátce v letech 1968 a 1969, jsem se spolu s Rudolfem Křesťanem a Karlem Šmídem v časopise Čtení pod lavicí podílel. Zapomenuty by ale neměly být ani stripy Vladimíra Jiránka a současná produkce pilného Štěpána Mareše s jeho Zeleným Raoulem. Možná, že Milan Kruml si tuto práci schovává do samostatné knihy, ale kdyby naše autory zařadil do světového kontextu, pomohlo by to nám i ještě žijícím autorům lépe pochopit, jak si v tomto žánru vedeme. Pomohlo by to i zařazení českého komiksu mezi výtvarné žánry, což je nezbytné i proto, že u nás byl ze zřejmých ideologických důvodů dlouhou dobu chápán jen jako pokleslý literární žánr. Režimní kritici na něj mohli snáze nadávat jako na západní brak, čemuž někdy napomáhal i výtvarný projev našich kreslířů. Milan Kruml na to ovšem upozorňuje jenom na zadní straně obálky, kde píše, že právě Saudek napodoboval Jeana-Clauda Foresta a jeho Barbarellu, které jako kdyby dobře urostlá Saudkova Muriel z oka vypadla.

Autor je novinář a spisovatel.