Záminky k rozbíjení

„...vnitřní svoboda je pro mě jediným, zač stojí v klamném světě nastavovat kůži,“ píše Nicolas Bouvier. Čím je pro někoho buddhismus nebo přísná askeze kláštera, erotika, opium nebo absint, tím je pro Bouviera cestování. Hledání úniku ze sebe a zároveň průlomu do vnitřního já, kde se hranice mezi vnějším a vnitřním světem stává prostupnou. Osvobozené a jedinečné stavy vědomí přitom bývají dosaženy až za hranicí fyzického vyčerpání, kdy se tělo unaví tak, že přestává překážet.

Co z těchto stavů cestovatel vynáší? Jaké svědectví o nich podává? V nejčistších okamžicích se oko pozorovatele prolíná s viděným a výsledkem je báseň. Báseň-popis. Báseň--popis je kladnou odpovědí na otázku, zda může v době filmů, fotografií a virtuální reality cestopisná kniha ještě zprostředkovat něco jedinečného. Báseň-popis je interaktivní, senzorická a senzuální: „Ohlušující zpěv slavíků. Čas od času nám mezi nohama vystřelí jak puška stříbrný bažant a trhaně se vznese k úzkému průseku nebe, které začíná růžovět.“

Co je cestopis? Zážitek, ale také informace. V cestopisech Nicolase Bouviera jsou informace zapředené do básně: do překvapující a přitom koherentní sítě vjemů a asociací. Okamžik překvapení a jistota koherence způsobují, že se informace usadí v mysli čtenáře hluboko a tak přirozeně, jako by se právě tam narodila.

Výrazné motivy v deníku z Aranských ostrovů známe již z předchozích Bouvierových knih. Chybění, prázdnota. Protiklad neúplného a úplného světa („V Irsku jsem nikdy nezažil pocit naplněnosti. Bílá místa, cosi děravého, neúplného jako stupnice, ve které chybí nota, šachovnice, z níž odstranili věže.“), protiklad nemíst a míst („Písčité pobřeží bylo jedno z těch nemíst, která pro nás cesta schovává v rukávu.“). Motiv únavy, fyzického vyčerpání. („Kdesi hluboko uvnitř cítím, jak život plyne ve své dokonalé volnosti, krouží, rozbíhá se a rozutíkává jako kuličky rtuti. Mám podezření, že se myšlenky navzájem navštěvují, nápady soupeří mezi sebou a baví se tak, aniž by mě přizvaly.“) Motiv nadpřirozena, které se samozřejmě vlíná do každodenního života.

Již to, jak se jednotlivé motivy vracejí, potvrzuje naši výchozí domněnku: vnější, fyzické cesty jsou Bouvierovi-cestovateli jen potřebným impulsem k vnitřním zápasům. Záminkou k opotřebování těla, k poztrácení zubů a s nimi i předsudků, zvyků, svazujících představ. K rozpouštění a rozbíjení vlastní osoby. Bouvier-spisovatel nás k tomu přibírá, dává nám nahlédnout do alchymie svého vnímání, myšlení, cítění. Důvěřivě a přátelsky nás bere s sebou. I v tom tkví čtenářský úspěch jeho knih.

Cestopis z Aranských ostrovů je v knize Deník z Aranu a jiných míst (francouzsky vyšlo poprvé v roce 1990) doplněn starším cestopisem z Koreje a z čínského Si-an. Těžiště knihy je v první části, ale i následující texty potvrzují účinnost způsobu psaní, který si Nicolas Bouvier zvolil, nebo který – jak by asi sám řekl – si zvolil jeho: „Máme za to, že my vytváříme cestu, a ve skutečnosti je to cesta, která tvoří anebo přetváří nás.“

Cestovatel, básník, fotograf a ikonograf, novinář Nicolas Bouvier se narodil v roce 1929 poblíž Ženevy jako nejmladší ze tří dětí otce knihovníka. Cestovat začal v roce 1946 a první cestopis Návod k použití světa (L’usage du monde), kterým v podstatě zahájil slavnou éru spisovatelů-cestovatelů, vydal v roce 1963, společně se svým přítelem výtvarníkem Thierrym Vernetem. Po dlouhé odmlce následovaly knihy Ryba-Štír (Le poisson-scorpion, 1982) a Japonská kronika (Chronique Japonaise, 1989). V roce 1982 také vydal jedinou sbírku svých básní Vně a uvnitř (Dehors et dedans). Zemřel v roce 1998.

Deník z Aranu a jiných míst je poslední položkou ve výčtu Bouvierových beletristických knih. Nevydestiloval jich ze svého nabitého života nijak mnoho. I to potvrzuje tezi, že každý krok na jeho cestě měl vnitřní smysl; nemohlo jich být ani víc, ani méně. Na závěr je třeba dodat jediné. Požitek, který nám Bouvierův básnický cestopis díky krásnému překladu Hany Zahradníčkové poskytne v češtině, nijak nekulhá za francouzským originálem.

Autorka je spisovatelka.