Dvě povídky

Vloni, touhle dobou

Několikrát za večer jsem zapomněl její jméno a musela mi je zopakovat. Ne proto, že mi byla lhostejná. Její jméno mi vypadávalo z hlavy, protože jsem příliš bedlivě sledoval, co říká, otázky, které mi chvílemi kladla tak rychle za sebou, jako by mne chtěla nachytat. Byla dychtivá, ale ne zbrklá, netrvala na svém, ale nepřetržitě se pohybovala vpřed, přeskakovala na další a další témata, která jí připadala důležitá.

Milane, v hospodě, kde jsme seděli, bylo šero a kouř a její paže byly neuvěřitelně bílé v šatech bez rukávů. Zdálo se, že pohlcují světlo a potom je propouštějí zpět hebkým filtrem běloby. V tvých francouzských románech se o takových pažích psávalo: alabastrové.

Sedla si vedle mne a nepředstírala, že jenom náhodou. Proč? První věc, které nerozumím. Když jsem si uvědomil její zájem o mne a nepravděpodobnost toho zájmu, napadlo mě, jestli si mě s někým nespletla. V místnosti bylo hodně lidí a mezi nimi rozhodně přitažlivější a mladší muži, než jsem já. Bylo dost volných židlí, mohla si vybrat. Abych ti vysvětlil: Tomáš mě pozval na soukromé promítání krátkého filmu, ve kterém jsem hrál. Směješ se? „Hrál“ říkám s nadsázkou. Spíš jsem staticky pobýval.

Tomáš je pořád, jak jsi ho znal, věrný svým uměleckým zásadám. Snímal mne proti oknu
a zezadu, z mých černých nahrbených zad zarámovaných světlým obdélníkem okna čišelo osamění. Mohl jsem ji tím zaujmout? Těžká postava umístěná v prostoru s příliš vysokým stropem a chladnými zdmi. Je ještě v módě existencialismus? Nejsem si jistý. Možná její zaujetí vůbec nepatřilo mně, ale rozhovoru jako takovému, činnosti nazvané mluvení.

Během večera se přibližovala, natočila si židli, nakláněla se, dotýkala se mne rukou a kolenem v matné punčoše.

Když odcházela, nechala na stole svoje telefonní číslo.

Zas vidím, jak se směješ. Napadá tě samozřejmě jen jedna věc a nerozumíš mému váhání a mým rozpakům. Ale vzpomínáš ještě, jak jsme kdysi i my – ty, já a naši přátelé – považovali rozmlouvání za činnost, kvůli níž stálo za to se scházet? Výměna slov pro nás bývala životně důležitá, měli jsme pocit, že během rozhovorů děláme ty největší objevy. Bylo by možné, že ta dívka se se mnou chce vidět jen proto, abychom pokračovali v mluvení?

Alabastrová Lucie na mne vtrhla se svými otázkami a našla mne nepřipraveného. Musel jsem se násilím držet, abych se nepoškleboval, nesmál, neironizoval, abych byl stejně vážný jako ona.

Ale při té vážnosti jsem si připadal trapný a styděl jsem se. Zatímco ona do svých slov vstupovala celá, já jí vždy něco zamlčel.

Z hospody jsem vyšel po půlnoci. Rozhodl jsem se jít domů pěšky. Po zdech domů a po chodnících kmitaly stíny, přes měsíc spěchaly rychlé mraky. Vzpomněl jsem si, jak jsi míval takové větrné noci rád, a že je to právě rok. Začal jsem s tebou hovořit.

Rozhovor s mladou inteligentní dívkou, říkal jsem ti, je velmi osvěžující a zároveň bezútěšný. Je totiž nemožné doufat, že by mě někdy mohla úplně pochopit, aniž bych se jí zošklivil. To ze mne nemluví komplexy, vždyť mne znáš. Nepřipadám si o nic horší než druzí, jen chci říct, že od jistého věku jsme v očích mladých, krásných a bystrých lidí ubozí všichni, pokud si nedáme pozor. Každý věk snese jinou míru odhalení.

Pokračovat v rozhovorech s Lucií bych tedy mohl jen za cenu zastírání a manipulace, směl bych se přiživovat na jejím mládí a sám ze sebe ukazovat jen to, co pečlivě vyberu a uznám za vhodné. Asi by mi na to nepřišla, ale nebylo by to příliš namáhavé? Ano, namáhavé!

Ona to, Milane, pochopí jinak. Jestli jí po dnešním večeru nezavolám, bude si myslet, že mám strach z toho, co by se mohlo stát. A já naopak mám strach z toho, že by se nemohlo stát vůbec nic.

„Ale za pokus by to stálo, ne?“

Ptal jsem se sám sebe, jako bych já byl ty. Dělávám to docela často, když jsem opilý.

„Ty to nechápeš? Bojím se, že se se mnou nechce milovat.“

Chci se tě zeptat na jednu věc:

Připomeneš mi, Milane, kdy jsme ty, já a naši přátelé přestali mluvit vážně? Ve které fázi jsme začali zlehčovat všechno, včetně nás? Odkdy jsme nedokázali bez ironie vyslovit určitá slova? Já se o to dnes večer znovu pokusil, upřímně, navzdory trapnosti. A všiml jsem si, že ta dívka, Lucie, mne poslouchala nějak příliš pozorně. Jako bych byl cizinec přicházející z jiné planety a ona se mě snažila pochopit, protože to pro ni mohlo být poučné, rozumíš? Její pootevřená ústa a nachýlený trup, celé to matné bílé tělo vyjadřovalo snahu. Cítil jsem se velice sám.

Myslel jsem na tebe.

Jak jsi vloni, právě touhle dobou, vyšel z bytu a zamkl za sebou dveře. Dal ses dolů známým schodištěm, ale v jednu chvíli, na odpočívadle, místo toho, abys pokračoval v cestě, jsi otevřel okno a skočil.

Rád si představuju, že to okno už bylo otevřené. Že bylo nízké a velké, takže jsi jím mohl projít pohodlně jako dveřmi. Tvoji smrt bych chtěl chápat jako spontánní čin. Ale děje se něco s přímostí myšlenky?

Nejdřív jsi musel na zem odložit svou koženou ohmatanou tašku. Potom otočit kličkou a vší silou jí trhnout. Musel jsi vylézt na rám, který byl spuchřelý. Možná ti sklouzla noha a ty ses pokusil znovu. Sundal sis brýle? Jistě jsi tu možnost alespoň uvážil.

Víš, teď mě napadá, že právě tyhle hrboly, okliky a zadrhnutí a také ta velká únava z nich jsou tím, co jsem Lucii zamlčel.

Dobrej život

Oběma rukama mi odstrčila hlavu a sevřela nohy.

„Nemůžu!“

Teda to už jsem byl vážně naštvanej.

Nechci se chlubit, ale s holkama to umím, s Veronikou jsem se seznámil odpoledne a večer už jsem ji měl. Je to dobrá holka. Rád ji píchám ze všech stran a úhlů, ale nejradši zezadu.

Kromě šukání děláme spoustu jinejch věcí, nejčastěji chodíme do lesa a do kina, je to luxus, kterej si dopřávám. Do kina a potom na pivo. Když je těch bijáků a piv víc za sebou a je ke konci měsíce, musím si vybrat v práci zálohu, a když už je vybraná, zajít do banky a vytáhnout něco z nedotknutelnýho konta po babičce, na kterým už toho teda moc nezbejvá. Nemám žádnou skvěle placenou práci, jsem osvětlovač v televizi. Pro jednoho to vystačí, ale dva z toho vyžijou jen tak tak, vlastně spíš ne.

Veronika je femme de luxe, jak říkával můj děda, taková ta holka, co jí nemůžete koupit nic úplně levnýho, protože jí to nesluší, holka, co na ni jdou jen poctivý věci, zlato a tak. Je to velká ženská s dlouhejma nohama, jakou jsem si vždycky přál mít, a nevadí mi, že stojí peníze, fakt ne, kdybych na to měl, zabalil bych ji celou do kůže a hedvábí a pak to z ní zase strhal a píchal ji, až by vypustila duši.

Teda vadí mi, že se vůbec nesnaží sehnat si práci. Jasně, že by to pro ni jako pro cizinku bylo těžší. Ale i kdyby měla jít mejt nádobí, pomoct by mohla. Místo toho píše teze, žádá o stipendium a chce jít studovat. Tím mi teda leze na nervy. Už přece vysokou má, tak o co jí jde? O blbej doktorát? Všechno to intelektuálský pinožení mě štve. Já vysokou nemám, ale mám dobrej život.

Zajímá vás, co si myslím? Všechno studium z knih je k ničemu. Platí jen to, co si člověk vydře sám, sám ze sebe. Vyrůst třeba pokrouceně a nehezky, ale sám. Uhlazenost se mi hnusí i všechno, co jde moc snadno, a z Veroniky tuhle snadnost, nebo co to je, cejtim, prostě to má. Například umí tři cizí jazyky a myšlenky ji napadají samy od sebe, zatímco já na ně musím dlouho čekat, různě je překuchávat a obracet, aby ze mě vypadlo něco, co má hlavu a patu. Taky nikdy neni opravdu trapná, alespoň já ji přitom neviděl. Možná je to tím, že je z takzvaně dobrý rodiny a já jsem křupan, s matkou, co neměla ani střední, a otcem zámečníkem, kterej se jednoho dne před dávnými lety udusil vlastním vztekem. Můj otec, a víc o něm mluvit nebudu, podědil zámečnickou dílnu po dědovi a nikdy si netroufl se na ni vykašlat. Proběsnil celej život v pustým, hnusným, malým městě na jihozápadě a chtíč po všem, co nemohl mít, si vybíjel v chronickejch nevěrách. Taky namaloval jeden obraz, je na něm tlustá mříž. Trochu moc popisný, já vím, nicméně je to jedinej obraz, kterej kdy vytvořil, a moje matka ho má pověšenej v kuchyni.

Matka má přítele, žijou spolu spokojeně v domě, kterej táta vybudoval. Součástí domu je kamenná věž. Když zrovna nelítal za ženskejma, tahal kameny, přitesával, řezal trámy, hobloval. Zámečnickou dílnu přenechával tak dlouho jinejm, dokud nezkrachovala, načež ho kleplo. Věž je to nejpěknější, co po sobě nechal.

Mám jeho kutilství v krvi. Ještě jako kluk jsem si na našem pozemku postavil dřevěnou boudu a jednou, až budu mít víc peněz, chtěl bych si koupit kus půdy někde v lesích a takovou boudu, jen větší, postavit tam. Myslím, že neni nic lepšího než si holejma rukama postavit dům. Zatím vyrábím alespoň nábytek. Postel na šukání, stůl na psaní. Hotový věci nebarvím, dřevo mám rád nahý.

Čím dýl s Veronikou žiju, tím jsem spokojenější. O některejch věcech už vůbec nemluvíme a tak to má bejt. Ráno vstávám první. Uvařím čaj i pro Veroniku a pak spolu snídáme. Je to trapný, ale ten kousek chleba s Nutellou, kterej si namáčím do čaje, si nemůžu odpustit, a nemám rád, když Veronika nevyleze z postele a nechá mě jíst samotnýho. Stejně je celej den doma, potom si může zas lehnout. Nic po ní nechci. Žehlím si sám, uklízíme společně, takže jen nakoupí a uvaří večeři, což se jí pokaždý taky nepodaří. Zase má jiný přednosti. Když už jsem u toho, musím říct, že na tom něco je, když na vás doma čeká ženská, co nikam nechodí. Odpočinutá ženská, která vás nemůže jen tak odmítnout, jestli víte, jak to myslim.

Co moje holka celej den dělá, ptáte se? Píše teze a prochází se. Taky dost čte. Já nejsem žádnej primitiv, mám knihy rád. Teda nehltám je jako Veronika, ale čtu poctivě a o přečteným přemejšlím, nebo spíš sním. Já vůbec věřím spíš na sny a přemíra informací, kterejma mě někdy Veronika častuje, mě otravuje. Už jsem jí zakázal, aby mi při procházkách vyprávěla, kterej strom zasadil kterej král a z kterýho století je každej barák, na kterej natrefíme. Fakta mi překážejí, nemůžu si pak představovat svoje.

Kupuju hlavně pejprbeky za pět euro, nejvíc povídky a básně. Mám už všechny sbírky Alberta Moravii a celýho Maupassanta, i když u něj si člověk nikdy neni jistej, kolik toho naškrábal. Ty dva mám nejradši, protože věděli, co je to dobrej život. Z básní Rimbauda. Z filozofie, což je Veroničin obor, jsem toho moc nečetl. Před pěti lety jsem objevil knížku jednoho Američana, jmenuje se Thoreau, a s tou si vystačím. Nemyslim, že byste ho mohli znát. Byl to chlápek, kterej poslal do háje všechny školy a tituly a zdejchnul se do lesů.

Někdy, když zrovna nešoustáme, si večer s Veronikou v posteli nahlas čtem. Chvíli já, chvíli ona. Pak zhasnem a spíme. Takový věci, podle mě, patřej k dobrýmu životu. Nebo nedělní trh. Pořádně se vyspat, vykoupat se, nasnídat a potom se s velkym košíkem loudat do města. Nakoupit všechno pěkně čerstvý, sednout si v kavárně na zahrádku, dát si pivo. Loudat se domů a vařit oběd, potom se natáhnout, zašukat si, jít na procházku a večer do kina, anebo si pozvat kamarády, to je taky dobrej život.

Anebo výlet k moři.

K dobrýmu životu rozhodně nepatří odstrkovat chlapovi hlavu.

Ten večer jsem přišel domů jako obvykle a Veronika nikde. Stává se to, když špatně odhadne čas a zdrží se v sámošce nebo venku. Ukrojil jsem si kus chleba, pustil si Queeny a natáhl se na kanape. Někdy je taky pěkný bejt chvíli sám.

Jak jsem tak ležel, začal jsem si představovat, co všechno s Veronikou udělám, jen co se dostaví.

Jenže když přišla, chtěla si povídat.

Řekla, že byla v knihovně a prohlížela si tam nějakou knihu fotografií z domů smrti, který založila matka Tereza v Kalkatě. Dobrovolníci a jeptišky tam pečujou o umírající lidi, co nemaj kam jít. Ještě neviděla tak hrozný téma v tak úžasným provedení, prej v tý knihovně brečela.

Potom jsme vařili večeři, ale jedl jsem sám, Veronika se celou dobu tvářila, jako by spolkla nějakýho hnusně velkýho brouka. Po večeři jsem se s ní chtěl mazlit, jenže mě odstrčila.

Když mě odstrčila i v posteli, dostal jsem chuť ji praštit.

„Co je?“

„Ty fotky,“ řekla. „Pořád je před sebou vidim.“

„Proč se na takový věci koukáš, když jsi tak přecitlivělá?“

Praštil jsem do polštáře. Nenáviděl jsem tu holku, která mě kvůli nějakejm fotkám odstrkovala od svojí kundy, fakt že jo.

„Co na ně koukáš?“ Zařval jsem.

Zřejmě jsem jí připadal směšnej.

Sebral jsem deku a odešel do obýváku. Nepřišla.

Druhej den byla sobota, měli jsme naplánovanej výlet k moři.

Seděli jsme proti sobě u snídaně a já jí navrhnul, jestli nechce ještě odpoledne sednout na autobus a odjet domů.

Koukala na mě: „Jak to myslíš?“

Krčil jsem ramenama: „Rozhodni se sama. Nejsem žádnej tvůj fotr, ani zaopatřovací ústav. Jestli už mě nechceš, jestli se ti hnusím, tak bys udělala líp, kdyby ses vrátila k mamince.“

„Přece jsem ti to vysvětlila.“

„Nejsem blbej.“

Začala brečet.

Podíval jsem se z okna, byl krásnej zimní den.

„Tak jo,“ povídám, „jdi se sbalit.“

V autě mi zase vykládala, jakej na ni udělala ta kniha dojem, prej si vůbec nen jistá, že se už brzy nesebere a neodjede do Indie.

„A co doktorát?“ Přišlo mi to legrační. Na něco takovýho je potřeba jinej formát, ne Veronika. Tý stačí pobrečet si nad fotkama.

Nejdřív ze všeho jsme hledali nocleh. Nakonec to byla taková myší díra, ale levná, s vyrudlým sametem a prošlapanejma běhounama. Nábytek musel pamatovat ještě Maupassanta, kterej tu v městečku kdysi pobýval. Abych řekl pravdu, vypadalo to na bejvalej bordel. Odnesli jsme si věci nahoru.

Náš pokoj byl malinkej a růžovej, všude kanýry. Madrace byla určitě původní, vysoká a plná propadlin, když jsem na ní vyskočil, rozhoupala se a ďábelsky zaskřípala. Postel byla tak obrovská, že jsme se kolem ní museli protahovat, a na dveřích, přímo proti ní, veliký zrcadlo. To se mi líbilo. Přitáhl jsem si Veroniku k sobě, byla trochu tuhá, ale nebránila se.

Svlíkl jsem ji a nastavil čelem k zrcadlu. Klečela s roztaženejma nohama, já si klek za ní a vytáhnul ptáka. Nabral jsem ji, až vyjekla, a začal přirážet, hezky natvrdo. Jednou rukou jsem si ji přidržoval pod pasem a druhou za vlasy, aby neuhejbala. Chtěl jsem, aby to viděla. Mě a sebe, jak ji píchám.

Potom se zase oblíkla a šli jsme se projít na pláž. Drželi jsme se přitom za ruce. Já osobně mám moře nejradši v zimě.