Zbavíme-li se monopolistického nahlížení na náboženství, vidíme, že vedle sebe existuje velké množství náboženských skupin: zavedená tradiční náboženství (v našich podmínkách křesťanské kultury označované často jako církve), nově vzniklé náboženské skupiny, které se od těchto tradičních náboženství odštěpily (označované jako sekty), i skupiny v dané kultuře zcela nové, jež jsou často směsicí prvků různých náboženství.
Tyto skupiny jako živé organismy reagují na aktuální problémy „tohoto“ světa. Není tedy divu, že problémy, které jsou v dnešní době neodmyslitelnou součástí veřejné diskuse ve všech částech naší planety, se stávají problémy náboženskými. Náboženství reflektují naléhavost celospolečenského tématu globálního ohrožení a „zelenají“. Diskutují o globální chudobě či ostře odmítají kulturní dominance západní kultury (v křesťanském či sekulárním pojetí).
Kořeny tohoto zelenání náboženství je třeba hledat v šedesátých letech minulého století, kdy se vzedmula mohutná vlna sociokulturního kriticismu, často označovaná jako „kontrakultura“. Kontrakultura jako hnutí sociálního, ale především kulturního protestu má dnes mnoho podob a projevuje se v různých oblastech života společnosti různě. Od jejích počátků jsou však zřejmé její tři základní dimenze. V kulturní rovině ji charakterizuje zvýšená interkulturní vnímavost, tedy otevřenost vůči vlivům jiných kultur. Jde především o zvýšený zájem o asijskou kulturu (buddhismus, hinduismus, taoismus) a kulturu přírodních národů (šamanismus, indiánská moudrost apod.). K tomu patří i fundamentální sociokulturní kritika euroamerické společnosti, která vyústila v devadesátých letech ve dvě nejvýraznější nová sociální hnutí – environmentalismus a feminismus. Sociální rovina kontrakultury zahrnuje radikální politický protest, hledající alternativu vůči mechanismům dominantní společnosti. V šedesátých letech šlo především o studentské hnutí, fenomén New Left a mírové hnutí, v letech devadesátých o anarchismus, který je dnes v některých oblastech spojen s environmentálním hnutím, výsledkem čehož je fenomén označovaný jako ekoanarchismus. V poslední rovině (individuální) je kontrakultura snahou o „obrodu“ individuálního Já a interpersonálních vazeb. Jde především o vytvoření nových životních stylů a o změnu náhledu na individuální podstatu každého jednotlivce. Na této úrovni lze hovořit o mnoha „technologiích“ obrody Já. V šedesátých letech nejvýrazněji zastupovala tuto snahu drogová subkultura, v devadesátých letech je však spektrum složitější. Zahrnuje především rozsáhlé aktivity začleněné často pod označením New Age.
Všechny tyto dimenze se různě prolínají, neutvářejí ale jeden celek. Jen stěží si lze v dnešní době představit „oddaného“ z hnutí Haré Kršna, jak v bílém nebo oranžovém dótí jde s šátkem přes obličej a s černou vlajkou anarchie protestovat proti zneužívání zvířat v cirkuse. Přes zdánlivou neslučitelnost těchto hnutí existují některé styčné body, jež je činí blízkými. Nejde jen o to, že by se například oddaným určitě líbila blokáda McDonald’s nebo demonstrace proti zbrojení, ani jen o to, že by anarchističtí squatteři mohli obdivovat komunitní hospodaření a snahu o samozásobitelství v pěstování zeleniny na kršnovské farmě. Podstatné je, že jak stoupenci nových sociálních hnutí (což je např. feminismus, hnutí za lidská práva, environmentalismus), tak členové nových náboženských hnutí jsou součástí (tvůrci i produkty) jednoho (sub)kulturního kontextu.
Typické pro tento kontext je odmítání dosavadního sociokulturního vývoje (především technokratismus a materialismus západní společnosti), pocit ztracené jednoty člověka a světa, hledání alternativ v „jiných“ kulturách a náboženstvích, individualizace (a detradicionalizace) všech oblastí života, včetně náboženství, kulturní a náboženské kutilství. V oblasti náboženství je výsledkem velké množství skupin a skupinek, jejichž příznivci si vytvářejí „individuální“ verze náboženství, do nichž často začleňují prvky náboženství „jiných“ (hinduismus, buddhismus, taoismus, náboženství přírodních národů, předkřesťanská náboženství) a prvky environmentální etiky. Pluralita náboženského života tak získává další barvu – zelenou.
Autor vyučuje religionistiku na MU v Brně.