Kdopak by se draka bál?

Čínský drak zmocňující se planety Země – to je výjev, který je nyní možné spatřit v německých knihkupectvích na obálkách hned několika knih, které se snaží odpovědět na otázku, jaké bude postavení Číny ve 21. století a co si s tím má Západ počít. Drak pro Číňany zastupuje aktivní sílu jang, ale současně je po staletí symbolem Číny samotné. Bude se Čína chovat jako zlý drak z evropských pohádek, nebo celý svět povede k moudré rovnováze sil jin a jang?

Pokud pohled německých autorů srovnáme s českým, jak ho prezentuje nedávno vydané dvojčíslo revue Prostor, nazvané Čína – velmoc třetího tisíciletí?, neunikne nám, že v německé perspektivě jsou vyhlídky Západu mnohem pesimističtější a charakterizuje je až jakési flagelantství. Třeba podle Franka Sierena by se měl Západ zbavit svého elitářského sebestředného pohledu a dobrovolně Číně uvolnit místo, stejně jako v našich dějinách šlechta uvolnila místo nižším vrstvám. Wolfgant Hirn zase diagnostikuje Německo v kontrastu s Čínou jako „republiku bez cílů“, jako společnost příliš starou a sytou.

Evropu kritizuje také Martin Chan Guan, který pochází z čínsko-německého manželství a rád by zřejmě uskutečnil na vyšší úrovni obdobné spojení Evropy a Číny. Zatímco na Západě jsou podle něj chudí a slabí ponecháni svému osudu, budoucí „harmonické“ společnosti, která vzniká v Číně, půjde o rovnováhu mezi bohatstvím a chudobou, státní kontrolou a osobní svobodou. Hůl nad Evropou autor ale neláme, vždyť Evropa se stejně jako Čína snaží o zlepšování kvality životního prostředí a obě mocnosti také podporují systém bezpečnosti OSN. Shodu autor ilustruje na podobnosti obou vlajek: hvězdy na vlajce EU symbolizují jednotu v mnohosti, stejně jako velká zlatá hvězda a čtyři menší na čínské vlajce jsou symbolem Komunistické strany Čí ny a hlavních skupin obyvatelstva, které se během občanské války pod vedením komunistů sjednotily v boji za vítězství.

Americké zbraně a neznámý lid Ťie-kché

Proti jakému „praporu hvězd a pruhů“ má být toto spojenectví namířené, je zřejmé. Proto také Američan Ted C. Fishman varuje před tím, aby spolu jednotlivé západní státy soutěžily o přízeň čínské vlády, protože by pak zmizela jednotná základna prosazující respektování principů právního státu či umožňující „zatlačit na Čínu v otázkách životního prostředí“. Je příznačné, že „tlačit“ chtějí na Čínu především Američané, jako Peter Navarro, který zdůrazňuje kumulující se vnitřní konflikty, jež Čína může v případě jejich eskalace řešit vnější agresí, což by ospravedlnilo zásah Spojených států. Také tituly nepříliš invenčně variující názvy jako Přicházející konflikt s Čínou nebo Přicházející válka Ameriky s Čínou vypovídají o amerických postojích či alespoň obavách.

V českém prostředí se oproti tomu zbraněmi neřinčí. Autoři, kteří uznávají stoupající ekonomickou a politickou sílu Číny, v brožuře Čína 21. století trvají na tom, že čínský model rozvoje nepředstavuje hospodářské ohrožení zbytku světa, a už vůbec ne nás. Přesto ale převažuje spíše skeptický přístup k budoucímu vývoji Číny, ze které se podle autora Prostoru L. Frýborta možná stane jedno páchnoucí betonové rumiště s čouhajícími dráty dřív, než se sama naděje. Proti tomuto názoru stojí katastrofická vize S. Komárka. Pokud se nezměníme, budeme podle něj „na stará kolena po právu pobíhat po Starém Městě pražském s čamarou, dudami a rukodělnými výrobky na prodej a pózovat před holografickými kamerami asijských turistů, lačných zaznamenat si bizarní obyčeje téměř neznámého lidu Ťie-kché“.

Čína jako učitelka?

Čína je však popisována nejen jako hrozba, ale i jako možná inspirace. W. Hirn a další navrhují, aby byl na Západě podle čínského vzoru při výchově dětí opuštěn model společnosti zábavy a naopak abychom se soustředili na dlouhodobé cíle a na kolektivní morálku. Zvláště Američané volají po skoncování s nadproduktivní spotřebou, kterou financují hlavně Číňané. Podle Komárka se zase od Číňanů ve vlastním zájmu musíme naučit uvědomovat si bytostnou souvislost párů polarit, které běžně chápeme jako absolutně protikladné, vzájemně se vylučující a většinou jen jednu z nich vnímáme jako žádoucí, zatímco druhou jako nebezpečnou anomálii. Ale jestliže někteří Západu vytýkají naprostou mentální jednostrannost, Komárek alespoň uznává, že i v Evropě existuje srovnatelný, i když minoritní myšlenkový proud, jehož hlavním představitelem je C. G. Jung. Ještě dále pak zachází autorka Prostoru Š. Loewensteinová, podle níž má evropská dialektika kořeny v taoismu a jež nalézá čínský vliv i u evropského liberalismu. To se může zdát přehnané, přivádí nás to ale ke skutečnosti, že v průběhu své historie byla Evropa méně sebestředná než Čína, kterou v 17. a 18. století mnozí evropští učenci pokládali za kolébku původního jazyka, rozumu a morálně politického řádu, jak uvádí I. T. Budil. Důležitější však je jeho soud, že pokud se dnes ptáme po osudech vzdálené země, která opět nabývá postavení, jež jí během uplynulých dvou tisíciletí náleželo, tak se ve skutečnosti tážeme na to, co čeká nás. Přemýšlení o Číně je tak podle Budila „metaforou našich obav o místo, které zaujmeme v tomto rodícím se světě“, i obav o naši vlastní identitu.

Projekce a zrcadlení

Faktor projekce a zrcadlení je v úvahách o vztahu Číny a Západu silně přítomný. Jestliže Komárek píše o stoletém fázovém posunu mezi Evropou a Čínou („Evropu roku 1910 by nepochybně přehrada typu Tří soutěsek uváděla v nadšení“), Fishmanovi zase stovky milionů drobných čínských podnikatelů připomínají, že i „americký sen“ se začal naplňovat u prodeje zboží z vagonů nebo kufrů. Jiní dokonce v současné Číně nacházejí „vypouklé zrcadlo vnitřního směřování moderní západní civilizace“ a výsměšnou karikaturu nás samých. Podle L. Zádrapy se Číňané už sto let snaží být jako Západ a „jejich zvěrstva jsou zvěrstvy západní civilizace, která v Číně neměla a nemá potřebné záklopky v podobě občanské a relativně otevřené společnosti“. Směřování je stejné, jen míra rychlosti a bezohlednosti se liší.

Zdánlivé protiklady

Čína se jeví, zvláště pokud srovnáme texty různých autorů, jako země velkých paradoxů. Mužeme si tak vybrat mezi tvrzením, že se čínské myšlení zaměřuje na proces a změnu, a míněním opačným, podle něhož je Čína velmi nedůvěřivá vůči všem novým myšlenkovým soustavám a dlouhá období její historie charakterizuje neměnnost a věrnost tradici. Ve skutečnosti ovšem tato tvrzení v rozporu nejsou, a rozpor Číňané zřejmě nevidí ani v tom, že obraz velkého nepřítele kapitalismu, vůdce Mao Ce-tunga, který je stále populární ikonou, dnes na mnoha místech láká zákazníky soukromých restaurací. Mao jako komerční reklama nebo plakát se dvěma proletáři s nápisem Kupujte naše pivo! přitom zřejmě nejsou myšleny ironicky, ale jde spíš o obrazné vyjádření toho, že v oficiálně stále komunistické zemi panuje ta nejbrutálnější forma kapitalismu. Může Číňanům při vyrovnávání se s tou diskrepancí pomoci jejich tradiční schopnost myslet protiklady ne jako vylučující se, ale jako komplementární polarity, či jejich otevřenost, s níž mohli v dobách, kdy Evropu ovládala náboženská nesnášenlivost, navštěvovat souběžně při různých příležitostech chrámy odlišných náboženství a kultů? M. Guan Chan opatrně naznačuje, že asi ano: přiznává, že „harmonie“ ještě není v Číně úplně dokonalá, ale čínské pojetí harmonie podle něj v sobě právě zahrnuje také disonance; nedokonalost a zlo jsou tedy její organickou součástí. Pokud je to tak, pak se dá pochopit, že školení pro čínské novináře, podávající instrukce o povolených a zakázaných tématech, mohl podle dalšího autora z Prostoru J. Hubičky přednášející nedávno ukončit těmito vážně míněnými slovy: „Čína je svobodná země, ve které každý může otevřeně vyslovit své názory! Pokud by někdo tvrdil opak, musí počítat s tím, že bude co nejpřísněji potrestán!“ Obdiv k čínské filosofii by nám neměl zastřít skutečnost, že takové výroky spíše než do kontextu vyrovnávání sil jin a jang patří do světa románů George Orwella.

Autor působí v Národní knihovně České republiky.