Činoherní studio v Ústí nad Labem uvedlo Tři sestry Antona Pavloviče Čechova. Inscenaci s přídomkem „sídlištní tragikomedie“ nastudoval mladý režisér Marián Amsler.
Marián Amsler, původem ze Slovenska, režijně debutoval v roce 2001 a hned byl nominován jako objev sezony na slovenskou divadelní cenu Dosky. Jako (československý) režisér na volné noze cestuje mezi českými a slovenskými divadly; u nás režíroval například v Divadle DISK Sigarevovu Plastelínu a Love Story v Dejvickém divadle, patřil mezi zakládající členy divadla Letí.
S dramaturgem Vladimírem Čepkem se v Ústí pustil do Tří sester naprosto nepietně. Vsadil na radikální aktualizaci a děj hry přesunul na panelové sídliště snad sedmdesátých, osmdesátých let. Skrz Čechova tak v Činoherním studiu nahlížejí i naši nedávnou socrealistickou mizérii. Neutěšenému životu na šedivé panelákové periférii (Čechovovo krajské město) pak kontrastuje touha po Moskvě jako po něčem univerzálně lepším, šťastnějším, krásnějším a svobodnějším.
U nás doma v paneláku
Scéna pravděpodobně zapůsobí na mnohé diváky důvěrně známým dojmem. Vše začíná v předsíni bytu, kde si návštěvy musí kromě kabátu potupně odložit i boty. Vyfasují bačkory (mají-li štěstí, tak bez umělých chlupů) a jsou vpuštěny do obývacího pokoje. V pozadí trůní klasická rohová kuchyňská sedačka, která je po odklopení sedáků zároveň z úsporných důvodů úložným prostorem. Z okna je „úžasný“ výhled na panelové sídliště (mění se jen světla v oknech a odstíny šedi) a místo kamen je tu radiátor ústředního topení. Kdo se chce trochu „zašít“ (jako třeba doktor Čebutykin Jaroslava Achaba Haidlera), může se uvelebit na záchodové míse a v klidu studovat noviny (neodbytně se vtírá asociace umakartového bytového jádra, kde je nakonec stejně všechno slyšet).
Vtip vzniká z napětí mezi vážností debat (oblíbené „pojďme si zafilosofovat“) a směšností postav v bačkorách. Bačkorové filosofování se neobejde bez vodky, stejně jako hospodský tlach, případně kibicování u televize bez piva, což je pro tuto interpretaci jistě příhodnější nápoj než původní Čechovův čaj. Andrej (Michal Kern) nehraje na housle, ale na elektrické piáno (typu Casio CTK – 591, dle programu „autor“ hudby), které má tu výhodu, že lze muziku pouštět do sluchátek a nerušit okolí.
Požár, Moskva… a není kam
Není náhoda, že z letargie vytrhne Čechovovy postavy až požár, skutečná tragédie a událost, ve které mnozí přišli o všechno a ve které jde doslova o život. Teprve přízrak smrti je to, co mnohé pohne k životu: nejstarší Olga (Marta Vítů) se stane ředitelkou, prostřední Máša (Nataša Gáčová) se přizná k lásce k Veršininovi (Marek Němec) – při své obnažující zpovědi je tu svlečená do bílého spodního prádla jako malá bezbranná holčička. Nejmladší Irina (Tereza Hofová), bílý pták – labuť, která dostane od Čebutykina jako dárek baletní sukénku místo samovaru, se rozhodne vdát za Tuzenbacha (Jan Plouhar), Natálie (Zuzana Onufráková) horečnatě mění byt, vojáci (v ústecké úpravě letci) odcházejí z města.
Požár je dokonce možné považovat za jakýsi zástupný znak společensko-politického třesku (včetně odchodu vojsk) – vezmeme-li v úvahu kompletní proměnu interiéru, do kterého se pustila Nataša (pryč se vším starým) i posun v kostýmech směrem k současnosti. Tak se třeba právě Nataša nově ukazuje v nevkusném „značkovém“ oděvu z vietnamské tržnice. Žádný happy end se nicméně nekoná. I nový život bude, zdá se, stejně letargický jako ten dosavadní. Východiskem je práce, ale jen jako povinnost bez vášně. Většina postav ve Třech sestrách totiž postrádá to nejdůležitější: umění žít.
Šťastný a veselý za všech okolností je snad jen Mášin manžel, profesor Kulygin, v podání Matúše Bukovčana. Jeho spokojenost je založená na schopnosti důsledně se držet svého mikrosvěta, gymnázia a manželství, a přehlížet nebo odpouštět všechno, co by mu ho mohlo naleptávat. Ať už je to Mášina nespokojenost, unuděnost a pohrdání či nakonec přímo její pravděpodobná nevěra. Kulyginův sobecký recept na štěstí je nevidět, neslyšet a s naivitou sobě vlastní se držet ve vyjetých kolejích. Jak je nám tahle strategie povědomá! Paradoxně i tohle je ale jistá forma onoho umění života, je to vědomé rozhodnutí, postoj, snaha nějak svůj život uchopit a vést a směr za žádných okolností neměnit. Jak říká: „Jsem spokojený, jsem spokojený, jsem spokojený.“ Dodejme: ať se děje, co se děje.
Amsler interpretuje Čechovův text nejen skrze naše nejnovější dějiny, ale dodává mu i zjevný existencialistický podtext. Avšak bez jakéhokoliv patosu, dbá na civilní herectví. Nepřistupuje k Čechovovi jako ke klasice, ale jako k současnému textu, který inscenuje tady a teď, ve vlastních časových souřadnicích, nezávislých na dataci hry. Drama se podobné interpretaci nevzpírá. Snad jen s výjimkou závěrečného souboje drobného Tuzenbacha a hřmotného Soleného (Jan Holík), který sem najednou nějak nezapadá, působí trochu nepravděpodobně až přehnaně. Na druhé straně kontext celé inscenace vlastně jen zdůrazňuje a podtrhuje nesmyslnost Tuzenbachovy smrti. Souboj je něco, co vybočuje ze světa, ve kterém jde hlavně o to nečelit potížím, ale přebíjet je planou touhou po úniku, po Moskvě, která tu – spíš než jako označení konkrétního místa – slouží jako zaklínadlo, jež bez přičinění jednotlivých protagonistů všechno naráz a překvapivě vyřeší (něco jako v antickém dramatu deus ex machina).
Činoherní studio je generační divadlo, až na výjimky tu najdeme lidi narozené v sedmdesátých letech minulého století, maximálně na začátku let osmdesátých, hostující režisér Marián Amsler je ročník 1979. Nebude to snad příliš přehnané, když Tři sestry označíme za reflexi rodičů potácejících se ve stojatých socialistických a raně postsocialistických vodách.
Autorka je divadelní kritička.
Činoherní studio Ústí nad Labem – Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry.
Překlad Leoš Suchařípa, úprava a dramaturgie Vladimír Čepek, úprava a režie Marián Amsler, scéna Eva Rácová, kostýmy Kamila Polívková. Premiéra 13. října 2006.