Poměrně utěšená situace experimentální elektroakustické hudby ve střední Evropě je především zásluhou našich jižních a západních sousedů. Během posledních deseti let se totiž v Rakousku a Německu vytvořil kompaktní okruh novátorských hudebníků mladé generace, jejichž pevným základem je několik malých, avšak významných vydavatelských firem. Improvizační scéna, vycházející ze směšování elektronických výdobytků aktuální techniky a tradičních akustických nástrojů, užívaných více či méně obvyklým způsobem, je soustředěna kolem rakouských vydavatelství Durian, Mego, Charhizma nebo německého labelu GROB. A právě z tohoto uměleckého okruhu pocházejí členové vídeňského improvizačního kvinteta Efzeg.
Uskupení tvořené pěticí mladých rakouských hudebníků je hned v několika ohledech výjimečné. Na první poslech zaujme poměrně nevšední složení: dvě kytary, gramofony, saxofon a elektronika. Efzeg založil na přelomu tisíciletí saxofonista a elektronik Boris Hauf a přizval do něho významné postavy rakouské „jiné“ hudby – gramofonového recyklátora dieba13 a kytaristy, resp. manipulátory s elektronikou Martina Siewerta a Burkharda Stangla. Ke vzniku tohoto zdánlivě nesourodého sdružení dodává: „Založení kapely bylo už samo o sobě experimentem – lákal mě fakt, že každý z nás vychází z odlišných hudebních východisek.“ Tento experiment dopadl nad očekávání dobře a čtyři řadová alba svědčí o pevné suverenitě jeho hudební tkáně.
Od vydání druhé desky s poněkud zavádějícím názvem Boogie doplnila sestavu rakouská multimediální hudebnice a videoumělkyně Billy Roiszová, která kromě elektronických šumů vytváří během koncertů vizuální složku hudby. Ta spočívá v projekci zpětné vazby videa, reagujícího v reálném čase na zvuk vycházející z nástrojů jejích spoluhráčů, čímž vznikají rozkomíhané pestrobarevné struktury, lineárně se pohybující v závislosti na zvuku a překládající tak neviditelný svět hudebních informací do formy podmanivých obrazů.
Ve své originální tvorbě zůstávají Efzeg asi nejvýznamnějším zástupcem středoevropské větve volné, nebo chceme-li „nové improvizace“. Neomezují se na rozvíjení odkazu spoluzakladatelů tohoto přístupu, britských AMM, ale zároveň invenčně vycházejí z redukcionistického přístupu k hudebnímu materiálu, abstraktní elektroniky a současných trendů hudební recyklace. Kytary slouží především k vytváření osamocených, dlouze držených tónů a tradiční zvuk saxofonu neuslyšíme ani jednou. Nástroje zní spíše svými nezáměrnými zvuky a zároveň slouží jako podklad k elektronickému zkreslení.
Koncepce nového alba Krom čerpá z biologie: titul „krom“ je odvozen od chromatinu, který tvoří část buněčného jádra, a i názvy jednotlivých skladeb jsou termíny z oblasti buněčné stavby. Tato metaforická nápověda se dá poměrně snadno rozšifrovat jako snaha o zvukové postižení základních stavebních jednotek hudby, jako pokus o její citlivý rozklad zaživa.
Nahrávka je zpočátku výrazněji poznamenána vlivem recyklačních gramofonových hrátek dieba13, nárazově citujícího swingový soundtrack, který vzápětí střídá šum prázdné desky, elektronický bzukot, konkrétní zvuky (pravděpodobně kvákání žab) a jemně baladické, téměř postrockové akordy, rozeznívané Siewertovou kytarou. Melodické prvky jsou upozaděny na úkor gramofonových šumů, amébovitých digitálních ruchů a hlubokých tónů. Spíše než intenzitou však hudba zaskakuje podprahovými efekty: nad jemnými hlukovými ozvuky zde převažuje napětím se vzdouvající minimalismus, prolamovaný vlnami šumů.
Kolektivní improvizace nahrávky Krom je určena v prvé řadě ke koncentrovanému poslechu. Vedle tvorbou spřízněných Rakušanů Fennesze, Franze Hautzingera, Wernera Dafeldeckera a skupin Radian nebo Trapist jsou Efzeg osobitou hudební vizí, nacházející se na průsečíku elektroniky a instrumentální hry. Zvuková operace hudebního organismu nahrávky Krom dopadla bezchybně.
Autor je přispěvatel časopisu His Voice.
Efzeg: Krom. Hat Hut Records; 2006.