Kde domov můj

V roce 1989 se v komunistickém Československu otevřely hranice a od té doby se jimi opět svobodně vchází i vychází oběma směry. Češi toho využili a země se vyprázdnila: střední generace začala houfně relaxovat na plážích Costa Brava, mladí si vytkli exotičtější cíle na neevropských kontinentech. Na vyklizené pozice v hlavním městě naopak dosedli Američané a překřtili Prahu na Paříž devadesátých let. Prostor naplněný přísliby a možnostmi obsadily i další národy, a tak se začaly psát například historky z jihoamerického podsvětí, které posloužily chilskému Pražanovi Jorgemu Zúñigovi Pavlovovi jako látka i podtitul pro povídkový soubor s názvem La Casa Blů.

Tuto značku nenabídl autor české veřejnosti poprvé: jeho kniha je ohlédnutím za výročím stejnojmenného baru na pražském Starém Městě, který Zúñiga Pavlov právě před jednou dekádou otevřel mimo jiné coby kulturní azyl pro latinskoamerickou komunitu. A tak nepřekvapí, že předobrazy postav ve čtveřici povídek, pohybujících se na hranici literární fikce a reality, se zde dozajista buď promenovaly kolem starožitné barové desky nebo alespoň ve snech nočních hostů popíjejících pivo pod plakátem Che Guevary.

Hlavní figurou je ovšem samotný vypravěč, jehož očima sledujeme „nepřetržitý mejdan“ devadesátých let, pořádaný k ukončení studené války, kdy „jsme si všichni naivně mysleli, že v Evropě se vynoří něco nového a že s intelektuálem Havlem coby admirálem na souši je jediným místem, kde k něčemu takovému může dojít, právě Praha“ (s. 25). Jednotlivé historky a anekdoty se napájejí z obecné euforie i autorova mikrosvěta, aniž by jejich sběratel musel opustit jediné dějiště: bar La Casa Blů v dušném srdci Evropy. Nejrůznější další scenerie za něj totiž obstará zbývající personál: mezinárodní obsluha, jako třeba francouzská servírka Maud („ta je v zemi s čerstvoučkou, vlažnou demokracií, v zemi dostatečně trpící komplexem méněcennosti, vždycky dobrý obchod“ – s. 44), štamgasti rekrutující se ze stěhování pohrobků nejrůznějších ideologií či náhodní hosté z pražské ruské mafie, domestikovaní Kubánci, místní pobudové anebo úplně normální Češi. A autor, chilský komunista, který v roce 1988 uprchl do Československa před pravicovou Pinochetovou diktaturou, zatím sedí za kasou, možná právě vyplňuje daňové přiznání pro podnikatele a zcela jistě přibarvuje svůj soukromý labyrint potřebnou dávkou nasládlé nostalgie, ironické zkratky a nesentimentální jasnozřivosti jihoamerického intelektuála, který nenuceně splétá pojmy, dojmy, místa a doby: „Češi se cítili svobodní a měli na dosah životní úroveň Rakouska, svůj velký sen, předmět historické závisti. Bylo nebylo, za dávných časů existovala země, která se měla rozdělit. Velké Československo mělo zmizet. Už nebudu slýchat mlaskavý zvuk jména, podobný slovu žvýkačka, chicle, kouzelnou alchymii hlásek, která ve mně vyvolávala… představu koktejlů a zmrzlin, jaké se prodávaly na Můstku v Koruně…“ (s. 134).

Když Jorge Zúñiga Pavlov zakládal svůj bar, vzal si do hlavy, že v něm Praze ukáže jinou tvář Latinské Ameriky, nikoli onu kubánsky roztančenou. Ve své prozatím druhé knize ukazuje hlavně tvář vlastní. „Jorge z Poděbrad“, kde kdysi dělal své první krůčky v slovanském jazyce, je takový, jak jsme čekali: kosmopolitní, svobodomyslný, vstřícný, citlivý ke kulturním rozdílům, vtipný, mírně nelogický a hlavně opojený koktejlem namíchaným z pražského literárního fleuru i fantazií kontinentu na druhé straně Oceánu. A pokud některým kostrbatějším pasážím, ať už v českém překladu či španělském originále, neporozumíte na první čtení, přečtěte si je podruhé. Kniha je totiž bilingvní a navíc nekonečná; pátá povídka se píše ve virtuálním časoprostoru webových stránek a autorově blogu, další pokračování pak za otevřenými dveřmi jeho baru.

Autorka je teatroložka.