Křičte ústa!

Přehlídka Křičte ústa! ukazuje na téměř čtyřech stech obrazů a soch od čtyřiašedesáti umělců, že vývoj české moderny neprobíhal ve skocích, ale velmi zvolna, tak, „jak se nezřetelné kontury expresionismu rodily“. Kromě vrcholného uměleckého zážitku nabízí i obraz doby, v níž se umění v Čechách vyvazovalo z národní reprezentace, romantického lyrismu a ze služby měšťanskému interié­ru a přecházelo do poloh, kde nové myšlenkové proudy (Schopenhauer, Nietzsche, autoři z anarchistických kruhů) začaly ovlivňovat štětce a dláta umělců. Kurátorka Marie Rakušanová zde tak naplňuje činem větu Wilhelma Pindera, že „dějiny umění nenáleží samy sobě, ale slouží vědě o člověku“. Tyto antropologické zřetele zdůrazňuje členěním výstavy do tematických skupin, které poprvé podávají dějiny české moderny v tomto dávkování. To proměňuje výstavu na jedné straně leckde až v burleskní podívanou, na druhé straně tu vyčnívají jako prazvláštní součástky exponáty, kde autorčina snaha dokázat jejich vztahy k expresionismu působí příliš křečovitě. Mám na mysli zejména úvodní části se sociální tematikou (Karel Myslbek, Jindřich Prucha, Antonín Procházka), jež bych raději viděl jako předchůdce takzvaného sociálního umění dvacátých let. Také přivtělení děl sochaře Františka Bílka pod nálepku odpírače těla nebo zařazení kresby Mikoláše Alše nepůsobí zrovna ústrojně. Ale nešť, i to ještě víc zvyšuje tenzi, která výstavu doprovází a elektrizuje.

Takto pojatá historie je přirozeně také vlídnou polemikou s pojetím předchozím, jež povýšilo český kubismus na piedestal, z něhož mohlo české umění obzírat svět. Byla to především zásluha Miroslava Lamače a Jiřího Padrty, kteří uprostřed času, kdy šlo českému umění o krk a o páteř, měli odvahu uspořádat velkorysou výstavu Zakladatelé moderního českého umění (zahájenou 7. 10. 1957 v brněnském Domě umění). Výstava a Lamačův text v katalogu měly vzhledem k době obranářský charakter, aniž by to okatě dávaly najevo, ale kulturní obci bylo zřejmé, že jde o pokus vyzkoušet, co režim unese. Unesl ještě o dva roky později výstavu Léta dvacátá, nikoli už pokračování další, ačkoliv bylo oznámeno.

Karban

Výstava Křičte ústa! (citát z dopisu německého básníka Franze Böhlera Ladislavu Klímovi) svým pojetím rozevírá scénu moderního českého umění jiným, širším způsobem než Lamač s Padrtou, i když se někde s nimi shoduje. Nabízí leporelo témat, ne časově postupnou analýzu všech ismů, stylů a formálních znaků. Se svými předchůdci se shoduje v jediném tématu: hráči karet. Mladí malíři karbaníky zpodobovali často, nemuseli jim totiž – na rozdíl od profesionálních modelů – platit, a navíc: hráči se nehýbou, sedí u stolu a dívají se upřeně do karet. Jedová chýše, kam za nimi adepti umění chodili, byla laciná putyka, kde se scházel pražský polosvět a dodával tomuto prostředí novou, interesantnější barvu.

Čteme-li některá starší pojednání na téma moderních dějin českého umění, ozývá se nám z nich poukaz na „marnost pokusu zaklínat ovzduší devadesátých let v jednoznačné formulky i na obtížnost úkolu rozplétat všechno to křížení a prostupování nejrůznorodějších tendencí“ (Jiří Kotalík, 1947). Přitom právě Kotalík patřil k těm, kteří se snažili odporovat tendencím považovat expresionismus a kubismus za jediný zdroj modernosti. Také on rozšiřoval obraz české moderny, leckdy ovšem tak, že dával přednost autorům, kteří nevynikali přílišnou výbojností a byli spíše spjati s rodnou hroudou (Václav Rabas). Je tedy nutné ocenit odvahu, s níž se autorka pustila do této „marné“ eskapády.

Mrtvý si jde pro svou lebku

Témata výstavy umožňují konfrontovat umělce nejrůznějších rukopisů a stylů. Hned na počátku se setkáme s tématem smrti, jak je zpracovávali tak různorodí umělci jako Alfons Mucha (Mrtvý pár), Maxmilián Pirner (Smrt), Jan Zrzavý (Poslední píseň). Dobrovolná smrt se stává jedním ze znaků této přechodné doby a vybírá si svou daň i mezi umělci: takto umírá Otakar Lebeda (1901), Antonín Slavíček (1910), Karel Myslbek (1915), Jan Štursa (1925), o sebevraždě uvažovali Bohumil Kubišta, Otto Gutfreund i duch blízký této generaci, filosof Ladislav Klíma. Se smrtí souvisí také téma zásvětního života, a tu jsme v oddíle malířů, jejichž zájmu se těšily kroužky spiritistů, čarodějnice a astrální světy. Západní i východní sféry byly plné přitažlivých, leckdy kuriózních idejí. Rudolf Steiner vybudoval své antroposofické Goetheanum, paní Blavatská se stala světovou celebritou, Krišnamurti znakem pro tajné vědy Indie, Camille Flammarion nalezl čtenáře po celém světě, hermetické nauky se stávaly denním pokrmem pro duchovně hladovou společnost. Obraz českého umění se zde doplňuje o umělce, kteří dlouho stáli při hodnocení umění v Čechách stranou. Chci se tu zmínit o Josefu Váchalovi (Seance, Pomykači stolu, Divé ženy, Sabat, Astrální pohledy) a Jaroslavu Panuškovi (Čarodějnice, Duch mrtvého se toulá po hřbitově, Mrtvý si jde pro svou lebku). K nim jsou tu přiřazeni i dva malíři německého původu, Alfred Kubin (Pekelný obraz, Příchod Antikrista) a August Brömse (Slepci). Přesvědčivě vyznívají ty části výstavy, kde se podařilo ukázat zejména na tvorbě Antonína Slavíčka nejen průnik do nové industriální skutečnosti (Hutě na Kladně, Praha od Ládví), ale dát nové expresivní akcenty i tradiční krajinomalbě. Pozoruhodná jsou tu díla oslavující Eróta, nabitá energií, vrhající se s celou barevnou silou na diváka (Jan Preisler, Jindřich Prucha, Václav Špála, Antonín Procházka), nebo obrazy Františka Kupky, které nám s neskrývaným potěšením umožňují setkání s pařížským světem kabaretů a sexu. Vyvrcholením je Kupkův portrét jedné proslulé kněžky prodejné lásky (Io, kráva – podle antické bohyně, po které toužil Zeus a žárlivá Hera ji proměnila v krávu).

Chloubou megavýstavy jsou díla Otty Gutfreunda a Bohumila Kubišty, jež jí propůjčují i díky své instalaci (Zbyněk Baladrán) lesk jakési zvláštní klasičnosti. Přirozeným centrem a nejzajímavějším místem celé expozice je však sál věnovaný desítkám autoportrétů: mohutný autorský zájem o sebe sama můžeme přičítat jakékoli filosofické interpretaci (např. Nietzschemu), narcismu nebo strachu umělců ze ztráty vlastní tváře.

Do Prahy na přelom století

Je důležité si uvědomit, proti jakým předsudkům v domácím chápání expresionismu a jeho kořenů výstava bojuje. Expresionimus nebyl v Čechách příliš oblíben nebo byl špatně chápán. F. X. Šalda ho považoval za reakci proti impresionismu a dekadenci, Karel Teige mu nemohl přijít na jméno; byl také považován za směr, který má „trvalé znaky německého ducha“ (Miroslav Míčko, 1969) a soudobá kritika shlížela například u Gutfreunda na toto období „s úsměvem jako na pokus, pozdějším vývojem překonaný“ (Josef Kodíček, 1927).

Přehlídka rehabilituje zasuté období českého umění a současně zdůrazňuje i nezávislost umělců, kteří v epoše počátků českého expresionismu působili, na cizích vzorech. Kurátorka si je vědoma významu Munchovy výstavy v Praze (1905) i výstav francouzských fauvistů a celé škály francouzského moderního umění, je jí povědomá i zásadní znalost Cézannova díla, ví o styku českých umělců s německou avantgardou, jejíž dva členové – Otto Mueller a Ernst Ludwig Kirchner – strávili léto 1911 v Mníšku u Prahy („na chalupě“ u Willyho Nowaka, člena Osmy). To vše je na přehlídce zřejmé. A je svědectvím o rozvinuté výstavní činnosti v Praze, že souběžně s touto výstavou probíhá jiná, rovněž dosti obsáhlá expozice v Obecním domě, v níž se kurátor Otto M. Urban soustředil na umělecká díla období české dekadence (V barvách chorobných, do 18. 2. 2007).

Autor je historik kultury a publicista.