V souvislosti s benátským bienále se dozvídáme hlavně o Biennale Arte, bienále umění. Již popáté má však také taneční část, a to (navzdory názvu) každoročně. Biennale Danza, mezinárodní festival současného tance, se letos konal ve druhé polovině června. Téma Body & Eros zakončilo trilogii věnovanou tělu – po Body Attack (2005) a Under Skin (2006). Jeho ředitelem byl tanečník a choreograf Ismael Ivo, Brazilec, který má za sebou třeba spolupráci s Alvinem Aileym, Johannem Kresnikem a přes patnáct let byl uměleckým ředitelem vídeňského Tanzwochen Festival. Jako choreograf se na Bienále tance představil s inscenací Tržiště těla: aukce tančníků a tanců (Mercato del corpo: vendita all’asta di danzatori e danze).
Místem konání tanečního bienále je L’Arsenale a Teatro Malibran. L’Arsenale je od 12. století tradiční benátská loděnice, dnes z velké části ve vojenské zóně. Bienále je tak jedinečnou příležitostí proniknout do nitra této architektonické památky. Teatro Malibran, otevřené o karnevalu v roce 1678 (pod názvem Teatro di San Giovanni Grisostomo) jako třetí divadlo benátské rodiny Grimani, je dnes scénou divadla La Fenice.
Festivalu se letos zúčastnilo patnáct souborů. Své inscenace uvedli minimálně v italské premiéře, často v premiéře světové. A protože Biennale je festival soutěžní, Zlatého lva za celoživotní dílo si z Benátek odnesla Pina Bauschová, Zlatého lva za nejlepší představení festivalu pak Chris Haring (The Art of Seduction – Posing Project B se souborem Liquid Loft). Účastníci se na festival sjeli skutečně ze všech koutů světa: z Japonska, Německa, Velké Británie, Rakouska, Koreje, Argentiny, Německa, Irska a Francie.
Francesco Ventriglia, tanečník a choreograf baletního souboru milánského Teatro alla Scala, uvedl se svým souborem Eliopoli ve světové premiéře inscenaci Moře v řetězech (Il mare in catene). Ventriglia kombinuje tanec s mluvenými vstupy a videoinstalací. Velkým plusem inscenace je originální hudba, která se proměňuje od úvodních dusavých techno rytmů až k táhlému, romantickému, ale zároveň znervózňujícímu osamělému klavíru. Ventriglia nabízí sled tanečních čísel v proměnlivé stylizaci. Sleduje tělo jako přesně fungující stroj v lehce futuristickém úvodu, tělo handicapované (tanečníci mají znehybněné nohy a pohybují se na vozíku), tělo jako nástroj touhy a vášně v dívčím duetu... Mluvené přeryvy ale občas spíše překážejí a zbytečně přerušují tanečně vynikající čísla. Slibně vypadají také mořské videoinstalace, které se prolnou s tanečníky, postupně však vymizí – je škoda, že s nimi choreograf nepracoval důsledněji. Nechybí symbolika písku-země, ale když se začnou tanečníci svazovat chřestícími řetězy, jde už o zbytečně afektovanou a polopatistickou ilustraci názvu inscenace, která působí až směšně. Je vidět, že Ventriglia je silný v choreografii a zvládl také kostýmy, když ale začal filosofovat, sklouzával k povrchnosti a klišé.
Kdo se nechtěl na tanec pouze dívat, mohl si zatančit tango po boku zkušených tangueros, protože „tanec je pro všechny a všech“. Benátské taneční bienále se pyšní velkou návštěvností a atmosférou skutečného zájmu o tanec. Nejméně nadšení jsou tak paradoxně Benátčané, kterým turisté a návštěvníci festivalů neúnosně zaplní město.
Jana Bohutínská, Benátky