Divadelních pokladen, u kterých si mohou diváci koupit lístky do kyjevských divadel, je po hlavním městě Ukrajiny rozeseto několik. A soudě podle front, které u nich místní stojí na lístky, je o divadlo zájem. Svědčí o tom i zaplněný sál v Národním akademickém divadle opery a baletu Tarase Ševčenka při večeru složeném ze dvou baletů – Carmen George Bizeta a Rodiona Ščedrina a Šeherezády na hudbu Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. A četné potlesky na otevřené scéně. Je tedy škoda, že jsem se tentokrát (při své druhé návštěvě kyjevského baletu v rozpětí jednoho roku) opět přesvědčila, že ze špičkových tanečnic a tanečníků zřejmě nezůstal doma nikdo. Co se týče vizuální stránky, zaspalo navíc kyjevské Národní snad celé 20. století. Carmen vypadala na první pohled ještě poměrně slibně. Aréna obehnaná strohými dřevěnými židlemi, opona s černou býčí hlavou, tanečníci s tvářemi utopenými pod krempami klobouků... Nudná choreografie a ubohé taneční výkony však chvílemi působily spíš jako parodie na balet než tanec hodný první scény. Závěrečné ovace tak byly zcela neadekvátní. Šeherezáda ukázala, že může být ještě hůř. Na harému a kostýmech jeho tanečnic se scénograf s kostýmním výtvarníkem vyřádili. Na scéně snad nechyběla jediná představitelná barva, což si opět vysloužilo bouřlivý potlesk místního publika. Proti vkusu žádný dišputát. Tanečně byla Šeherezáda poněkud povedenější, což znamená, že na rozdíl od Carmen se tady opravdu tancovalo. Balet byl ale plný gestické machy (rozpřažené ruce, hlava v dlaních nebo lomení rukama) či laciného humoru z repertoáru nekreativního cirkusového klauna. Snad jediným kladem celého večera byl živý orchestr. To celé za 150 hřiven do boční lóže na prvním balkóně, tedy zhruba 600 korun. V půlce května hostuje v Kyjevě soubor Děrevo s inscenací Andreje Adasinského Ketzal. Kdyby se můj kyjevský pobyt protáhl, půjdu raději na ně než na národní scénu.
Jana Bohutínská, Kyjev