Parodické principy

Osolsoběho „parodické principy“, jak by zněl titul česky, edičně připravil Jaroslav Etlík jako výbor ze studií, esejů, přednášek a článků (je tu ale i encyklopedické heslo, předmluva a resumé), které tento náš přední divadelní teoretik, estetik, dramaturg a především sémiotik (ač sám s tímto označením polemizuje, neboť pro jeho vymezení teoretického „pozorování“ znaků je uvedená disciplína příliš těsná) napsal či publikoval v rozmezí let 1954–2007. Jádro publikace tvoří autorovy práce ze sedmdesátých a osmdesátých let, a velkou měrou tedy texty přetištěné z dobově teatrologicky nejzajímavějšího periodika Program alias Divadelního listu Státního divadla v Brně, kde Osolsobě hojně publikoval.

Sumarizujícím záměrem jako by Principia parodica navázala na soubor klíčových studií Ostenze, hra, jazyk, jenž vyšel před pěti lety a který ve srovnání s tímto výborem ukazuje, že se teatrolog nejen metodologicky, jak lze předpokládat, nýbrž i tematicky vrací takříkajíc na místo činu, a že tedy Osolsoběho „papíry“ musíme více než u kohokoli jiného číst v kontextu jeho ostatních prací.

Divadlo mimo divadlo

Pojďme však k výkladu titulu, jenž je příznačně teoretikovu vybranému a originálnímu stylu i u této knihy zvolen skvěle. Název je totiž nejen ilustrací vstupní studie, v níž Osolsobě vykládá parodii jako „narážení na něco“ neboli jako něco, co s parodovaným dílem částečně polemizuje a částečně jej věrně sleduje, nýbrž sdružené práce především zastřešuje. Všechny texty jmenované knihy tedy můžeme chápat jako takováto parodování v širším slova smyslu, jinak řečeno jako analyticko-lingvistické „překlady“ nevšedních, v tomto případě zvláště divadelních, ač i některých obyčejných znakových situací.

Parodování v užším smyslu pak řeší studie Pokus o parodii, kde autor dochází k poznání, že každá parodie vlastně „hraje“ jiné dílo, a je tedy „divadlem mimo divadlo“, takže v našem čtení lze pokračovat s představou, že každý sekundární text není jen parodií, ale je současně alespoň trochu také divadlem. A nikoli náhodou je navíc Osolsoběho rukopis nezaměnitelný tím, že spíše než o psanou jde o mluvenou jazykovou rovinu, odkazující k přednášce, k demonstraci, k divadlu… Čtení této knihy tedy uzavíráme tím, že Osolsoběho texty svým podáním a rovněž osobitým humorem hranice vědecké práce přesahují, a to právě směrem k divadlu.

Na dvě části

Principia parodica jsou složena ze dvou oddílů. První prezentuje práce o „projevu“ divadelních znaků, potažmo znaků existujících za hranicemi divadla, avšak majících divadelní potenciál. To je případ studie se saussurovským názvem Cours de theatri(sti)que générale (čili teorie snoubící teatrologii a lingvistiku), Pokusu o parodii, rozboru obrazu nizozemského mistra (Pár sémiotických faktů), který autorovi slouží k rozlišení toho, co je a co není sémiotika, jakož též hesla a jeho dodatku věnovaných stěžejnímu pojmu „ostenze“ (rozuměj: ukázání věcí o sobě).

Přiložen je i jakýsi teoretický úvod k Ecově Sémiotice divadelního představení (Jméno Eco a sémiotické záhady světa), který ovšem tehdy v časopise Dramatické umění vyšel až po Ecovi, a dvě původem přednášky (Role modelů a originálů v lidské komunikaci a Jazyk na třetí: I herec, i hrdina, i publikum – úvaha o jazyce coby trojjediné podstatě divadla). Oddíl obsahuje i operetu (Chvála operety), již pro bohaté znakové možnosti Osolsobě, dlouholetý dramaturg zpěvohry, vyzdvihuje, i spřízněnou funkci hudby v prožitku myšlení či analýzu modelování virtuální reality (Virtuální realita a „nejlepší modely situace zevnitř“) a konečně i sémiotickou teorii hry (Sdílené světy: hra jako ze sebe k druhému).

Vzhledem k tomu, že práce ve druhé části knihy mají poněkud odlišný charakter, bylo by bývalo lepší přiřadit k prvnímu oddílu ještě diderotovský dialog o české divadelně-teoretické bibli čili o Estetice dramatického umění Otakara Zicha (O kráse vědy a moudrosti divadla) a zichovský pohled na problematiku postavy (Herecká postava – pro a proti).

Ve druhé části výboru nalezneme texty kratší, které jsou právě vším jiným, jen ne studiemi. Ať už jde o historiografické „pátrání“ po libretistovi J. Offenbacha Ludovicu Halévym (Život jeviště a jeviště života) nebo o vzpomínky-zprávy z vědeckých setkání osobní povahy (vystižení teoretického přínosu Romana Jakobsona, Jiřího Levého, Franka Wollmana a Viléma Mathesia) i kolektivní: články o pobytu na letní škole lingvistických studií na Floridě z poloviny sedmdesátých let (Sémiotika v Tampě a okolí, poslouchaná divadelníkem; Divadlo v Tampě a okolí z pohledu sémiotika), referát o semináři nad inscenacemi Muže z La Manchy nahlížený v duchu diskuse o psychodramatu z konce šedesátých let (Dvě kichotovská setkání), terminologické zamyšlení z teatrologické konference na počátku devadesátých let (Inspirace z Nového sadu). Výjimkou zde nejsou ani teoreticky pojaté recenze (na knihu Ivana Bystřiny Sémiotika kultury, na převratnou obrozeneckou studii Vladimíra Macury ve spojení s recepcí Fidlovačky nebo na inscenovaný Deník Anny Frankové) a vešla se sem dokonce předmluva ke knize prezentující tvorbu neslyšících autorů (Pokus o dorozumění). Články o vztahu kybernetiky a divadla (Kybernetika a divadlo a Kybernetická moudrost divadla) pak za všechny dokládají, že navzdory rozmanitosti je Osolsoběho vědecký záběr přísně koherentní.

Ve výboru máme co do činění s vtipnými a srozumitelnými texty, takže knihu lze doporučit všem poznánímilovným čtenářům. Problém vidím jen v poněkud nestandardním zařazení dvou resumé (Čtvrtá cesta divadla jako předmět vědy, Divadelnost jako klasifikační kritérium sémiotické a genologické) – zřejmě na místo studií, které nebylo možné přetisknout kvůli jejich německému, respektive anglickému originálu, a konečně zde postrádám jasnější klíč k výběru, tím spíš, že zkomplikovanému dlouhodobou přípravou knihy, již provázelo i vycházení původně vytipovaných studií v jiných publikacích. I tak jde ale o událost české divadelní teorie.

Autorka působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na FF UK.