Tyto „časy“ i „časy“ mimo ně podle Legátové

Když Květa Legátová (nar. 1919) získala v roce 2002 Státní cenu za literaturu, považovala kritika její prózu Želary (Paseka 2001) většinou za debut. Pravda, trochu mátla svými autorskými jmény, když občanské Věra Hofmanová nahradily pseudonymy Věra Podhorná a Květa Legátová, ovšem faktem zůstalo, že spisovatelka, která napsala desítky titulů, se do české literatury paradoxně etablovala až s významným oceněním.

Není proto divu, že Legátové dramatická tvorba byla knižně poprvé představena až v roce 2003. Výbor z nakladatelství Labyrint Pro každého nebe obsáhl osm dramat, následující výbor z Paseky (Posedlá a jiné hry, 2004) rovněž osm. V letech 2006 a 2007 vyšly pak v nakladatelství Pistorius & Olšanská dva soubory drobných próz Nic není tak prosté a Mušle a jiné odposlechy. Přečtením dramatických i prozaických textů nahlédneme, že spisovatelka ráda opakovaně krouží kolem podobných témat, že si oblíbila určité žánry (detektivka, báje, sci-fi) a konečně i to, že její kratší prózy jsou mnohdy formulovány čistě dialogicky, čímž se vlastně přibližují dramatům.

Jestli se však Květě Legátové něco výborně daří – natolik, že je to přímo charakteristické pro její rukopis –, pak je to zobrazování ženských postav. V nich autorka snoubí jakousi prostou věrnost ženskému údělu s pronikavými intelektuálními schopnostmi. Ovšem tím, že stojí nohama na zemi, a přitom mají nadhled nad situací, Legátové ženy jednoznačně převyšují okolo se vyskytující postavy mužské. Zvláště pečlivě bývají v rámcích její hry se sexistickým předsudkem o paradoxu obyčejnosti a myšlenkové výlučnosti žen vypracovány figury, které se jeví být autorčiným alter egem – můžeme dokonce postřehnout jakousi ironickou zálibu spisovatelky okořenit své postavy něčím osobně autentickým.

Žena jako spiritus agens

Z rodu sympatických ženských, kterým to neobyčejně pálí, je i hrdinka zdařilé rozhlasové detektivky Červená náušnice, jež otevírá zatím nejnovější výbor z dramatické tvorby Legátové, nazvaný Mimo tento čas. V ní spisovatelka uvádí na scénu důchodkyni Čermákovou z Putic, která brilantní dedukcí odhalí pachatele vesnické vraždy dříve než policie. Podobně originální, jen trochu tvrdšího ražení, je i dospívající Jožka, u níž výjimečné detektivní schopnosti jakoby vyvažují fyzické poranění. Ve hře Klíček se stává pravou rukou mladého poručíka Ryšky (což je známá intertextová postava Legátové), jemuž pomůže vyřešit zabití své tety. Drama Čtyřicet minut je napínavý rozhovor mezi stárnoucím manželem a mladším milencem jeho ženy, situovaný do zasypané štoly. Tentokrát je žena námětem: existenciální strach ze smrti se tu prolíná s postupným objevováním tajné ženiny snahy vyzrát na oba muže. I následující Setkání obsahuje detektivní prvky, které rozplétá medik Jarda v závěru společně s – bystřejší – sestřenicí Andulou. Odkrývá totiž partyzánskou minulost otce, který dosud žil s pocitem viny za něco, co neudělal. A detektivní aranžmá má i pozorování feministicky laděné­ lékařky ze hry Nepřiměřená obrana, která analyzuje frustrace znásilněné pacientky tak úzkostlivě, že nepozná příznaky destrukce vlastní osobnosti.

Všechny uvedené rozhlasové hry, které editor Vladimír Pistorius zařadil do tematické části nazvané Neblýská se vždy jen na časy, spojuje fakt, že obsahují otevřenou či skrytou detektivní zápletku, obvykle v nich dominuje postava bystré ženy a většinou se také, jak už to vyplývá z rozhlasových možností, veškeré pátrání odehraje během dialogu. Těmito prostředky ovšem Legátová dosahuje vypravěčsky přitažlivých příběhů, které se vždy dobře čtou a ještě lépe poslouchají.

Menší působivost i literární životnost pak vykazují rozhlasové hry sdružené do oddílu pojmenovaného Mimo tento čas. Texty tu totiž detektivní rysy kombinují s dalšími autorčinými oblíbenými žánrovými tendencemi (sci-fi, moralitou či utopií), čímž se někdy rozmělňuje či oslabuje jejich výpovědní hodnota. Poněkud přeplněná bizarními peripetiemi je hned úvodní detektivní komedie Olga Jeglovičová – spletité pátrání stárnoucí herečky po dceři, již její bona ze zištných důvodů i po smrti vydává za živou, ač je rozuzlení nasnadě takřka od začátku. Teze „pohádky“ Splněná přání, zpracovávající zázračnou, leč nezaslouženou proměnu chudé švadlenky v dámu, zase příliš moralizuje, a asi nejméně receptivní důvěry budí Cesta do Hlušic, líčící jakési postapokalyptické halucinace agronomky, která měla nehodu.

Knihu rozhlasových her uzavírá televizní scénář Na zázrak je nutno si zvyknout, který se žánrově blíží utopii a je z her druhé části nejpovedenější. Syžet operuje s absurdně uzavřeným prostorem exotického ostrova, kde jsou všechny zlé skutky osudem potrestány, zatímco ty dobré zachraňují lidem život.

Dobové odrazy

Výbor Mimo tento čas obsahuje devět dramat, z nichž některá vznikla už ve čtyřicátých letech minulého století. Důležité na časovém zasazení děl je, že pokud jsme schopni určit dataci, což – jak v doslovu knihy konstatuje Vladimír Pistorius – je u textů Legátové mnohdy nemožné, můžeme zahlédnout, jak se v dílech třeba jen nepřímo odráží dobový společenský i literární kontext (obdobně jako je tomu ve spisovatelčiných prózách). Vliv okupačních čtyřicátých let bychom například mohli vidět u her Splněná přání a Olga Jeglovičová, neboť inklinují k určitému manýrismu, často příznačnému pro kulturu této doby. Existenciální „zpověď“ v zasypané štole možno zase chápat jakožto jistou analogii stalinistických padesátých let, kdy hra Čtyřicet minut vznikla. O Červené náušnici se podařilo pouze zjistit, že byla vysílána v prosinci 1967, avšak stopy určitého uvolnění v šedesátých letech (a také již bohatších autorčiných rozhlasových zkušeností) jí nelze upřít. Konečně i Nepřiměřená obrana, poslední z her, u níž se podařilo dohledat datum vzniku, nese rysy společenských změn devadesátých let, kdy byla napsána. V takto metaforickém smyslu, i ve smyslu kontrastu ženského a mužského světa, jak o něm byla řeč výše, pak lze v souladu s titulem knihy prohlásit, že Květa Legátová dokáže zachytit nejen tyto „časy“, ale i „časy“ mimo ně.

Autorka je teoretička dramatu, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.