Češi jsou prý nejateističtějším národem Evropy. Šest milionů osob se při posledním sčítání deklarovalo coby „bez vyznání“. Podíl osob, které připouštějí existenci Boha, pozvolna stoupá, aniž by však vzrůstal podíl těch, kteří se hlásí k organizovanému náboženství. Tak zůstává velký prostor pro osobní formy víry a komunikace s nadpřirozenem. Poznání archaických kultur může přinést zajímavou inspiraci.
Soudě podle sociologických průzkumů, mezi Čechy suverénně vévodí víra v to, že život na Zemi je ovlivněn postavením planet a hvězd a že z jistých znamení je možné věštit budoucnost. Věštění má v naší zemi veřejnou podporu i širokou, zejména astrologicko-kartářskou organizační základnu. Zato prorokování, vyjma duševně vyšinutých jedinců typu plzeňského hlasatele Josefa Bednáře, donedávna proslulého několikahodinovými kázáními varujícími před koncem světa, jež pronášel spatra z okna svého bytu, patří k uměním vyhaslým.
Recenzovaný sborník Věštění a prorokování v archaických kulturách je výsledkem série přednášek na téma Věštby a proroctví, která proběhla pod záštitou Ústavu filosofie a religionistiky FF UK v roce 2005. Těžištěm zájmu byl právě protiklad věštění a prorokování, neboli mezi mantikou (odhalováním a výkladem věcí skrytých) inspirovanou a induktivní. Mezi přispěvateli najdeme jak dlouhá léta uznávané odborníky na danou kulturní oblast (Václav Marek, Luboš Kropáček), tak výběr z nastupující generace mladých českých vědců, z nichž někteří se zdokonalovali studiem na zahraničních univerzitách (Renata Landgráfová, Jakub Maršálek, Dita Rutkriglová, Dalibor Antalík, Jiří Starý – dva poslední se věnují náboženské kultuře); cyklus doplňují mladí odborníci, primárně specialisté na literaturu a jazyky (Pavel Čech, Daniel Samek, Michal Kovář). Bez ohledu na specializaci a dosavadní praxi se však celý sborník vyznačuje vzácnou vyvážeností odborné úrovně i laikům přístupného stylu. K tomu je prostoupen snahou přispěvatelů o zachování jednotné základní struktury příspěvku, což se v závislosti na povaze tématu v daném kulturním kontextu, ale také na charakteru a množství pramenů dařilo tu více, tu méně, ale stále v dostatečné míře.
Editoři, vedeni nejspíš závislostí na vhodných přispěvatelích, zařadili mezi „archaické společnosti“ zeměpisně i časově poměrně pestrý výběr tematických oblastí. Vedle předliterární společnosti (Sámové neboli Laponci) tu najdeme „klasické“ starověké literární společnosti, jako jsou Egypt, Izrael, Řecko, Řím a Čína, k tomu mezi laiky méně známou Sýrii. Staří Germáni a Keltové reprezentují pomezí předliterárních a literárních společenství, k tomu ještě pomezí předkřesťanského a křesťanského ideového prostředí. První z nich je zpracováno na širokém pozadí starověku i středověku, od starogermánské společnosti po staroseverskou, zatímco druhé se týká prakticky čistě středověkého Irska. Kapitola o islámu naopak představuje okruh nepoměrně širší než geograficko-kulturní jako ve většině ostatních případů, a přiblížení pohledu středověkého židovského filosofa Maimonida na prorokování a věštění zase nepoměrně užší.
Jednotlivé kapitoly jsou navzájem neporovnatelné možnostmi poznat danou látku. Egyptské nápisy poskytují mnohem menší objem spíše nepůvodních pramenů než původní záznamy šangských královských věšteb ze starověké Číny, jichž byly objeveny desetitisíce. Možnost poznání situace ve starověkém Izraeli ztěžuje primát biblických pramenů, v nichž jsou zmínky o věštění z ideologických důvodů potlačovány a zkreslovány, staroirské a starogermánské prameny byly zase většinou filtrovány křesťanským zprostředkovatelem. Irské prostředí se navíc vyznačovalo neustálým sklonem k mytizaci dochovaného podání a stejně jako v egyptském případě také častým převáděním proroctví do literární roviny. Doklady o způsobech předvídání u Sámů jsou zase omezeny hranicí, po niž byli Sámové ochotní sdělovat tyto záležitosti etnografům.
Navzdory tomu, a ačkoli cílem sborníku nebylo pokrýt rovnoměrně celý svět a lidské dějiny, čtenář si například může sám dobře porovnat, do jaké míry se liší společnost, v níž jednoznačně převažují věštebné techniky (starověká Čína), jiná, v níž je prorokování i věštění harmonickým celkem (starověká Sýrie), taková, v níž se proroci stávají společensky nesmírně vlivnou skupinou, zatímco věštci jsou vytěsňováni na okraj a odsuzováni (starý Izrael), a na ni navazující společnost islámská, v níž je sám pojem proroctví podřízen ústřední autoritě proroctví Muhammadova, jež se stalo osou dějin a z něhož jsou případně zprostředkována proroctví dílčí.
Ve starověké Sýrii bylo prorokování a věštění vzájemně se doplňujících prvků kosmologie dělené na mužskou a ženskou sféru, přičemž proroctví bylo doménou mužů, věštění zase žen, jejichž svět byl světu mužů podřízen. U starých Germánů prorokovaly prý výlučně ženy, prorokování i věštění se nicméně těšily stejné úctě. Předvídání budoucnosti mohlo být státně institucionalizované (sbor římských augurů), či profesionalizované, jako ve starověkých Athénách, kde si předáci různých politických stran, včetně osvícence Perikla, pořizovali vlastní sbírky věšteb a platili vykladače, a kde v opozici vůči rozšířené pověrčivosti politiků stála skepse intelektuálů. Skepse vůči věštění se postupně rozšířila také v intelektuálních kruzích v Číně, ačkoli se na šangském královském dvoře původně věštilo prakticky denně. Snad bychom v tom mohli vidět symbolický předobraz dnešního boje některých vědců třeba proti astrologii, přičemž nejrůznější esoterické techniky a horoskopy zůstávají neochvějně populární.
Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.
Tomáš Vítek, Jiří Starý a Dalibor Antalík (eds.): Věštění a prorokování v archaických kulturách. Svět archaických kultur I. Herrman & synové, Praha, 2006, 264 stran.