Jak zahrát barvy Marka Rothka

Představte si, že ležíte na hladině řeky. Proud vás nese, zároveň ho můžete pozorovat. Je to ale zvláštní řeka. Kolem sebe sledujete proudy různých barev, různé teploty, jsou to patrně kapaliny o různé hustotě. Některé plynou mohutně, některé se zjeví na moment, další proud cítíte permanentně kdesi vespod. Některé proudy tvoří víry a ostře reagují se sousedními, jiné jsou olejnatě netečné. Po hladině občas propluje nějaký předmět, doléhá sem lidský křik z břehu, málokdy zřetelný, vytržený zprostřed situace. Ta řeka je hudba britského improvizátora a hráče na ležící kytaru Keitha Rowea.

Rowe, ročník 1940, patří ke klasickým osobnostem britské improvizační scény. V šedesátých letech se rychle rozloučil s jazzovým ansámblem Mikea Westbrooka a s Cagem (performance!) a Cardewem (socialistická společenská resistence!) v zádech šel hledat vlastní poetiku instatně vznikající muziky. Myšlenka, že by hráč měl pohřbít koncept virtuozity, je u Rowea signálem toho, co si myslí o hudebním i společenském formalismu. Když hledal, jak se vyhnout snaze o technickou virtuozitu a jak nenuceně ignorovat historii kytarové hry, napadlo ho položit nástroj na stůl. Po čtyřicet let už ho preparuje, pokládá na struny aktivizující předměty, zapojuje efekty a mnohdy vlastně hraje nikoli na fyzické tělo, ale na elektromagnetické pole kytary. Všechno to hraní gumami, smyčcem, míčky nebo kapesním ventilátorem s sebou nese jasnou zátěž: vypadá excentricky, jako křiklavá snaha o „jinou hudbu“. Je to přitom jediný způsob, jakým vyvolat zvuk, v jehož formování do delších celků je Rowe tak dobrý.

Má ovšem pověst někoho, kdo se radikálně obnovil s mladou elektronickou generací a nežije dnes z dávno vydobyté poetiky. Když se kolem vynořily mladší osobnosti avantgardy jako Yoshihide Otomo, Thomas Lehn nebo Christian Fennesz, vypadalo to, že se Rowe, předběhnuvší svoji dobu, konečně dočkal: svět se přestal courat vzadu a dohonil ho.

Kdo trochu zná improvizátorskou scénu, ví, že je to síť spoluprací – muzikanti se zas a znova setkávají v různých konstelacích, hudba okamžiku je vystavena zaklínání různými posádkami. V sólovém výstupu může muzikant dobře předvést svoji poetiku, vydobyté fígle s nástrojem. Ale švýcarský hudebník Günter Müller řekl, že hrát sólo je pro něj jako chodit sám po městě, o jehož krásy by se rád s někým podělil a třeba i pohádal. Rowe nyní teprve potřetí vydal sólovou nahrávku.

Newyorský vydavatel Jon Abbey připsal k albu následující komentář: „The Room je pro Rowea silně osobní projekt, s jehož detailní koncepcí zápolil po několik let. Je to mimo jiné pocta dvěma osobnostem, jež ho nejvíc ovlivnily – Corneliu Cardewovi a Marku Rothkovi. K vytvoření nahrávky, jež by byla práva tomuto úmyslu, vedla dlouhá cesta. Po měsících úvah a četných pokusech přenést nápady z mysli do situace koncertu začal Rowe zkraje roku 2007 doma denně natáčet. Nahrál tucty hodin, než konečně dospěl k tvaru, který byl schopen akceptovat.“

O hudbě avantgardy se mluvívá jako o intelektuální záležitosti, jako o něčem, pro co se musíte rozhodnout. Ale pro mě je přebývání s Roweovým proměnlivým nepřestajným proudem vždycky víceméně smyslový zážitek, ne tak úplně bez hypnotizujícího psychedelického únosu vědomí. Jedna ze silných Roweových zbraní je to, jak umí z pouhé neobvyklé barvy zvuku přejít k pohybu, dramatu, akci. Tou druhou jsou samotné elektroakustické zvuky: jako každý zvuk jemně pošťuchují paměť a podvědomí, protože evokují elektrické relé, hukot vysokého napětí, mechanické drnčení drátů, šumění usychající pěny, náběh motorového člunu, šum tranzistorového rádia, včely, kobylky a ptáky, výtah slyšený zevnitř i zvenčí, rány do potrubí, hučení ventilace, vysavače, fénu, oscilátory ze starých sci-fi filmů, vytáčení modemu, ladění televizní stanice, autogen, praskání vinylu nebo mikrotenového pytlíku, vrtulník, smažení na pánvi, elektrický ohradník, brum z kytarového komba, hrací strojek, míchání karet, párání látky, cimbál, natahování struny, rozbrusovačku, kostelní zvony...

Tohle všechno jsem zaslechl v The Room. Má-li to být pocta Marku Rothkovi, pak Rowe vidí jeho barevná pole jako neklidná, plná rozdílů, přechodů a vnitřní manické aktivity. Tou taky vybavil svoje sólo a odrazil tak očekávání všech, kteří snad čekali radikální minimal. Je to hudba-svědectví o emoci, a taky emoce vyvolává, viz finále, které slyším jako čekání ve startujícím letadle na odlet, excitovaný stav užuž v dotyku s nebem. Ohlas Roweova díla posledních let je myslím slušný – na úrovni zájmu festivalů, producentského zázemí u Erstwhile Records, úcty na scéně. A přece se mi zdá impozantní, jak Keith Rowe, který nakonec nemá s kým konzultovat, pokračuje v načaté cestě. Po Duos For Doris (2 CD s Johnem Tilburym, 2003) a between (2 CD s Toshimaru Nakamurou, 2006) je The Room další velká čistá práce. Rowe vynalézá nový výraz tak definitivně, jako by byl přímo úkolovaný budoucími dějinami umění.

Autor je hudební publicista.