Nakreslený pentagram, zapálené svíce, hebrejský text, temná legenda o démonu z jiné dimenze – tak nejspíš vypadá běžná představa o čarování za pomoci magické kresby, textu a předmětu v naší kultuře. Zcela jinak je tomu v Bengálsku, kde jsou podobné praktiky běžné a jsou provozovány zejména tamními ženami.
Někteří čeští „Euroindiáni“ napodobují životní styl severoamerických Indiánů a vyrábějí kopie originálních indiánských předmětů. Jejich činnost je určitou ozvěnou prastaré víry, že určitým způsobem uspořádaný vzor, případně text nebo činnost, odráží uspořádání samotného vesmíru a umožňuje využít nadpřirozených sil ke svému prospěchu. V Bengálsku se můžeme s takovou vírou setkat ještě v ryzejší, možná naivnější, ale rozhodně plnohodnotné podobě. Zde je předmět představující božstvo současně předmětem i božstvem, stejně částečkou i úhrnem všehomíra, a to, co by pro nás, odkojené aristotelskou logickou, bylo protimluvem, je jen o poznání mnohotvárnějším systémem vztahů.
Hana Preinhaelterová sestavila výbor z příruček určených ženským obětnicím. Texty sama přeložila z bengálštiny, doprovodila zasvěceným úvodem a závěrem, a spolu s Klárou Šimečkovou, která připojila pojednání o magických kresbách, tak otevřela okénko do hinduistického světa, které máme obvykle překryto záclonou klišé o posvátných krávách a hnutí Haré Kršna.
Pravidelnou součástí bengálských ženských rituálů (brat) je veršovaná magická formule (mantra), magická malba (álpana) a průvodní legenda o božstvu, k němuž je vznášena prosba (bratakatha) – spolu s předepsaným časem, obětinou a průběhem rituálu. Tyto vzájemně související prvky můžeme spatřit i v magických rituálech mnoha jiných, Indii tisíce kilometrů vzdálených kultur. Pěkným příkladem jsou třeba navažské léčebné obřady prováděné za pomoci maleb z barevného písku.
Je pravděpodobné, že bychom je v minulosti nalezli i ve středoevropském prostředí, kde je však vymazala staletí tažení proti čarodějnicím (což se často úzce pojilo se snahou potlačit ženskou obřadnost, ale také kontrolovat ženskou sexualitu). Dochovaly se pouze útržky související hlavně s mariánským kultem – jako například uctívání pražského Jezulátka – ochuzené však o výtvarnou stránku a většinou i o zaříkávací průpovídky, jejichž roli převzal přednes standardní modlitby.
Bengálská ženská obřadnost naproti tomu přetrvala po tisíciletí bez zásadních změn, možná díky schopnosti absorbovat do sebe nejrůznější vlivy, volně spojené ústředním motivem, jehož kořen by šel volně opsat jako plodnost. Prosby, které bengálské ženy vznášejí, se nejčastěji týkají manželství (včetně potlačení vlivu druhé manželky), touhy po dětech (především synech), množství dobytka v chlévech a obilí v sýpkách, životodárné vláhy. Dalším důvodem, proč jsou braty dodnes nesmírně rozšířené, bude pravděpodobně to, že za slovem „hinduismus“, s nímž jsou tyto obřady spojeny, se neskrývá žádná organizovaná hierarchická náboženská struktura. Svoji roli hraje také tradiční společenské oddělení mužského a ženského světa, a tedy i oddělení světa mužských obřadníků, bráhmanů, a ženských kultů, do jejichž prostředí ani bráhman neměl přístup. Svědectvím o dlouhé historii, kterou ukrývají bengálské braty, je řada archaických mytologických motivů.
I tady však dochází k proměnám v čase. Dříve obvyklé skupinové braty už se konají jen málokde, do ženských obřadů dnes stále silněji vstupují bráhmani, kteří sepisují ženské obětnické příručky, výtvarná i fonetická povaha rituálu je ochuzována, mění se i sám charakter prosby, jejíž neoddělitelnou součástí bylo odříkání, tedy hrubě řečeno výměna, získání něčeho oplátkou za vzdání se něčeho. Stále častější je, že obětnice spoléhá pouze na nabídnutou obětinu, a obřad se tak svým způsobem mění v koupi.
Ve výboru, který Hana Preinhaelterová uspořádala, však stále vidíme spíše tradiční podobu osobních brat dosud nezasažených společenskými proměnami. Přání, která vyslovují prosebnice, se z pohledu české společenské kultury mohou zdát neskromná. Uvažovat o nich v perspektivě osy skromnost-neskromnost je ovšem zavádějící. Vždyť v bengálské společnosti je po ženě vyžadována skromnost v osobním životě: prosebnice mívají většinou na mysli blaho rodiny.
V jistém směru by možná ducha proseb vznášených k bohyním vystihl přívlastek „poslušnost“ nebo „odevzdanost“ – svěření se do rukou bohyně, ale také vůle manžela. Příkladem časté prosby je i snaha získat manželovu pozornost na úkor jiné ženy. Z našeho navyklého pohledu bychom takové čarování zařadili mezi černou magii. Čaruje se za pomoci běžných domácích předmětů: „Sběračko, sběračko, zatraceně, sněz hlavu té mojí spoluženě“ nebo: „Chňapko, ty chňapko do kuchyně, ať je ta druhá má otrokyně!“
Příprava brat konaných k jiným (řeklo by se „vyšším“) účelům naopak vyžaduje různé posvátné předměty, obětiny symbolicky spjaté s povahou bohyně. Příprava může být náročná a je potřeba přesně dodržet předepsaný postup. Čím náročnější si obětnice klade cíl, tím náročnější jsou i podmínky.
„Byla jednou jedna bráhmanka a jedna mlékařka a ty se spolu přátelily. Každým rokem v měsíci baišákh konala bráhmanka úterní bratu Radostné Mangalčandí.
„Jaký dar přináší tahle brata?“ zeptala se jí jednou mlékařka.
„Kdo ji pravidelně vykonává, ten nikdy není zarmoucený. Život mu plyne v samém štěstí.“
„Co kdybych to taky zkusila?“
„To ty nedokážeš. Je to hodně těžká brata.“
Ale mlékařka byla umíněná. Tak dlouho bráhmanku přemlouvala, až jí řekla, jak se brata dělá. Mlékařka ji správně provedla jednou dvakrát – a to slitovné bohyni stačilo, aby ji odměnila. Z chuďasky byla rázem bohačka. V chlévě krávy, sýpka plná rýže, na věšáku zlatě protkávaná sárí.“
Z ukázky vidíme názorně, v čem spočívá „samé štěstí“. Kromě milujícího manžela a mnoha synů, o nichž se zde nehovoří, je to zajištěné živobytí. Ukáže se však, že ani štěstí není bez skrytého ostnu. Mlékařka nemůže proměnu unést, neustále cítí, že se potřebuje „samou radostí“ vyplakat. Tím by však zrušila kouzlo. Běží za bráhmankou, která jí poradí, aby si pro pláč našla zástupný objekt. Mlékařka zkusí otrhat tykve na sousedově zahradě v naději, že jí vylaje a ona si proto popláče, ale milostí bohyně, kterou je díky bratě obdařena, začnou otrhávané tykve zázračně růst. Mlékařka zkusí oplakávat královského slona, který nedávno pošel, ale tím prvním dotykem ho vzkřísí. Své dceři pošle otrávené cukroví, aby mohla plakat nad její smrtí, jed se však promění v nektar. Nakonec předepsanou bratu přestane vykonávat, a ejhle: než se naděje, umře syn a dcera s tchánovou rodinou, zcepení kůň ve stáji a zloději odnesou všecko bohatství do posledního penízku. Mlékařka se znovu připraví k úterní bratě, od rána nejí, nepije, jen sedí s obětní nádobou v klíně a roní slzy. Když napláče plnou nádobu, bohyně se nad kajícnicí slituje a přikáže jí pokropit mrtvá těla, čímž je vzkřísí. A po dalších obětech bohyně vrátí i ztracené bohatství.
Předpokladem k udržení bohatství tedy není jen samotné předpisové provedení obřadu, ale především kajícnost a ochota k odříkání. Nezbytná je i víra, že božské úradky jsou lidem ku prospěchu, i když se to tak lidem nejprve nejeví. Taková důvěra v nadpřirozené ochránce je už našim zeměpisným šířkám cizí, ať se jedná o Čechy, Moravu nebo o Polsko. To, že nám kniha zprostředkovává právě onu přímočarost ve vnímání nadpřirozena, je možná větším přínosem než cokoli jiného.
Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.
Ó matko Lakšmí, dej mi dar! Magické obřady bengálských žen. Přeložila a uspořádala Hana Preinhaelterová. DharmaGaia, Praha, 2007, 333 stran.