Město Keetmanshoop působí na první pohled přívětivým dojmem. Kolem krásných vilek se zahradou, bazénem a uměle zavlažovaným trávníkem projíždějí po opravených silnicích luxusní automobily. Těžko lze věřit, že jste v Namibii – zemi, kde dvě třetiny obyvatel žijí pod hranicí chudoby.
Podobně jako v dalších afrických státech je luxus v namibijském městě Keetmanshoop určen jen pro bílé obyvatelstvo. To černošské žije kus dál ve čtvrti Tseiblaagte, která je od centra oddělená několikakilometrovou prašnou silnicí a dálničním nadjezdem.
V cihlových domech, které byly postaveny za apartheidu právě pro černošské obyvatelstvo, dnes bydlí jen stařešinové či hlavy rodin. V půlkruhu kolem domů rostou malé chatrče z vlnitého plechu, igelitu, pneumatik a rozličných jiných materiálů, které jejich obyvatelé při stavbě měli zrovna k mání. Bydlí v nich zbytek rodiny nebo rozšířené příbuzenstvo – bez vody a elektřiny. Jen málokomu z obyvatel se daří sehnat stálé zaměstnání, a tak lidé postávají celé dny u svých domů a hřejí se na slunci, poslouchají rádio a okřikují hlučné děti, které dovádějí se sluncem znavenými psy. Není kam jít, není co dělat. Chudoba je tu viditelná na první pohled. A je úzce provázaná s jedním z největších problémů Afriky – epidemií HIV. Podle odhadů je tu HIV nakažen každý pátý dospělý.
„Dnes už vím, že jsem měla zůstat u své rodiny. Cestovala jsem za láskou, ale můj muž si našel jinou rodinu,“ říká Cornelia, která je HIV pozitivní. Pochází ze severu Namibie a na jih do Keetmanshoopu přišla za svým mužem, který sem byl odvelen jako profesionální voják. Její příběh není vůbec jedinečný. Migrace za prací je častým důvodem rozpadu rodin. Už v době kolonialismu byli původní kočovní obyvatelé kmene Nama násilně sestěhováni a usazeni do rezervací. Muži byli najímáni na námezdní práce u bílých farmářů, a tak se běžně stávalo, že rodiny zůstávaly bez otců a manželů. To přetrvalo dodnes. Muži migrují za prací a založí i několik rodin, které postupně opouštějí. Se střídáním partnerek pak přichází i riziko dalšího šíření viru HIV.
Jih Namibie, kde leží město Keetmanshop, je méně hospodářsky rozvinutý než severní oblasti. Převládá tu poušť a polopoušť a oblast trpí extrémními výkyvy teplot, nedostatkem deště a obecně nepříznivými podmínkami pro zemědělství. Tento rok byl pro zemědělce obzvlášť náročný. „Chovám stádo koz a dvě dojné krávy,“ popisuje pan Goliath, „kvůli letošním suchům jsem už ale musel část stáda porazit. Není dost pastvin a ani má rodina nemá co na stůl. Jen se modlím, aby Bůh přinesl příští rok alespoň nějaké deště.“ Je těžké se v této oblasti uživit farmařením, najít ale jakoukoliv jinou práci je ještě náročnější. V Namibii je více než padesátiprocentní nezaměstnanost.
Mnozí odcházejí za představou lepšího života do měst. Bohužel ani tam nenaleznou pracovní uplatnění zdaleka všichni. Hlavní atrakcí ve městech jsou obchody, které často připomínají supermarkety u nás doma, ale ceny jejich zboží jsou vyšší než například v Dánsku. V Keetmasnhoopu není bazén, divadlo, kino ani kulturní středisko. Najdete tu zato velké množství takzvaných Shebeen (barů), heren s automaty a nočních klubů, které zřejmě prosperují – soudě podle hloučků mladých mužů nepřetržitě postávajících mezi dveřmi. Alkohol je jediným dostupným zpestřením života obyvatel a navíc se stal jakousi společenskou normou – vždyť ještě nedávno byli černí námezdní dělníci placeni právě alkoholem. Ještě větší problém než alkohol ale představuje AIDS, počet HIV pozitivních je vůbec nejvyšší právě ve městech.
Vláda se na současnou kritickou situaci snaží reagovat například celonárodní kampaní za používání kondomů. Oranžové krabičky s názvem Smile (úsměv) zdobí mnohé z namibijských úřadů a diskoték a z nepřehlédnutelných billboardů u cest volají hesla jako: „Dělej to s úsměvem, používej kondom Smile!“ Vláda také za pomoci mezinárodních donorů zdarma distribuuje v autorizovaných nemocnicích antiretrovirální terapii (ART). Zároveň se rozšiřují centra dobrovolného testování a poradenství, což také přispívá k prevenci a léčbě HIV.
Bohužel pohlížet na HIV & AIDS jen jako na zdravotní problém by bylo velmi krátkozraké – spojitost mezi chudobou a infekcí je velice úzká. Dokládá to příklad Seriny, mladé svobodné matky čtyř dětí: „Jsem HIV pozitivní, ale to pro mě není tak důležité. Můj největší problém je, že nemám práci a nemám čím nakrmit děti.“ Lidé s HIV čelí v Namibii stigmatizaci a diskriminaci. HIV ohrožuje především produktivní skupinu obyvatel, která s rozvinutím choroby pomalu vymírá. Předpokládá se, že do roku 2020 tak Namibie ztratí třetinu pracovních sil. Situace se sice pomalu mění s nástupem ART, která zmírňuje dopady HIV na organismus a značně prodlužuje a zkvalitňuje život, dodnes se ale stává mnoho dětí v důsledku epidemie sirotky.
Výjimkou pak nejsou rodiny jako ta, kterou živí Maria, jež pracuje v chráněné dílně společnosti Člověk v tísni právě v Keetmanshopu. Maria se stará o své dvě děti v předškolním věku. Loni ale zemřela na AIDS její sestra a zanechala po sobě tři potomky. Děti, které se nikdy nesetkaly se svým otcem, jsou nyní v Mariině péči. K tomu má ještě dospělou dceru Saru, která se před pěti lety při porodu svého prvního syna dozvěděla, že je HIV pozitivní. V této domácnosti je Maria jediným členem s pravidelným přijmem, i když ani ten není moc vysoký.
Chudoba, nedostatečné vzdělání a špatný přístup ke zdravotnictví způsobují, že se epidemii nedaří zastavit. Vzniká tak riziko, že lidé nebudou svědomitě dodržovat relativně náročný léčebný režim ART, dojde k mutaci HIV viru a vznikne jeho multirezistentní forma (tak jako se již stalo u virů tuberkulózy), na kterou už dostupné léky nebudou účinkovat. Je snadno pochopitelné, že lidé, pro které zítra znamená věčnou nejistotu, nepřikládají dlouhodobé léčbě zvláštní důležitost. Charles nemá práci ani rodinu a je již ve středním věku. Antiretrovirální léky začal brát na doporučení lékaře až v okamžiku, kdy už byl jeho imunitní systém velmi oslabený. Žije v malé plechové boudě a nemá hodiny ani budík. Je pro něj tedy dost obtížné dodržovat pravidelný režim braní léků. Navíc se mu po nich točila hlava a měl velmi silnou žaludeční nevolnost, spojenou s třesavkou. Léčbu tedy po čase přerušil, i když si byl vědom důsledků. Měl ale štěstí, byl přijat do jednoho z projektů společnosti Člověk v tísni, který se zaměřuje na podporu lidí užívajících ART nebo TBC léky. V jeho rámci je poskytována pacientům nutriční podpora, která značně snižuje vedlejší účinky léčby. Díky nastolenému pravidelnému režimu, vyvážené stravě, vzdělávání a psychosociální podpoře překonal nejhorší období. Charlesova situace je dnes stabilizovaná a léky bere pravidelně při východu a západu slunce.
Celková hospodářská situace Namibie je oproti mnoha jiným zemím černé Afriky celkem slušná. Vláda si tak s podporou donorů může dovolit distribuovat ART zdarma. Stát se řadí mezi středně vyspělé ekonomiky světa, panenská příroda sem láká turisty a země disponuje velkým nerostným bohatstvím, hlavně diamanty a uranovými ložisky. Život většinového obyvatelstva to ale v zásadě nijak neovlivňuje. Namibii totiž charakterizuje největší rozdíl mezi chudými a bohatými na světě. Do budoucna tak léky, jako je ART, mohou pomoci snižovat důsledky epidemie, nejdůležitější ale zůstane boj s chudobou.
Autorka působí v misi společnosti Člověk v tísni v Namibii.