Kinematografie skončila v r. 1962

Z české televize známe vaše filmy Papírové hvězdy, Cha cha cha, Stav ohrožení nebo úspěšný snímek Zombie a vlak duchů. Díky karlovarskému filmovému festivalu a přehlídce v pražském kině Aero mohli čeští diváci vidět naprostou většinu tvorby vašeho bratra s výjimkou úplně prvních filmů, které jste dělali spolu a jež jste režíroval častěji vy. Mám na mysli snímek Cesta kolem Saimy, dvouhodinový portrét tří finských rock’n’rollových skupin a hlavně filmy Lhář a Bezcenní. Ty mě zajímají. Jak probíhalo jejich natáčení a jak je hodnotíte s odstupem času?

Všechny jsme je právě teď nedávno remasterovali na DVD. Viděl jsem je znovu po dlouhé době. Jsou to velmi nevinné filmy. Je obtížné posuzovat vlastní dílo, nejsem schopen se na ně dívat jako na filmy. Mám je spojené s různými situacemi kolem a s dobou, kdy jsme je natáčeli. Mohu jen říct, že se za ně nestydím. Aspoň ne moc.

Když jste točili filmy Lhář a Bezcenní, v nichž Aki zároveň hrál hlavní roli proletářského básníka Pancha Villy, byli jste ovlivněni hlavně Godardem, Melvillem a Fullerem…

Ano, ti pro nás byli velmi důležití, líbilo se nám zejména, co dělal Godard. Když jsme začali s Akim natáčet, film se ve Finsku nacházel „v nulovém bodě“ – nic se tam nedělo. V sedmdesátých letech jste tam viděli samé optimistické filmy, adaptující klasické romány nebo líčící životy finských umělců. Byly velmi těžkopádné. Šlo především o národní témata, zatímco já usiloval o natočení filmu, který by promlouval obecněji. Chodil jsem na filmovou školu v Mnichově.

Na stejnou jako Wim Wenders…

Ano. Ale moje skutečná škola byl filmový archiv na oné fakultě. Viděl jsem tři filmy denně, vždycky dva staré a jeden současný. A to snad můžete vidět na těch raných filmech...

Na filmové škole se přece pouštějí staré filmy.

Dneska je nejstarší film, který tam ukazují, Kmotr, a kdekdo má pocit, o kdovíjak starý film se nejedná. Kmotr působí dneska jako starý snímek, ale skutečně slavné klasické filmy jsou mnohem starší. Ostatně, konkrétně pro mě kinematografie skončila rokem 1962.

Kterým filmem skončila?

Takových bych mohl vyjmenovat řadu, já spíš narážím na okamžik, kdy televize převzala moc.

Které němé filmy vás nejvíce ovlivnily?

Těch bylo hodně. Upír Nosferatu a vůbec všechny Murnauovy filmy, tvorba Ericha von Stroheima, rané filmy Ernsta Lubitsche…

Je pravda, že první kameru a část svého štábu včetně kameramana Tima Salminena vám přenechal Ingmar Bergman?

My jsme od něj to jeho vybavení koupili. Když natočil film Fanny a Alexander, říkal, že s režírováním končí. A my jsme ho s Akim kontaktovali a řekli jsme mu, že bychom rádi koupili jeho nářadí: dvě kamery 35mm, malé jeřábky a tak dále. Ty kamery máme dodneška a je na nich otištěn název společnosti, pro kterou Bergman točil filmy, Svensk Filmindustri. Jediná naše podmínka byla, že nebudeme točit žádné záběry à la hlavní Bergmanův kameraman Sven Nykvist. My jsme Nykvista respektovali, ale měli jsme úplně jinou vizi kameramanské práce. Jiný styl.

Jak jste se seznámili s Timem Salminenem? Vy jste s ním začínal a Aki s ním natočil naprostou většinu svých filmů...

Byl kameramanem už v jednom z našich prvních filmů. Mé první setkání se Salminenem je taková legrační historka. Pro svůj první hraný film jsem si představoval úplně jiného kameramana. Ale ten zrovna nemohl, točil něco jiného, a já a Aki jsme slyšeli ještě o někom a jeli jsme za ním autem. Jeli jsme takovou strašně uzounkou cestičkou a proti nám se objevilo druhé auto, které nám zablokovalo cestu. Stáli jsme tam a nemohli se vyhnout. V tom druhém autě jel Salminen. Otevřel jsem okénko a Salminen otevřel okénko a já se zeptal, chceš být kameramanem mého filmu? A Salminen odpověděl, že jo. A byla to tedy myslím opravdu dobrá volba. Už jen proto, že my jeli v Ladě a on v Alfě Romeo.

Byl jste producentem Akiho celovečerního debutu Zločin a trest…

Ano, a také jeho filmu Stíny v ráji.

V roce 2000 jsem navrhl, aby se adaptace Dostojevského Zločinu a trestu hrála v naší artové distribuci. Milan Líčka z Národního filmového archivu ten snímek tehdy ihned koupil a film se u nás hrál až do počátku letošního roku, kdy vypršela práva. Je pravda, že dílo mělo být uvedeno v soutěži Berlinale, ale na poslední chvíli bylo staženo, protože, jak říká v jednom interview Aki, „asi  nepůsobilo dost festivalově”?

Slyšel jsem několikrát, že film měl být v hlavní soutěži na Berlinale, ale tamější hlavní dramaturg často na poslední chvíli měnil program, když třeba objevil ještě jiný film, který se mu zalíbil víc. Když jsme to slyšeli, rozhodli jsme se, že nebudeme usilovat o účast v soutěži a film uvedeme v sekci Fórum Berlinale. Od té doby se naše filmy hrají už tradičně ve Fóru na Berlinale.

Aki se dnes projevuje hodně protiamericky…

To není tak úplně pravda. Třeba já jsem vyrostl na starších amerických filmech.

Mám teď na mysli jeho vztah k současné americké politice.

Pokud mluvíte o Bushově politice, tak to jistě.

A mám pocit, že poměrům v USA jste se dovedl lépe přizpůsobit vy než Aki, že jste se v USA možná uměl lépe prosadit. Co myslíte?

Nemyslím, že je mezi námi v tomto ohledu nějaký větší rozdíl. Natočil jsem v USA jeden film a Aki tam natočil také jeden film.

V čem se liší vaše a Akiho názory na současnou dobu, ať už jde o problém války v Iráku či další vážné konflikty?

Neliší se, jsou dost podobné. Myslím, že Bush nebo Blair byl měli být souzeni za vraždění.

V jednom interview říkáte, že jste s Akim v době svého mládí měli levicové ideály a sociálně a politicky jste se angažovali, i když ne v konkrétní politické straně. Která politická strana vám byla a je blízká? Jaký máte vztah třeba k sociální demokracii a k dalším konkrétním levicovým stranám?

Ani Aki, ani já jsme nikdy neuvažovali o sociální demokracii. Byli jsme ještě víc doleva. Ale nikdy jsme nebyli v žádné straně, vždycky, i zamlada, jsme se cítili být velmi nezávislí. Kdykoli po mně někdo chtěl, abych se angažoval v nějaké straně, říkal jsem si, že musím hned utéct. Ale v současné době přemýšlím o tom, že bych se připojil k levicové straně, i když jde jenom o gesto, chtěl bych vyslat signál, který by mohl přispět k nějaké změně. Nedělám si iluze, všechny strany jsou dnes už v podstatě stejné a ani ta nejlevičáčtější strana není radikálně odlišná od ostatních. Třeba Zelení ve Finsku už sedí ve vládě a začali dělat spoustu kompromisů, takže se částečně zdiskreditovali. Naopak levicová strana, o níž teď uvažuji, se jmenuje Leftist Alliance, a původně to dřív byla Komunistická strana.

U nás není koho volit.

Ano. To je celosvětový problém, protože dnes všude vládnou peníze.

V titulcích vašeho dokumentárního snímku Tigrero je jako konzultant uveden finský filmový historik a kritik Peter von Bagh. Ten hrál menší role i v některých snímcích vašeho bratra a napsal námět jeho filmu Najal jsem si vraha. Je to jediný mně známý finský kritik, který psal velice inspirativně o filmové tvorbě vás obou. Píše o vašem díle dál?

Peter von Bagh je historik, píše knihy o filmu a také sám točí dokumenty. Od začátku sledoval naši kariéru. Je to náš přítel. Nestává se často, aby se kritik přátelil s režisérem, ale v tomto případě tomu tak je. Napsal jednu knížku o filmech Akiho a časem možná napíše ještě nějakou o mně.

O filmové tvorbě bratrů Kaurismäkiových ve světě píše minimálně – v kontrastu s literaturou o Greenawayovi, Egoyanovi nebo Tarantinovi. Jak je to podle vás s reflexí vaší tvorby ve Finsku i ve světě? Došlo za posledních osm let ke změně v kritické reflexi vašich provokativně nemódních filmů?

Nechci žádnou knihu o sobě. Až půjdu do penze, pak možná ano. Když o vás vyjde kniha, znamená to, že už jste u konce kariéry.

Já tu otázku myslel spíš tak, zda je vaše a Akiho tvorba nějak inspirativně reflektovaná, ať už v knihách, esejích nebo článcích.

Ano, vyšlo množství článků v časopisech, na internetových webech, třeba i v němčině, italštině a španělštině. Existují malé brožurky o filmech Akiho i o mých. O každém filmu, který jsem natočil buď já nebo Aki, najdete něco na internetu. Ale takové texty bývají plné zavádějících informací. Zřídil jsem si svou vlastní webovou stránku. Chtěl jsem uvést na pravou míru spoustu těch nesmyslů, které se o mých i o Akiho filmech na internetu objevují. Rozhodl jsem se udělat v tom pořádek prostřednictvím své vlastní, „té jediné správné“ webové stránky.

Jak zní adresa?

www.mikakaurismaki.com.