Mnoho sadařů i zahrádkářů se začíná vracet k původním krajovým a starým odrůdám ovoce. Na motivaci jejich využívání a na to, o jakých z nich můžeme vůbec říci, že jsou původní, jsme se zeptali odborníka z Ústavu šlechtění a množení zahradnických rostlin.
Vaším hlavním zájmem je pěstování, popularizace a záchrana původních ovocných odrůd. Jak jste se k tomu dostal?
V roce 2000 jsem v rámci diplomové práce mapoval staré stromy na Kunštátsku. Když jsem se k některým ale vrátil, na jejich místě byly hromady dřeva. Tehdy jsem za dva roky zmapoval asi tisíc stromů náležejících k více než sto odrůdám jabloní a dvaceti odrůdám hrušní. Začal jsem vysévat semena Jaderničky moravské, určené pro podnože, nejdřív do truhlíků s následným pikýrováním do kelímků a výsadbou předpěstovaných rostlin na zahradu. Na tyto silné podnože jsem mohl hned první rok očkovat nalezené odrůdy. Osm let poté jsem se rozhodl založit ovocnou školku, v témže roce jsem vysadil vysokokmenný genofondový sad, čítající sedmdesát odrůd jabloní a šestadvacet odrůd hrušní.
Co přesně si máme představit pod spojením stará ovocná odrůda?
Je to samozřejmě relativní pojem, věk odrůdy je do značné míry subjektivní. Obvykle se starou odrůdou myslí taková, jež nevznikla záměrným šlechtěním. Staré odrůdy jsou většinou původně nahodilé semenáče. Pěstovaly se před druhou světovou válkou a dnes již v podstatě ztratily tržní význam. Kdy přesně se pojem začal používat nevím, možná už v devatenáctém století. Užívají ho ostatně i autoři starých pomologických spisů z počátku dvacátého století.
Jaké výhody mají staré a krajové odrůdy ovoce v porovnání s vyšlechtěnými novými odrůdami?
Jsou především odolnější vůči mrazu a chorobám. Je ověřeno, že přečkaly řadu mrazových kalamit, a jsou využívány například při šlechtění pro větší rezistenci vůči houbovým chorobám. Staré odrůdy je samozřejmě také třeba zachovávat z důvodu ekologické pestrosti. Nezanedbatelný kulturně-historický význam mají také krajové odrůdy – jako příklad si vezměme třeba hrušeň Solanku, pojmenovanou podle obce Solany, nebo Koporečku, nazvanou podle obce Koporeč. Tyto odrůdy lze chápat jako součást živého kulturního i estetického dědictví po našich předcích.
Které původní odrůdy jablek byste doporučil k pěstování?
Mezi má oblíbená jablka patří především Hammersteinovo, což je delikatesní kyselá odrůda původem z Německa, která má jemnou pomerančovou příchuť. Dále bych doporučil holandskou Krátkostopku královskou a anglické Ribstonské jablko, které má harmonickou aromatickou chuť.
A z hrušek?
Nejen pro chuť, ale i kvůli mnohostrannému použití je výtečná francouzská Špinka, která se dá použít nejen přímo k jídlu, ale i k sušení, na povidla i k pálení. Velmi dobrá je také zmíněná Koporečka, pocházející z Mostecka, nebo Olivier de Serres z Francie.
Doporučil byste nějaké méně známé ovoce?
Zimolez jedlý, latinsky Lonicera edulis, který je výjimečný svou raností – jeho plody se sbírají už v květnu a chutí připomínají borůvky. Je mrazuodolný, bohatý na antioxidanty a mimo jiné má také velmi pěkné květy a plody.
Jaké jsou podmínky ekologického sadařství?
Pojem ekologické zemědělství je legislativně zakotvený, takže se nesmí používat svévolně bez spojitosti s nařízeními Evropské unie. Do ekologického zemědělství proudí dotace z Unie v rámci agroenvironmentálních opatření, respektive z programu rozvoje venkova, čímž se pokles výnosů oproti konvenčnímu zemědělství do určité míry kompenzuje. Vyšší realizační cena produktů, kterou jsou spotřebitelé ochotni zaplatit, pak přirozeně přispívá k rentabilitě pěstování.
A dá se dnes v konkurenci obstát?
Pokud myslíte konkurenci podniků v České republice, tak ta je velmi malá, problém je spíše s dovozem. Nicméně poptávka po bioproduktech a biopotravinách u nás stále převažuje nad nabídkou, takže s odbytem by neměly být potíže. K podpoře domácí nabídky na trhu by přispělo vytvoření odbytových družstev, jakýchsi organizací producentů, které by byly schopné zásobovat celoročně supermarkety. Naději pro drobné ovocnáře vidím v rostoucím zájmu spotřebitelů o farmářské trhy či nákup přímo od zemědělce, což je i bližší zásadám ekologického zemědělství.
Často lze ale nalézt i biopotraviny, které jsou dovážené třeba z Číny…
Masový dovoz biopotravin z Číny či z jiného kontinentu jde bezesporu proti cílům ekologického zemědělství, které se snaží omezovat vnější vstupy, zejména využívání neobnovitelných zdrojů. Ovoce se vozí na dlouhé vzdálenosti, doprava spotřebovává fosilní paliva a zatěžuje životní prostředí.
Kupujete jako profesionální sadař vůbec ovoce?
Kupuju jen skořápkaté ovoce – lískové ořechy a mandle, výjimečně plody teplomilných peckovin, zejména meruňky a broskve, které nemohu v daných klimatických podmínkách sám pěstovat ani vyměnit někde poblíž.
Co si myslíte o samozásobitelství?
Samozásobitelství je jediný trvale udržitelný způsob života. Na druhé straně je ale jasné, že jej nemůže uplatňovat každý, protože pak by neexistovala města a venkov by byl přeplněný, takže by nezůstal ani kousek neobydlené divočiny.
V globálním pojetí je nejdůležitějším článkem v uzavřeném koloběhu látek a energií domácnost nebo hospodářství. Když to přeženu, tak by tato uzavřenost plně fungovala jen tehdy, když by se jejich členové vzdali cestování. Vše, co se v místě vyprodukuje, by se muselo vrátit zpět, což by znamenalo konec obchodu, podnikání… To samozřejmě nahrává přemýšlení o alternativách, například o principu směny.
Jaký další význam má podle vás pěstování ovoce?
Myslím, že především společenský. Například ovlivňuje komunikaci mezi lidmi. Sadaři si mezi sebou vyměňují rouby, ovoce, stromky; sdílejí zkušenosti s ostatními pěstiteli, sousedy nebo příbuznými. Ve stínu starých stromů v zahradě či na návsích je příjemné místo k setkávání a besedování na lavičce, podobná místa ale na veřejných prostranstvích bohužel stále ubývají.
Dá se říci, že ovocnářství je také lékem, jehož zdravotní kontraindikací může být nicméně nevyspalost, bolest zad, hlavy, hlad. Ale paradoxně zde platí rčení „co tě nezabije, to tě posílí“ – sám na sobě mám ověřené, že třeba při řezu stromů, když se pohybuji s pilou v jejich korunách, se můžou některé akutní zdravotní problémy zlepšit. Mé trochu nadsazené heslo zní: „Sadař nezná bolest.“
Jakou pomologickou literaturu byste doporučil potenciálním zájemcům?
Kvalitních pomologií je hodně, možná překvapivě zmíním ne zrovna graficky dokonalou edici Malá pomologie, vydávanou v šedesátých letech dvacátého století. Z těchto snadno dostupných pomologií jsem se naučil nejvíce, předností je přehlednost a možnost rychlého vyhledávání znaků a vlastností. Na špičkové úrovni jsou pak pomologie nakladatelství Československé akademie věd ze sedmdesátých let. Z ovocnářských knih bych pak doporučil třeba knihu Ovocný strom od Františka Dohnálka z roku 1939.
Stanislav Boček (nar. 1977), ekologicky smýšlející a praktikující zahradník a školkař, vystudoval Zahradnickou fakultu na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně, kde nyní působí jako odborný asistent v Ústavu šlechtění a množení zahradnických rostlin a vede dvousemestrální kurs Ovocný strom v krajině.