Vetknout si anténu do kůže

Vydavatelství Mute dnes známe jako domov hvězd Depeche Mode, Nicka Cavea, Mobyho, Erasure a Goldfrapp. V současné – nepochybně úspěšné – produkci lze ovšem odhalit už jen stín dřívější pevné identity labelu, který bude napřesrok slavit třicátiny. Spiritus agens společnosti Daniel Miller teď vydal box s deseti kompakty a brožurou Mute Audio Documents 1978–1984, ukazující víc než historii jedné firmy. Dokumentuje, jak se z kutilského, v lecčem poměrně nemožného pohrávání s elektronikou rozvinula scéna, která zaznamenala ohlas na mnoha frontách a změnila popkulturu.

Filmový střihač Daniel Miller brzy pochopil, že jeho hlavní láska je hudba. Do střižny se vrátil (ačkoli si to předtím zakázal), už jen aby vydělal na syntezátor a vícestopý magnetofon. Zamlouvala se mu myšlenka „elektronické hudby jako punku“: hrát na klávesy se sekvencerem mohl ještě línější primitiv, než který se obtěžoval učit tři akordy na kytaru. Miller s přáteli si doma hráli s mírně rozdílnými smyčkami pásků. Nevěděli, že Steve Reich o pár let před nimi tuhle hru legalizoval jako metodu tvorby...

První singl, který na Mute vyšel, natočil on sám. Váhal tehdy, zda založit Normal Records a kapelu pojmenovat Mute (němý), ale nakonec to otočil. Strojové zvuky znějí u The Normal s jednoduchostí a technickou nehudebností spotřebičů. „Nepotřebuju televizi/ vpíchnu si anténu do kůže/ ať mi signál proudí žilami,“ říká v T.V.O.D. obhroublý mužský hlas. Spojení stroje a člověka si vydavatel předpověděl přesně. Druhým projektem na Mute byli Silicon Teens: neodolatelné verze starých rock´n´rollů typu Memphis Tennessee, kraftwerkovsky přepsaných do elektronické hranatosti. I tahle čtyřčlenná kapela byla ve skutečnosti – Daniel Miller. Až když performer Fad Gadget neměl vydavatele pro své písně, Miller získal prvního perspektivního muzikanta. Sám s hudebními pokusy brzy skončil.

Fad Gadget (vlastním jménem Frank Tovey) se stal emblematickým umělcem Mute. Měl cit songwritera a punkové sebevědomí, ale chtěl pracovat s mašinkami, pulsujícím basem, rytmem umělého tleskání, klimaxy filtrovaných efektů... Než přišli Depeche Mode (kteří už jako debutanti dali Mute přednost před lákáním velkých firem, to se málo ví!), nesl Fad Gadget na bedrech objevování možností písniček ve světě umělých a automatizovaných zvuků. Byla to hudba osamělého vypravěče, nostalgie, nepříliš aktivní rezistence vůči současnosti. Když později chtěl přejít k romantičtější hudbě, změnil si jméno. Kritik Simon Reynolds poznamenává, že v obskurní souvislosti se smrt Gadgeta-Toveyho (2002) kryje s dobou, kdy se Mute prodali velké společnosti EMI a definitivně ztratili původní tvář.

Bylo to tíhnutí k hudbě strojů, které přivedlo Millera do Německa? Nejprve vydal Kebabträume chytrých düsseldorfských provokatérů D. A. F. (Deutsch-Amerikanische Freundschaft), odtud vedla rychlá cesta k prozkoumání západoberlínské scény: tedy nejprve Caveova družina The Birthday Party (1983), o rok později Einstürzende Neubauten. Za zmínku ovšem stojí, že mezitím u Mute udělali štěstí jistí Die Doraus & Die Marinas. Budoucí dýdžej Dorau tu shromáždil pět holčiček od jedenácti do čtrnácti let, které zpívají do jednoduchého doprovodu o Fredovi z Jupiteru a jeho stesku po planetě Zemi. Přesný střípek do skládanky – tak prostá hudba, že ji mohou dělat i děti, zároveň výraz společenského kolapsu, velkoměstské samoty, jakési erotické touhy. Hudbu strojů tehdy u Mute vydávali i další: údajný satanista Boyd Rice v projektu Non směřoval k noisu, Vince Clarke a Alison Moyetová v duu Yazoo ke krásným melodiím a vlivu na diskotékovou gay scénu. Na otázku, zda slyší spojující „sound Mute“, Daniel Miller řekl: „Zamlouvá se mi myšlenka, že jediné, co spojuje všechny umělce u Mute, je vyvinutý smysl pro humor. Napadlo mě to až nedávno. Když si vybavím Laibach nebo Vince Clarka (mimořádný vypravěč anekdot), Australany s jejich humorem suchým jak poušť, okouzlující smích Diamandy Galásové a děsivě realistického imitátora Davea Gahana, náhle je mi jasné, že všichni u Mute, všichni tihle tvůrci mají velkolepý smysl pro humor.“

Při sledování historie Mute si připadám podobně, jako když jsem se v devadesátých letech věnoval world music. Jako bych objevoval kulturní kódy nějakého etnika, které zaujmou nejdřív exotickou hermetičností a do jejichž syntaxe člověk postupně trošku pronikne. Národ Mute, tak jak zněl na začátku osmdesátých let, nepředběhl revolučně dobu, nevytvářel hudbu budoucnosti. Dost jemně ale uslyšel skrytý puls své doby. Rozezněl ho tak, že to dnes poslouchám jako zábavu, svědectví i uměleckou tvorbu.