V květnu Kongres rozhodl, že mu do 15. září 2007 musí velení amerických sil v Iráku předložit zprávu o vojenské a politické situaci, ze které by mělo vysvitnout, jak si mají Spojené státy v oblasti dále vést. Rozhodnutí o dalším postupu bude ale zřejmě zase odloženo.
Kongres stanovil, že zářijová zpráva musí obsahovat údaje o plnění 18 takzvaných mezníků („benchmarks“). Optimisté – jichž je čím dál méně – se domnívají, že by její vyznění mohlo vést ke změně Bushovy strategie ve válce. Jenže špatné zprávy z Iráku prezentaci zprávy komplikují.
Podle zprávy amerického ministerstva obrany z 13. července 2007 činily ztráty ozbrojených sil od počátku války 3611 mužů. Zraněno bylo 26 695 příslušníků ozbrojených sil, z nich se však 14 681 mohlo během 72 hodin vrátit do služby. Zabito bylo rovněž 287 cizích vojáků (britských a jiných). Během „rekonstrukce“ přišlo v Iráku o život také 160 amerických „smluvních sil“ (tj. nebojujících „podnikatelů“ nebo „bezpečnostních složek“). Irácké ztráty na civilistech Pentagon nepočítá. Přehled, vypracovaný iráckými lékaři v roce 2006 s pomocí fakulty veřejného zdravotnictví na Univerzitě Johnse Hopkinse v Baltimore, odhadoval počet iráckých občanů, kteří zahynuli v souvislosti s válkou, na více než 655 000. Během invaze samotné přišlo na jaře 2003 o život mezi 4530 a 6050 iráckých vojáků, od té doby bylo zabito 6300 vojáků a policistů.
Co přinesly posily?
Třiadvacátého ledna 2007 oznámil prezident Bush v tradičním poselství o stavu Unie, že se rozhodl vyslat do Iráku navíc dalších 21 500 vojáků. Jejich nástup probíhal od počátku března, poslední posily („surge“), určené zejména pro nastolení bezpečnosti v Bagdádu, dorazily na místo v polovině června. Prozatímním výsledkem jejich nasazení je, že v červnu došlo k největšímu počtu denních útoků od května 2003.
Generál Petraeus 17. června 2007 přislíbil, že jeho zářijový report bude obsahovat „otevřené zhodnocení“situace. Již 20. července doplnil Petraeuse jeho zástupce, generálporučík Raymond T. Odierno, s tím, že sice nežádá o odklad zářijového hodnocení „nové vojenské strategie“, že však bude trvat „nejméně do listopadu“, než bude možné říci s jistotou, zda nová strategie působí. Ve videokonferenci za zavřenými dveřmi sdělil velvyslanec Crocker zástupcům obou komor Kongresu, že je stále pravděpodobnější, že politické „mezníky“ irácká vláda nedodrží. Ve snaze předběžně vylíčit situaci v Iráku jako „na nejlepší cestě“ vydal však Bílý dům 12. července 2007 zprávu, v níž plnění osmi ze zmíněných „mezníků“ označil za uspokojující, dalších osmi za neuspokojivé a dvou za smíšené. Neuspokojivé jsou pokroky při odzbrojování milicí, nedostatečné jsou záruky, že budou velitelé armády a policie zajišťovat dodržování zákona, nepodařilo se rovněž zvýšit počet iráckých bezpečnostních složek, které mohou jednat bez podpory Američanů, nebyly přijaty zákony, které by zaručovaly rovnoměrné rozdělení příjmů z ropy bez ohledu na vyznání nebo národnost. Sám generál Petraeus pak připustil, že od přísunu posil „nebylo dosaženo žádného skutečného pokroku“ v politické oblasti.
Americké pochyby o nedostatečném „pokroku“ své vlády ovšem 14. července odmítl irácký premiér Malíkí a prohlásil, že americké síly mohou „kdykoliv“ z Iráku odejít – irácké vojenské a policejní síly prý dokážou vakuum vzniklé odchodem spojeneckých jednotek zaplnit.
Co přijde potom
Podle „válečných her“, jež pro vedení americké armády provedl expert, plukovník námořní pěchoty v záloze Gary Anderson, by důsledky amerického odchodu sice „nebyly apokalyptické“, ale rozhodně „ošklivé“. Podle Andersona se rýsují tři eventuality. Většinoví šíité by vypudili sunnity z oblastí západně od provincie Anbar, jež je nábožensky smíšená. Druhou možností je občanská válka mezi šíitskými skupinami v jižním Iráku (odkud do roka zřejmě odejdou britští vojáci). A za třetí, Kurdové by mohli ustálit hranice svého území a vyzvat Američany, aby tam zůstali. Irák by se tak stal územím tří jednotlivých „národů“.
Nejčernější scénář ovšem pochází od samotného prezidenta, který se proti jakémukoliv konkrétnímu datu odchodu staví nejrezolutněji. Bush tvrdí, že by al-Kájda nebo Írán – popřípadě oba společně – Irák „převzali“, pokud by Američané „ukvapeně ustoupili“. Prezidentovi kritici však zastávají názor, že Bush jen přehání a že nic už nemůže být v Iráku horší než současná situace. Někteří vysocí důstojníci se naproti tomu domnívají, jak to vyjádřil jeden z nich, že po odchodu amerických sil „vypukne takové násilí, že ve srovnání s ním vypadá současná nestabilita jako církevní piknik“.
Z úst Colina Powella, bývalého ministra zahraničí (a předtím generála), zase vyšlo v rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlas (NPR) 18. července 2007 varování, že se vojáci musejí začít v příštím roce vracet, poněvadž americké ozbrojené síly „jsou příliš ,rozředěné‘“, a pokud by nebyly staženy, nebyly by s to bránit v případě nutnosti svou vlast.
Vzhledem k uvedeným argumentům a sporům se zdá, že zpráva vyžadovaná Kongresem bude bezpochyby 15. září předložena, ale jasné rozhodnutí zřejmě nepadne. Demokraté mají dostatečnou většinu pouze ve Sněmovně reprezentantů, a nutit prezidenta-vrchního velitele ke stahování armády tím, že by mu odepřeli financování válečného tažení, si netroufají. Ve skutečnosti tedy přichází letos září v USA dost brzy – váhy se sice už značně vychýlily na jednu stranu a rozhodnutí se zdá pouze oddalované. Přesto k němu zřejmě jen tak nedojde.
Autor je publicista.