Přestože panorama současné italské prózy je velmi rozmanité, Giuseppe Montesano v něm zaujímá zvláštní místo, a to hned z několika důvodů. Inspiruje se aktuálním děním a skutečností, kterou pak dál zvýrazněním podstatných rysů, zostřením kontrastů a dovedením zárodečných jevů do nejposlednějších důsledků groteskně přetváří a deformuje.
Máte pocit, že jste polemický spisovatel, jak o vás napsal Le Monde?
Pokud se tím myslí, že používám literaturu, abych předal nějaké myšlenky, pak bych řekl, že ne. Ve Francii se píše mnoho románů za účelem rozvířit diskusi o různých tématech. Ale to není žánr, který mě přitahuje.
Polemický spisovatel možná znamená „politický“ spisovatel?
Může být. Ale ani v tomhle se nepoznávám. Politická interpretace zeslabuje potenciál románu.
I vašich románů?
Myslím, že ano.
Přesto se aktuální skutečnost objevuje všude ve vašich knihách – je sice maskovaná, proměněná, zkarikovaná, ale všudypřítomná.
Já se živím aktuální skutečností. Čtu tuny odpadu. Dívám se na televizi, i na tu nejhorší. Někdy jen tak bez cíle nastoupím do autobusu a jen se dívám a poslouchám. Nechám se zablokovat v dopravě, abych na vlastní kůži pocítil smutek lidí.
Z této „koupele ve skutečnosti“ vyšli i Negromontiové, kteří rozvíjejí projekt na rozprodej Neapole?
Ano, chtěli by z ní udělat tematický park, Aeternapolis, kde hraný život nahradí ten skutečný. Ale vyšly z ní také rodiny Vittimových a Tummolových z Magic People, které se málem ztrhnou při pachtění za vidinou utrácet víc, než vydělávají, protože v televizi jim řekli, že se tak ekonomie lépe roztáčí.
Teď se tomu říká kreativní státní hospodářství: zobrazujete „berlusconizovanou“ Itálii?
Zjednodušeně řečeno ano. Ale nechci skutečnost zaznamenávat. Spíše mě baví převést všechno do další roviny, do roviny románu, který má své vlastní zákony.
Jaké?
Jako občana mě silně znepokojuje výprodej všeho, co je veřejné, i pohrdání, které doprovází veřejný prostor. Ale jako romanopisce mě zajímá, jak tato ideologie vstupuje do intimity lidí, jak jim ničí soukromý život, vztahy. Chci vyprávět o proměnách každodenního bytí, které vyvolala brutalita ekonomie a benevolence k nezákonnému počínání.
Postavy vašich románů jsou narušené touhou zbohatnout, vlastnit, ukazovat se.
A ničí kvůli tomu jakoukoli morálku. V Itálii, o které vyprávím, došlo k dokonalému propojení vládnoucích tříd, politiky a obyčejných lidí. Jedni jsou zrcadlem druhých, sdílejí stejné vidění světa.
Když se to řekne takhle, zdá se, že skutečnost je opravdu monolit.
Existují i imunní zóny, ale ty jsou naprosto minoritní. Ale kdybych se omezil na pouhé dokumentování této tak kompaktní společnosti, byl bych nucen ukázat její vzhled jako strnulý. Román umožňuje další úhly pohledu, dovoluje přilnout k tisíci záhybů, které se v látce skrývají. Literatura je velmi rafinovaný nástroj, geologické čidlo: umožňuje zaznamenat jinak neslyšitelné otřesy.
Tato interpretace odkazuje k analýzám Piera Paola Pasoliniho.
Zčásti ano. Pasolini a v určitých ohledech také Calvino nabízeli tragickou interpretaci těchto procesů. My jsme nuceni odhalit, že proměny, které daleko přesahují politické úspěchy a neúspěchy a napadají modely společnosti, se dějí v rytmu nekonečné oslavy či karnevalové vzpoury.
Odtud vaše záliba v grotesknosti?
V grotesknosti, ale také v komice.
Proč je v Magic People tak mnoho dialogu a tak málo vyprávění?
Dialog je neustálé hádání se, slouží k vzájemnému napadání. Řev je zvukovou kulisou, ve které žijeme.
Naléhavá kulisa, ze které není úniku?
Podle mého názoru nám únikovou cestu ukazuje volání krásy, které se snažím vždycky evokovat jako skulinku. Jen na chvilku a pak se znovu zavře. V románu O tomhle lživém životě je scéna, v níž jde jedna postava k moři, cítí jeho vůni, ale nemůže ho vidět. Krása se musí objevovat jen občas. Nechávám na každém, kdo čte, jeho vlastní chápání. Bez literatury by tahle škvíra nebyla možná.
Je zvláštní slyšet, jak mluvíte o kráse, když si pomyslím, že ve vašich románech vládne ošklivost, hamižní lidé, zazobaní burani…
Ošklivé je krásné a krásné je ošklivé, říkají čarodějnice v Macbethovi. Žijí vedle sebe.
V tomhle všem podle vás není mezi Neapolí a zbytkem Itálie velký rozdíl. A přesto by se vaše romány bez neapolského prostředí, bez dialektu, který hojně používáte, bez onomastiky a bez určitých řečových tiků vyprázdnily. Nebo ne?
Neapol je místo, které znám nejlépe. A pak je tu jistá historická událost, která ozřejmuje to, co je jinde zdánlivě víc schované. Po zemětřesení v roce 1980 jedna část města poznala náhlá zbohatnutí, která rozvrátila občanský život. Začala se šířit zločinná ekonomie a práce načerno. A tak si v zajetí ničení páchaného ve jménu obnovy už nikdo nevšimne, že nadzvuková auta jezdí po ulicích, které vypadají jak vybombardované.
Převzato z La Repubblica z 21. ledna 2006.
Vybrala a přeložila Tereza Sieglová.