Červenec a srpen jsou sice obdobím divadelních prázdnin, ve dvou malebných evropských městech to ale neplatí. Skotský Edinburgh se stává na celý srpen Mekkou divadelníků z anglosaské jazykové oblasti a divadelníci z frankofonních oblastí se zase sjíždějí do Avignonu.
Festival v provensálském „městě papežů“ se letos konal po jedenašedesáté a opět se dělil na reprezentativní hlavní program a nepřehledný off program. Zatímco v různorodém doplňkovém programu bojují o přízeň diváků i promotérů amatérské a poloamatérské soubory, nezávislá divadelní sdružení i sóloví performeři a výběr z desítek produkcí, které se dennodenně hrají na rozmanitých místech, je jen na vašem úsudku, kvalitu hlavního festivalového programu garantuje umělecká rada a selekci významně ovlivňuje svým uměleckým názorem vybraný významný evropský divadelní tvůrce (každý rok jiný, letos to byl Frédéric Fisbach).
Hlavní program měl letos jasného favorita: téměř devítihodinový opus Ariane Mnouchkinové Efemeridy, fascinující studii zdánlivě nedramatických momentů všedního života. Druhou událostí bylo uvedení šestihodinového kusu varšavského Teatru Rozmanitosci Andělé v Americe. Slavnou hru Tonyho Kushnera, nesoucí podtitul Gay fantazie na národní téma, nastudoval režisér Krzysztof Warlikowski jednak jako invektivu vůči homofobní polské veřejnosti, také ale akcentoval její vztahovou rovinu. Kushnerově společenské fresce ubral na politické angažovanosti a chytře rozehrál na jevišti paralelně několik intimních situací, které se vzájemně významově 1 a umocňovaly. Warlikowského Andělé byli – spolu s novou inscenací Franka Castorfa Sever (podle prózy Louise-Ferdinanda Célina), která celý letošní festival zahajovala – nejsilnějším zážitkem.
Z představení, která jsem měl možnost zhlédnout, už žádné má vysoká očekávání nenaplnila. Pozoruhodná byla adaptace románu Klause Manna Mefisto for ever od význačného belgického spisovatele Toma Lanoye, která namísto tradičního převodu předlohy do dialogů vyprávěla příběh Hendrika Höfgena vizualizací introvertních esejů a rozličných citací (dramat, politických projevů apod.), bohužel celek trpěl somnambulním rytmem a nenápaditou prací s přeexponovanou videoprojekcí.
Francouzské nastudování textu ruského dramatika Ivana Vyrypajeva Genesis nr. 2 bulharským režisérem Galinem Stoevem dalo vyniknout nevšednímu textu, který originálně kombinuje monology schizofrenické ženy, léčící se na psychiatrické klinice, a úvahy nad pasážemi z Bible; živá hudba přibližovala inscenaci lyrickému melodramu, herci ale dokázali naplnit tuto křehkou formu jen zčásti. Dlouhé fronty se stály před karmelitánským klášterem na Richarda III., který se v adaptaci vlámského autora Petera Verhelsta odehrával ve vymknutém tarantinovském světě, jenž ale ve své jevištní realizaci spíš připomínal animovaný svět Walta Disneyho. Shakespearova tragédie se v interpretaci Ludovica Lagarda proměnila v expresionistickou hříčku s puncem plakátové karikatury. Musím přiznat, že letošní Avignon na mě působil příliš seriózně, chyběl nadhled a humor. Hlavní program se mi jevil jako příliš akademický, ale možná jsem se jen nechal příliš svádět radostným počasím a bezstarostnou venkovní pohodou kaváren, pouličních komediantů a muzikantů a všem těm dušezpytným inscenacím trochu křivdím.
Autor je divadelní dramaturg.