Psí mýtus Kateřiny Šedé

Výstava Kateřiny Šedé (1977) Každej pes jiná ves, nebo lépe řečeno záznam realizace konkrétního projektu, je představením nového typu mýtu, který, snad vědomě, snad nevědomky, reflektuje stěžejní téma osvícenské antropologie – lidskou přirozenost. Velké vyprávění, revitalizované strukturalistickými či existencialistickými analýzami převážně frankofonní oblasti přelomu 60. a 70. let, je tu zformováno do nejčistší podoby postmoderního vyprávění o podstatě lidské pospolitosti. Na základě osobního prožitku se autorka pozastavuje nad příčinou jejího mizení a nástupu sociální atomizace. Jako by Hobbesova vlčí podstata lidského individua stále ještě nemohla vysvětlit vzájemnou indiferenci a stud téměř dvaceti tisíců obyvatel jednoho konkrétního místa. Skruže panelových domů, které obepínají a svou hradbou ještě prohlubují líšeňskou rokli (sídliště Brno-Líšeň), onu velikou propast temné anonymity. Anebo je tomu tak, že si tento smutný charakterový rys autorka jen nechce připustit?

Základním problémem celého tohoto obdivuhodného sociálního experimentu zůstává totiž paradoxně samotná její osoba i počínání. Mohu docílit nějaké změny konkrétního stavu jinak nežli jejím vynucením? Tedy nepřirozenou cestou? Redesignová proměna fasád líšeňských panelových domů může najít svoji analogii snad jen v převlékání šedých k(v)ádrů do bílých ponožek a fialových sak či v plastické regeneraci normalizačních hvězd. Charakter může změnit jen stěží.

Autorka si je toho dobře vědoma a k celému problému proto přistupuje zcela opačně. Ze samotného jeho nitra. Neklouže po povrchu. Kurátorka výstavy Yvona Ferencová velmi trefně užívá slova iniciace, ale mýlí se, jestliže ji označuje za vnější. Tato iniciace je vnitřní. A díky bohu za to! Jde totiž opravdu o iniciaci, tedy nejen o zahájení, ale i zasvěcení. A mýtus mohou vyprávět přece jen ti zasvěcení. Jde o poslední záchvěvy touhy po pospolitosti, jejíž více než čtyřicetileté vynucování jí v našich ústech přisoudilo odporně hořkou příchuť. Jedná se o touhu přímého účastníka, toho, který o sobě tvrdí „su z Líšně“, touhu po regeneraci nejen místa, ale i jeho vnitřního fungování – vztahů dalších zúčastněných. Chápe se tak role, na jejíž řádné plnění již dávno rezignovali ti, jimž byla svěřena. Tedy jak církev, tak i stát. Kateřina Šedá coby mladá žena je nadána mocí mnohem větší než kdekterý politik či kněz. Nepotřebuje ke svým aktivitám mandát a navíc: není ji ani příliš vidět v médiích.

Pochopila totiž svou (zvolenou) roli a podává nám úsměvné doznání k sice ojedinělému, ale v tomto případě nutnému potlačení vlastního uměleckého ega. Přiznává se ke svému zmizení, jímž se snaží oprostit se od jakéhokoli dalšího zásahu do dění následujícího po iniciaci. Zříká se role subjektu, který by, stejně jako nátlak moci, pospolitost řídil a nařizoval. V implicitní návaznosti na úvahy o smrti autora se jako duch tajně pohybovala sídlištěm a sepisovala si do seznamu tisíce tamních obyvatel, které se rozhodla vzájemně spárovat, aby její dílo dále žilo vlastním životem.

Uchopením líšeňského locus communis jako hlavního vzoru se snaží o zdůraznění pří mé vazby obyvatel k němu, a tudíž i o vyzdvižení „jim společného“. Tento hlavní vzor, jak jej nazvala, totiž reprezentuje mnohost architektonických siluet uzamčených v jednotě místa i jeho obrazu. Obrazu, který chce autorka mezi vybrané obyvatele rozdělit. A tak z původní, sotva nalezené formy znovu odlévá další jednotliviny. Tiskne hlavní vzor na textil, ze kterého nechává posléze ušít tisíc košil. Ve víře, že společnou vazbu k něčemu zdůrazníme jejím spravedlivým rozdělením. Což je asi jediná slabina její snahy. Jelikož opětovně vede k privátnímu užití. Věc je naopak třeba sdílet. Snad ale přece jen ono symbolické gesto výzvy ke sblížení, ony mosty, které Kateřina Šedá sklenula na pilíře tisíce košil nad líšeňskou proláklinou odlidštěné a chaotické nicoty, umožní, aby se na nich vzájemně setkali ti, kteří žijí na protilehlých stranách. Je otázkou, zda to budou „beránci“ nebo „vlci“.

Je to příběh s nám neznámým koncem, doplněný bookletem v grafické úpravě Radima Peška, který vedle fotografií obsahuje i kresby autorčiných podivuhodných piktogramů, symbolů i konfesí. A jestli je tohle vše jen femininně naivní a křehká idea (?), pak díky i za ni.

Autor je absolvent dějin umění a filosofie na FF MU v Brně.