Chtěl jsem ovlivnit společnost

V padesátých letech jste studoval ve Spojených státech a pak jste se vrátil do Teheránu. Jak byste popsal atmosféru v íránském hlavním městě v polovině šedesátých let?

Byl jsem velice mladý a vše nešlo tak snadno, jak jsem si představoval. Studoval jsem v Americe a chtěl jsem být hned slavný. To se nestalo. Bylo mi třicet let a nikdo mě nebral vážně. V Íránu fungovalo pár architektonických studií. Kontaktoval jsem je, ale nebylo to nic pro mě. Pochopil jsem, že musím začít pracovat na svých vlastních projektech. Najal jsem si sekretářku a dva studenty. Půjčil jsem si deset tisíc dolarů. Takové byly mé začátky.

Ve Spojených státech jsem poznal intelektuála židovského původu Morta Hoppenfelda, urbanistu, který vytvářel městské plány pro Filadelfii a oblast Washingtonu, D.C. Stali se z nás blízcí přátelé. Když jsem pro něj začal pracovat, zabýval se novými plány pro město Columbia. V týmu nás bylo pět nebo šest, včetně krajinného architekta, francouzského sochaře, dopravního inženýra a vedoucího architekta. Najal si nás slavný developer James Wilson Rouse, který postavil Harundale Hall v Bostonu a přístav v Baltimoru.

Jak dlouho jste pracoval na tomto projektu?

Asi rok. Měl jsem na starosti chodníky, břehy řeky, design vybavení veřejného prostoru. Představoval jsem si město, které nebude sloužit jen jako noclehárna, nýbrž se stane autentickým městským prostorem s vlastním centrem a službami. Byli jsme tehdy jedni z prvních, kdo brali v potaz ekologické aspekty městského plánování. S těmito zkušenostmi jsem se vrátil do Teheránu. V té době byl Írán rozvíjející se zemí, architektonické firmy tu sice pracovaly na velkých projektech, ale velice staromódním způsobem. Rozčilovalo mě to. Byl jsem ovlivněný Hoppenfeldem a chtěl jsem prosadit celospolečenská řešení na základě plánování místo ojedinělých staveb solitérních budov.

Proč jste se tedy rozhodl vrátit do Teheránu?

Nestál jsem o to být Američanem. Kořeny mé rodiny sahají do devátého století, netoužil jsem být imigrantem. Chtěl jsem se vrátit domů a být tam užitečný. Měl jsem ambice ovlivnit íránskou společnost. V té době tam o designu města nikdo nic nevěděl a Teherán, město o dvou milionech obyvatel, nemělo žádný městský plán.

Jedním z vašich prvních projektů byl Šafaghský park. Hned na počátku byla tedy vaše práce spjatá s designem města.

Ano, to byl můj první projekt. Pod parkem si lidé většinou představují uzavřený prostor s dvěma vstupy a určenými hodinami pro veřejnost. Mně šlo o skutečný veřejný prostor a jakési kulturní centrum. Projekt měl velký úspěch, dá se říct, že ho veřejnost přijala.

Projekt Šafaghského parku jste dokončil v roce 1969, ale už o rok dříve jste začal pracovat na Muzeu současného umění v Teheránu. Jak jste se k tomu dostal?

Nebyl to žádný úkol, který by mi někdo zadal. Byl to můj nápad. Přátelil jsem se s umělci a žádný z nich se uměním nemohl uživit. Přišlo mi, že umělecká scéna je tím paralyzovaná. Byly tu sice galerie, ale neexistovala žádná sbírka současného umění. Íránská královna Farah Diba, moje sestřenice, uměleckou scénu velice podporovala. Radili jsme se, jak by bylo možné kultuře pomoct ještě více. Navrhl jsem, že bychom mohli vytvořit jakýsi modelový projekt. Královna mi nechala zcela volnou ruku, ale neměl jsem na to peníze, jen něco málo na přípravnou fázi. Tehdy nebylo tolik muzeí současného umění jako dnes. Znal jsem Guggenheimovo muzeum a MoMA v New Yorku, Whitney a další, na něž si teď nevzpomenu. Této zkušenosti jsem pak využil při vytváření koncepce teheránského muzea. Nebyl tu ale nikdo, kdo by mi nakázal, jaké to muzeum má být.

Takže jste byl zároveň klient a designér. Kdo nakonec projekt finančně podpořil?

Představoval jsem si, že královna nakoupí současné umění a stavbu finančně podpoří ministerstvo kultury. S dotyčným ministrem jsem se setkal a ukázal jsem mu své architektonické návrhy. Jemu se to moc líbilo, obzvláště kvůli řešení střechy, které mu připomínalo tradiční íránskou architekturu. Souhlasil, že stavbu muzea zohlední v rozpočtu, ale neudělal to. Čekal jsem dva roky, ale nic se nestalo. Až později jsem pochopil, že mezi královninou kanceláří a ministerstvem kultury existuje rivalita. Vyzval jsem proto královnu, aby projekt financovala sama. Její kancelář však nemohla získat peníze od vlády, protože se jednalo o aktivity financované ministerstvem královského dvora. Jednal jsem proto s tímto úřadem. Po několika letech konečně souhlasili, že výstavbu muzea finančně podpoří. Byly ale chvíle, kdy jsem toho měl dost. Navštívil jsem královnu a řekl jsem jí, že odjíždím ze země. Byl jsem její blízky příbuzný a nikdo mi kvůli tomu nechtěl dát žádnou práci. Klienti si řekli, že kdybych byl dobrý, ona by mi jistě zadala zakázku jako prvnímu. Královna mi byla svým způsobem velice nápomocná, ale za ten projekt nikterak nebojovala. Vybojovat jsem to musel sám.

A jak vznikala sbírka?

V té době se Írán stal pro obchodníky s uměním zajímavým kvůli bohatství nabytému z ropy. Královnina kancelář začala nakupovat moderní evropské umění, impresionisty a tak dále. Tvrdil jsem, že to není vhodná strategie. Za prvé je to drahé, za druhé je toho na trhu víc než dost, za třetí z toho není možné sestavit sbírku. Naši umělci vytvářejí současné umění, měli bychom proto vytvářet sbírku, s níž by se mohli srovnávat. S Cézannem či Monetem se poměřovat nemůžou. Královna si moji radu vzala k srdci a často pak se mnou tyto záležitosti probírala. Neznal jsem ale detaily, nevěděl jsem, kolik za co platí – byl jsem přece jen architekt.

Rok a půl před otevřením muzea jsem se vyjádřil v tom smyslu, že pokud sbíráme západní umění, měl by být ředitelem muzea někdo s mezinárodní reputací. V Íránu ale žádný takový odborník nebyl. Královna mě pověřila, abych nějakého vyhledal. Jel jsem do zahraničí, potkal jsem několik kvalifikovaných lidí, ale toho správného člověka jsem v tak krátkém čase nemohl sehnat. Nakonec královna rozhodla, že bych to měl být já. Měl jsem sice své architektonické studio, ale vnímal jsem to jako zajímavou příležitost. Nebyl jsem totiž úplně spokojený s tím, jak se sbírka budovala. Svou kancelář jsem si však ponechal. Ráno jsem byl ve svém architektonickém studiu a obědval jsem v muzeu, kde jsem pak zůstal do osmi, devíti hodin večer. Nakupoval jsem umění a vytvářel sbírku poválečného umění. Ale koupil jsem také pár modernistických kousků.

Říká se, že jste vytvořil největší sbírku západního umění mimo Spojené státy a Evropu.

Mohl jsem udělat víc, ale přišla revoluce. Dva roky jsem byl ředitelem, ale jak se revoluční horečka pomalu stávala epidemií, začal jsem mít problémy. Lidé ve mně viděli představitele establishmentu, někteří zaměstnanci muzea byli proti mně. V roce 1978 jsem se rozhodl rezignovat.

Kdo byl vaším největším konkurentem na trhu s uměním?

Byl jsem největším nakupujícím v té době. Kupoval jsem jak blázen. Dobrých věcí nebylo nikdy dost. Usiloval jsem o kvalitní a kompletní sbírku.

Co se stalo s muzeem během revoluce?

Když jsem rezignoval, poprosil jsem svého přítele, bývalého univerzitního rektora, aby se stal ředitelem. Tak se skutečně stalo. Rozhodl, že sbírka bude uložena v depozitáři, bál se, že by jinak byla zničena. Ve funkci vydržel od listopadu do konce roku a celou tu dobu organizoval přesun uměleckých děl do depozitáře. Pak musel muzeum také opustit.

Kde jste byl během revoluce?

Jel jsem se svou ženou na dovolenou. Měl jsem s sebou jen tři kufry.

Šlo o plánovanou dovolenou, nebo to byla náhoda?

Když jsem muzeum opustil, vládla v zemi předrevoluční atmosféra, stát se rozpadal, takže jsem se rozhodl, že odjedu na dovolenou. Neplánoval jsem, že půjde o tak dlouhou dovolenou – na celý život.

Byl jste poté někdy v Teheránu?

Nikdy. Mezitím proběhl soud, odsoudili mě a já se stal Evropanem.

Co si myslíte o současné íránské architektuře?

Každé malé město v Íránu má svoji fakultu architektury, profesoři se přesouvají z jedné univerzity na druhou, učí zároveň třeba na čtyřech univerzitách. To není moc stabilní systém. Zkrátila se taky doba studia architektů, dnes studují jen čtyři roky. Neexistuje tu ani žádná lobbistická skupina, jež by reprezentovala profesní zájmy architektů.

A co tedy bude s těmito novými architekty?

Odpovím vtipem. Účastnil jsem se v Itálii jednoho workshopu. Šel jsem na večírek a ptal jsem se lidí, jaké je jejich zaměstnání. Říkali, že jsou architekti. Chtěl jsem si zahrát v hotelu tenis a sháněl jsem partnera. Z mého protihráče se vyklubal také architekt. Všichni tam byli architekti, ale když jste se jich zeptal, nikdo z nich jako architekt nepracoval. Ptal jsem se, proč máte v Itálii tolik architektů? Řekli mi, že je to dobré pro kulturu.