Chaty, chalupy, zahrádky a zahradní domky, které tak hojně zabydlují českou krajinu a vyplňují chvíle mnohého z nás, jsou přehlíženou, ale jistě pozoruhodnou formou hmotné kultury. Neobyčejně výstižně vypovídají o politických okolnostech, ale odrážejí také míru estetické kreativity, vkusu a vzdělání svých majitelů.
Jako forma druhého bydlení umožňují chaty a chalupy postihnout estetický vkus, ale také společenské tlaky, sociální projevy a ekonomické okolnosti. V socialistickém „chalupářském“ seriálu je v motivu orchestrionu předestřena sentimentalita a sny chatařsko-chalupářského fenoménu. Chatařství, stejně jako později i jeho chalupářský bratříček, zosobňovalo reálně existující společenské a ekonomické rozdíly, ale také výrazně odráželo historické a politické události – jak léta mezi válkami, tak později vyhnání Němců ze Sudet, normalizaci i polistopadové období. Ne náhodou nastal největší rozkvět chatařství, chalupářství a zahrádkářských kolonií v normalizačních sedmdesátých a osmdesátých letech. Jako jedna z mála povolených forem soukromého vlastnictví poskytovaly tisícům Čechů a Slováků únik z veřejné sféry, kde se nemohli realizovat. Zde byli relativně svobodní, když pomineme požární, hygienické a stavební regule. Chatařství a chalupářství v sobě neslo kouzlo privátního světa, ve kterém se mohu plně „upotřebit“ v době víkendů a „dovolování si“ v čase dovolených, chráněn před tlakem okolí. Chata měla tradičně punc i ledasčeho zakázaného, a tedy i lákavého, co se jinak nedělá, od oblékání přes denní harmonogram až po konvence a vztahy mezi lidmi. K rozkvětu chalupářství přispěl i růst životní úrovně a prodloužení volna na dva víkendové dny. A právě tak je možné sledovat částečný ústup zájmu o tyto formy seberealizace v polistopadovém období.
Osobní umělecké teritorium
Chaty můžeme vnímat jako projev „návratu k přírodě“ nebo odraz tehdejší společenské situace, ale také jako výraz lidové tvorby. Když odhlédneme od osobních zážitků, plných povinných víkendů na chatách s rodiči, zvuků přírody přehlušované tranzistoráky, zahradními sekačkami a jekotem cirkulárek, máme zde osobitý folk art, řešící otázky sochařské, architektonické i obecně estetické. Lidový zahrádkářský a chatařský koncept se rozvíjí v široké škále urbanistických projevů, vedoucích od chat a zahradních domků přes altány, pergoly, skleníky, fóliovníky a pařeniště, ploty, totemy, krby, venkovní sprchy, ptačí budky, krmítka, psí boudy, až k landartovému vymezování záhonků a roztodivné škále invenčních strašáků, plašítek, bandáží k ochraně stromů a podpěr pro plazivé výpěstky. Na dobový zahrádkářský fenomén můžeme pohlédnout nejen jako na vytváření zásob nedostatkových potravin, ale i jako na potřebu lidí z měst vlastnit svá osobní teritoria-zahrádky pro nalézání rituálního vztahu k životu, přírodě a k půdě. Můžeme sledovat, jak se při této zájmové činnosti rodí nové předměty, obvyklé nástroje získávají nové funkce a především se formuje osobitý urbanistický prostor, ve kterém vznikají zvláštní sochařské realizace z náhražkových materiálů.
Vzezření těchto chatařsko-zahrádkářských výtvorů bylo určováno jak světem „velké architektury“, tak podivuhodnými představami o romantice, ale také principy funkčnosti, ekonomie, i podivnými zákony sehnatelnosti, improvizace a lidového vkusu. Víkendový romantismus byl často vykoupen celotýdenní honbou za materiálem, který obchody nedokázaly nabídnout v odpovídajícím vzhledu, množství a kvalitě. Novodobí romantikové proto ideologicky rozpolceně přebíhali mezi svými guruy Karlem Mayem a Přemkem Podlahou. Při neustálém nedostatku základních stavebních surovin se volily materiály z bouraček a nejrůznější náhražky. Ale také po dostavbě chaty bylo stále co vylepšovat. Chatařské kolonie se tak staly pravým eldorádem pro vynalézavost, výtvarné řádění a lidovou tvořivost svých majitelů, typicky českých „kutilů“. Samostatným tématem je pak leckdy až surreálné shromažďování odložených a starých věcí v chatách. Tyto jevy jsou stejného rodu jako modely domů z dřívek od zmrzliny, trpaslíků a Švejků z drátu, obrazů popásajících se jelenů z chemlonu, popelníků z chorošů a nalakované „umění“ ze samorostů. Také osobitý a převážně český fenomén vytváření zahradních modelů skutečných i imaginárních hradů a zámků a jejich užití jako estetického akcentu zahrady nebo veřejného prostoru návsi či nádraží je zvláštním výrazem, ve kterém můžeme najít kořeny až ve vlastenectví devatenáctého století.
Takové výtvory, limitované mírou vkusu, dosažitelnosti, schopností improvizace a zručnosti, se stávají bezprostředním výrazem doby. Chatařská a zahrádkářská marginální architektura nese četné odkazy na „velkou architekturu“, zvláštním způsobem na ni reaguje, ale také přináší nejedno podnětné řešení. Kulturní rozměr této „nearchitektury“ je tak v mnoha ohledech velice vrstevnatý a vypovídá o nás právě tak jako „dobrá“ architektura.
Autor je fotograf a historik umění.