The Twilight Sad noří nohu do noci

Ve skotském Glasgowě jako by se v poslední době množily úspěšné rockové skupiny dělením. Přišli odsud Franz Ferdinand, hodní školáci Belle & Sebastian, dále Snow Patrol, Camera Obscura, z letošních úspěšných debutantů The 1990s a The Fratellis. Vydavatelství Fat Cat brzy vydá mezinárodní debut bratrstva The Frightened Rabbit a už od dubna čeří pozornost albem, jež mnohá média berou jako součást osy letošních novinek.

Glasgowská skupina The Twilight Sad (překládám si jako Tíseň za svítání) zaujala jednak kombinací sytého kytarového zvuku a melodií, jednak – řekněme – příběhem uvnitř alba Fourteen Autumns and Fifteen Winters (Čtrnáct podzimů a patnáct zim). Všechny písně se točí kolem vypravěče, který v úvodu pilotního singlu zpívá „Jo čtrnáct/ to víš/ že vypadám, jak bych neměl“. Píseň se jmenuje That Summer At Home I Had Become the Invisible Boy (To léto jsem byl doma za neviditelnýho kluka) a moc neví, co si počít s rozdanými kartami („silná osobnost otce/ a se srdcem ze zlata/ milující matka“). Ta deska se neutápí ve skepsi, spíš v překvapení ze světa. Váhá na prahu, nutno říci, že bez radostných očekávání, a než se rozhodne, staví si hlukové stěny s kytarou. Spočívá v tomhle pojmenování obecné neochoty dospět její velký ohlas?

V krátké historii kapely čtu týž odezdikezdismus, jaký je vlastní dezorientovanému klukovi ve čtrnácti. V roce 2003 dvakrát koncertovala: hodinové vlny zvukových vrstev jako by chtěly bohatým instrumentářem nahradit zaostření úmyslů (kytara, basa, bicí, zvukové smyčky ze starých filmů a nahrávek lidových zpěváků, těremin, piano-hračka, africká mbira, pila, počítačové konzole...). Pak se naprosto uzavřeli, pilovali studiové snímky na čtyřiadvacetistopém záznamu. Když jim u Fat Cat potvrdili, že mají zájem o další, opustili studio a začali natáčet lo-fi, impulsivně na různých místech. Deska ale nakonec zní velkolepě, žádná garáž.

Když jsem před časem pročítal anglické texty o skupině My Bloody Valentine, naučil jsem se dost nových slov, jako třpyt, chvění nebo mihotavý. Všechna lze vztáhnout na kytarový styl The Twilight Sad, jasně navazujících na „shoegazers“: tedy „muzikanty, kteří si zírají na boty“. Jednak pro určitou uzavřenost, a potom proto, že tam mají všechny ty pedály, kterými efektují zvuk. Glasgowští umocňují zvukovou kvantitu od jemných, čitelných textur až po stálý povlak, pod nímž se dá rytmus už jen tušit – hroucení zvukové barvy do přesyceného šumu. Mají přitom několik netuctových specifik: songy disponují jasnými konturami, jejich stavba je místy až průzračná, spíš než na pop odkazující na lidové písničky (nevybavuji si kapelu, kde by spolu se shoegaze kytarou hrál frontman na tahací harmoniku). Pokud se v souvislosti s The Twilight Sad tu a tam píše o stylu U2, pak jistě i pro tuhle písňovou přímost.

U takových písní je kontext vším: tak jako verzálky napovídají, že text na nás křičí NĚCO SKUTEČNĚ DŮLEŽITÉHO, pak velký zvuk se u různé hudby připíná k různému zvýrazňovanému sdělení. Můžeme nezadržitelně kynoucí těsto zvuku brát jako ztělesnění někoho, kdo příliš překotně roste? Obojí je to poměrně snadné – dožít se puberty a vybudit knoflíky na kytarových efektech. Nejdřív to působí opojně, ale když se růst neukočíruje do realistických mezí, začne se všechno nezadržitelně hroutit. „I’m putting/ the boot in/ tonight“ čili „dnes nořím nohu do noci“, tak se tu popisuje tranzit k dospělosti. Je to potemnělý obraz, ale neztratil radostný vnitřní rým a duhovou paletu kytarové olejové skvrny. Patrně pro tyhle paradoxy si teď nechávám The Twilight Sad mezi permanentně poslouchanou hudbou. A podle světového ohlasu nejsem sám.