Vizionář příštího cirkusu

Jak jste se jako syn výtvarníků dostal k cirkusu a co vás na něm zaujalo?

Přes kočovné cikány, kteří mají ve Francii stále povoleno se volně pohybovat a pokračovat tak ve svém přirozeném způsobu života. Na venkově, kde jsem vyrůstal, jsme bydleli blízko místa vyhrazeného pro jejich dočasné přebývání. Nedaleko byla skládka nepotřebných věcí, které se karavanám cikánů často hodily. A obojí, smetiště i způsob života kočujících společenství, mě jako kluka nesmírně zajímaly. Obdiv k volnosti kočovného života mě nasměroval k cirkusu. Také mě přitahovali klauni. Klaun je dospělý člověk, který může dělat blbosti.

Jako náctiletý jsem se zajímal o divadlo, účastnil se hereckých kursů, ale cirkus mě stále nesmírně fascinoval. V té době jsem se chtěl stát potulným kejklířem, představoval jsem si, že mi postačí jízdní kolo s nástavcem na zavazadla a jedna slepice, která mi bude zajišťovat živobytí... K tomu bohužel nikdy nedošlo, teď s sebou vozíme několik karavanů a dva nákladní kontejnery. Vždycky jsem chtěl mít takové dovednosti, které bych mohl předvést kdekoliv. To cirkus umožňuje. Chtěl jsem také cestovat, být neustále v pohybu, jako ti kočovníci z mého dětství.

Studoval jste na vůbec nejvýznamnější vyšší odborné cirkusové škole, v Národním centru cirkusových umění (CNAC) v Châllons-en-Champagne. Předcházela tomu nějaká střední umělecká divadelní nebo cirkusová škola?

Ne, žádnou skutečnou průpravu jsem kromě divadelních kursů pro dospělé neměl. O škole jsem se dozvěděl od rodičů, kteří si v novinách všimli zprávy o otevření CNAC. Zapsal jsem se k přijímacím zkouškám a byl jsem přijat. Asi jsem měl i trochu štěstí, protože to byl úplně první studijní ročník.

To bylo v roce 1985. Viděl jste už v té době zřetelný rozdíl mezi tradičním cirkusem a právě se formujícím novým?

Všichni, kdo jsme se tehdy sešli v otevíracím ročníku CNAC, jsme chtěli s tradičními technikami pracovat odlišně. Své malé školy měly i některé největší tradiční cirkusy, ty ale nikoho z nás příliš nezajímaly. V té době byla většina vyučujících samozřejmě zaměřená na artistické disciplíny z tradičních cirkusů, což v nás často vzbuzovalo ještě silnější touhu používat nabývané dovednosti jinak než oni.

V Châllons jste se setkal s českým mimem Ctiborem Turbou, který tam vyučoval klaunské umění. Čím se lišil od ostatních vyučujících a co vám setkání s ním dalo?

Ctibor se lišil už tím, že byl z Východu. Nebyl od cirkusu, ale od divadla. Učil nás klauniá­dě a dramatickému myšlení. Myslel prostě jinak. Právě on nejvíce podporoval originalitu každého z nás, nesnažil se nás od našich představ odvádět, naopak je s námi rozvíjel. To nejcennější, co mi dal, byla důvěra v mou vlastní práci a odlišnost.

V průběhu studia jste byl angažován legendárním velkolepém punkovo-industriálním cirkusem Archaos. Jak k tomu došlo? Rozvíjí Archaos stále poetiku spojenou s motorkami, kamiony a obřími traktory?

Ředitel Archaosu to nabídl mně a mému spolužákovi, s nímž jsme tvořili klaunské duo. Zúčastnili jsme se pouze dvou turné po Velké Británii a Austrálii. Archaos dodnes existuje, nepokračuje však už v obřích show a nikdo jiný na tuto industriální linii nenavázal.

Po skončení CNAC jste nastoupil do další slavné společnosti, poetické Volière Dromesko, a později jste spoluzaložil Cirque O.

Ve Volière jsem už měl víc prostoru rozvíjet svá sólová vystoupení, mohl jsem pracovat na vlastních výstupech, to bylo důležité. Ani Archaos, ani Volière Dromesko však nereprezentovaly směr, jímž jsem se chtěl vydat. Jednak byly založeny jinou generací tvůrců, ale především už jsem přišel k hotovému a celku jsem přispíval jen dílčími výstupy. Mnohem významnější pro mě bylo v roce 1992 založení Cirque O. Ten jsme vytvářeli se spolužáky z Châllons od počátku společně a podle svého. Postupně jsem však cítil, že mi nejvíc vyhovuje absolutní tvůrčí svoboda. Po dvou letech jsme se tedy dohodli na rozdělení. Vznikly Cirque Ici a Que-Cir-Que.

Ve Volière Dromesko byly vždy součástí vystoupení živá zvířata: cvičení ptáci nebo nedrezurované, nahodile se objevující psi nebo kočky. Jak vnímáte účinkování zvířat v novém cirkuse, i když je o ně nesporně výborně postaráno, jako například v koňském Zingaru?

Určitě je ještě mnoho tvůrců, kteří se zvířaty pracují a pracovat budou, a diváků, kteří to ocení. Přes veškerou péči mi ale takové použití zvířat v představeních vždy připadá jako jejich využívání. Neoslovuje mě to. Chápu, že dříve, kdy kůň byl každodenní součástí života obyčejných lidí, byl pohled na tato čísla v cirkuse pro diváky fascinující. Koně a jezdci předváděli něco, co diváci sami nesvedli a věděli, jak je to těžké. Dnes už je situace úplně jiná. U exotických zvířat už neobdivujeme drezéra, že dokáže zkrotit nebezpečnou šelmu nebo obrovského slona, spíš přemýšlíme, proč bychom se na něco takového ještě dnes vůbec měli dívat.

Rozdělením Cirku O jste se stal jediným tvůrcem, ale také aktérem doposud dvou představení Cirque Ici. Nelitujete, že jste přišel o možnosti tvorby situací mezí postavami v manéži?

V žádném případě. Mnohem víc než výstavba situací mě zajímá práce s prostorem a objekty. Rád s celým prostorem pracuji sám, asi je to dané také trochu tím, že pocházím z výtvarného prostředí, kde také nemaluje více malířů na jedno plátno. A také mám stále co ukázat a k tomu potřebuji prostor a čas.

Vaše první sólové představení Où ça? (Kde?) získalo v roce 1996 v Francii Velkou cenu ministra kultury. Vážíte si jí, nebo to vnímáte jako praktickou pomoc pro propagaci a zlepšení produkčních možností?

Je pro mě důležitým zhodnocením mé práce, mé odlišnosti a jedinečnosti. Cenu chápu jako odbornou reflexi, jež má samozřejmě i pozitivní produkční a propagační dopad.

Kromě vás se na jevišti manéže objevují také různé mechanické objekty a samohyby. Vymýšlíte a konstruujete je sám, nebo jsou to zapomenuté mechanismy, které objevujete a vyvíjíte dál?

Všechny mechanické objekty vymýšlím sám. Někdy vyrobím i jejich prototyp, ale finální zpracování nechávám na zdatnějších umělcích a mechanicích.

V představení Où ça? jste se pokoušel dostat až k hranicím vlastních fyzických možností. S jakým záměrem vznikalo vaše nové představení Secret (Tajemství)?

Dnes už většina současných cirkusových společností opouští arénový prostor manéže a stěhují se ze šapitó do divadel, kde dávají přednost frontálnímu dispozitivu. Mne manéž stále fascinuje, proto jsem se tentokrát zaměřil na práci s ní. V první fázi přípravy představení jsem se rok věnoval pozorování bodu v prostoru. V manéži tím diváci nikdy nemohou vidět všechno. Pokud tedy já tvořím tento bod, zakrývám vždy určitý prostor za sebou, ať už se na mě dívají odkudkoli. Zajímá mě odkrytí onoho cloněného – o to se snažím. Dostávám se do poněkud abstraktních úvah, které vytvářejí takzvaný mentální cirkus, tedy filosofii, již se snažím stále rozvíjet a demonstrovat svou prací publiku.

Ta snaha je společná celému rozsáhlému projektu Atrakce, do něhož Secret patří. Jaké budou ty ostatní a kdy budou k vidění?

Secret je jednou ze čtyř stěn pomyslného čtyřstěnu. Dalšími jsou La Motte (Hrouda), což je dvanáctimetrový kulovitý objekt zvláštní konstrukce, který se bude kutálet pomocí speciálního mechanismu. Kulovitá Hrouda bude mít ovšem v sobě různé spirálovité průhledy a dutý střed a v těchto nerovnostech a škvírách by měl povrch zarůstat travou. Její směr růstu se bude v důsledku pomalého otáčení měnit a zakřivená vlákna tak budou také dokumentovat množství úhlů pohledu na tento kruh v prostoru, tedy kouli. Projekt by měl být dokončen v roce 2009. Pak budou následovat další „stěny“: film a poslední Stopa, což je veškerá dokumentace všech předchozích částí Atrakce.

Zdá se, že po devadesátých letech minulého století, zatím snad nejúspěšnější době nového cirkusu jak po kvalitativní, tak kvantitativní stránce, přichází doba jisté stagnace. Co se děje?

Po euforii devadesátých let se v novém miléniu projevuje skutečně úbytek silných představení, ale i cirkusových skupin, které hrají v šapitó, cestují s karavany, ve kterých žijí. Umělci se stále častěji stěhují do divadelních budov. Má to několik důvodů: kvalita představení v devadesátých letech a jejich bouřlivý divácký ohlas nejen ve Francii vyvolaly úctu k novému cirkusu. Stal se respektovanou součástí umění a vydobyl si i relativně solidní státní podporu. Získal zázemí, jež mu poskytla regionální státní divadla. Nenápadně tak začaly vznikat možnosti přesouvat představení do často velice moderně vybavených prostor a později mnohé skupiny připravovaly nová představení divadlům na míru. Tvoří pro kukátková jeviště. Opustili kruhovou manéž, přestali za diváky jezdit a kočovně žít. Částečně za to může i lenost a vypořádávání se s takzvaným cirkusáckým komplexem – neustálým bojem s počasím, únavnou stavbou a bouráním šapitó a jistým druhem nepohodlí. Tito tvůrci už také nechtějí veškerý svůj čas věnovat pouze cirkusu, což při tomto původním kočovném způsobu života, který mě stále fascinuje, dost dobře ani není možné. Dá se tedy říct, že cirkusy typu Ici skutečně rychle ubývají a hrozí, že nový cirkus spjatý s manéží, stanem a karavany dokonce jednou úplně zmizí.

Ve Francii se teď radikálně mění systém mimořádné podpory kultury. Vy jste „přidruženým umělcem“ pařížského Parku La Vilette, dotknou se vás ty změny a nakolik jsou zásadní?

Zdá se, že stát už nebude podporovat svou kulturu tak štědře. V současné době se ví, že změny budou, že budou zásadní a že se dotknou většiny oborů, tedy i současného cirkusu. Ministerstvo kultury se má dokonce spojit s ministerstvem školství. Navíc se teď také mění vedení Parku La Vilette, takže stát se může cokoli. Celý současný politický vývoj ve Francii je neuvěřitelný.

Chodíte k volbám?

Samozřejmě.

Úplně na opačném pólu vaší estetiky je kanadský Cirque du Soleil. Přestože jde o naprosto komerční a mainstreamový projekt, je také považován za nový cirkus. Dovedete si představit nějakou formu vzájemné spolupráce?

Cirque du Soleil je především velký obchod, efektní součást globálního zábavního průmyslu s nejkvalitnějšími artisty z celého světa. Někteří studenti z Châllons si ho načas také vyzkoušeli, většina se ale vrátila k původní práci. Nejzajímavější je pro ně asi možnost setkání s vynikajícími artisty téměř všech cirkusových disciplín, relativně dobré peníze a existenční jistota. Bohužel dnes patří ke společenské prestiži „vidět“ Cirque du Soleil. Jejich představení jsou ale špatná.

Cirque du Soleil nabízí spolupráci nejlepším světovým artistům. Být alespoň načas u nich v angažmá je otázkou prestiže a dobrého renomé. Jak byste na nabídku spolupráce reagoval vy?

Já jsem tu nabídku dostal a odmítl.

Jaký je poslední trend vývoje současného cirkusu ve Francii?

O tom je obtížné hovořit. V současnosti je patrné větší směřování k divadlu. Nedovedu odhadnout, kdy a jestli vůbec ještě bude tak populární žít v karavanech, stavět šapitó a kočovat s cirkusem, ale jistě se najde mnoho tvůrců a artistů, kteří se budou dál zajímat o kruhový prostor manéže a budou zkoumat její možnosti, přednosti a omezení.

Vidíte pro sebe také možnost jednou opustit kruhový hrací prostor, a přesto se dál věnovat cirkusu?

V manéži se budu vždy snažit pracovat. Ten prostor je pro mě stále nesmírně inspirativní. Ale snažím se posouvat cirkus dál, třeba už v ostatních částech projektu Atrakce. Už tam se dostávám na hranici definice cirkusu, který ovšem nehodlám opustit.