Čtu raději originály

Nakladatelství Odeon je považováno za téměř legendární značku české překladové literatury. Ovšem rád bych náš rozhovor začal z druhé strany – otázkou, zda si myslíte, že je současná situace v nakladatelském světě v něčem lepší, než byla tehdy.

Pozitivní posun je zřejmě v tom, že se vše nemusí tak pečlivě plánovat. Změny v edičním plánu jsou podstatně snadnější. Pokud jde o vlastní nakladatelskou práci, musím přiznat, že žádný velký kladný vývoj nevidím. Když vezmu do ruky dnešní knihy, je tam více tiskových chyb, což je dost nepříjemné. Mám dojem, že redakční práce je mnohem omezenější, než byla tehdy, protože většina nakladatelství má málo redaktorů, v některých případech nemají žádné. Nedávno jsem zažila, že jisté nakladatelství, které vydává jeden z mých překladů, mi poslalo korektury, které údajně přečetl jejich korektor. Div jsem neomdlela. V knize, která je dost objemná, bylo od korektora pět oprav, z toho čtyři špatně. Přitom na každé stránce byla nějaká tisková chyba.

Takže jste si musela udělat vlastní korektury.

My jsme na to byli zvyklí a myslím, že to byla jistá výhoda. Korektury četl autor, ať už to byl překladatel nebo původní autor, a redaktor, a to minimálně dvakrát, protože četli sloupcové i stránkové korektury.

Vy jste v Odeonu neměli jazykové korektory?

Neměli, ale v té době měly korektory tiskárny, a většina tiskáren měla dokonce vynikající korektory. Ti byli s námi v kontaktu; když přišli na něco, co se jim nezdálo, tak telefonovali. Pamatuji si, že jsme jednou tiskli Thomase Manna a korektor volal a říkal: Tady je postava, která se na straně deset jmenuje Ernst a na straně tři sta Franz. Tak jak se vlastně jmenuje? Myslím, že dneska v tiskárnách už žádní korektoři nejsou. Jinak by v knihách nemohlo být tolik tiskových chyb.

Myslíte, že se liší i požadavky na kvalifikaci redaktorů? Byla tehdy přísnější měřítka na to, kdo se jím mohl stát?

Pokud to bylo možné, hledali jsme odborníky na jednotlivé národní literatury.

Předpokladem byla jazyková kompetence…

Ano, ale existovaly samozřejmě jazyky, kde to nešlo. Neměli jsme například redaktora, který by uměl maďarsky. Měli jsme sice redaktorku na rumunštinu, ale ne na finštinu nebo turečtinu. Ovšem hlavní literatury jsme pokryté měli.

Vy jste do nakladatelství nastupovala se specializací na anglickou a francouzskou literaturu.

Ne, já jsem se od začátku starala pouze o románské literatury. A teprve když odešel germanista Rudolf Vápeník, který vedl anglo--germánské oddělení, jež zahrnovalo také všechny tři skandinávské literatury a rovněž holandštinu a islandštinu, obě redakce se spojily. Pak jsem asi šest nebo sedm let vedla tuto velikou redakci, která vlastně znamenala polovinu nakladatelství.

Kolik lidí ji tvořilo?

V románské redakci asi pět, v té velké dvakrát tolik.

Bylo povolání nakladatelského redaktora tehdy prestižnější než dnes? Jak jste vnímala svůj společenský status?

Myslím, že ani tehdy redaktoři neměli žádný zvláštní společenský status. Možná jen většina lidí, kteří tehdy pracovali v kultuře, byla o něco váženější než dneska.

Projevovalo se to i ve finančním ohodnocení?

Redaktoři nebyli nijak zvlášť dobře placení, zlepšilo se to, až když se v nakladatelství zavedly prémie.

Ani překladatelé na tom nebyli lépe než dneska?

Kdybychom počítali, že tehdejší koruna odpovídá deseti dnešním, tak nepochybně na tom byli lépe. Postupně se to vyvíjelo, vůbec nejnižší honorář činil asi tři nebo čtyři sta korun za autorský arch. Nevím, které nakladatelství dnes platí čtyři tisíce korun za autorský arch, což je osmnáct stránek.

Předpokládám, že jste úzce spolupracovali se svými překladateli, kterým jste díky jazykovým znalostem byli rovnocennými partnery v dialogu.

Přinejmenším jsme se snažili. Převážná většina redaktorů byla absolventy filosofické fakulty, kde například anglistika za profesora Vančury nebo orientalistika pod vedením profesora Průška měly výbornou úroveň.

Podle jakých kritérií jste tehdy vybírali překlady z menších jazyků, z oné maďarštiny, finštiny, turečtiny nebo z orientálních jazyků?

Měli jsme dobré externí spolupracovníky, většinou překladatele či odborníky na tu kterou literaturu, na jejichž soud jsme se mohli spolehnout. A někdy jsme pro posuzování sáhli k překladu v nám dostupném jazyce.

Co bylo vaším hlavním záměrem? Mapování současné světové literatury? Zároveň jste tehdy měli edice klasiků…

V Knihovně klasiků jsme se snažili zachytit velké autory, pochopitelně to neznamenalo vydání sebraných spisů, ale toho podstatného. A soudobou literaturu jsme se snažili v rámci daných možností vybírat co nejlepší – zejména v edici Soudobé světové prózy a pak v Klubu čtenářů.

Měli jste tedy širokou síť spolehlivých referentů z řad překladatelů…

Anebo literárních vědců.

Jak konkrétně fungoval proces výběru?

To bylo různé. Občas někdo ze spolupracovníků nabídl nějaký titul nebo na něj upozornil, jinak jsme sledovali, jaká soudobá literatura vychází venku. Prostřednictvím Dilie jsme si ze zahraničních nakladatelství mohli vyžádat lektorské výtisky a ty jsme dávali externě lektorovat. Na základě lektorského posudku jsme se rozhodli, jestli knihu dáme ještě někomu zlektorovat anebo ne.

Stačil někdy pouze jeden posudek?

Ano, většinou u knih, které nebyly k vydání. U těch stačil. Ale stalo se, že jsme měli negativní posudek, dotyčný redaktor s ním souhlasil, ale já si ho přečetla a dělal na mě dojem, že to není špatná kniha, tak jsem ji dala lektorovat ještě někomu dalšímu.

Tyto kompetence tedy byly přímo ve vašich rukách?

Běžně to probíhalo tak, že knihu lektoroval externista nebo dva, pak se k tomu písemně vyjádřil redaktor konkrétní literatury, poté já a nakonec šel posudek k šéfredaktorovi a s jeho vyjádřením se titul probíral na vedení redakce. Tam se rozhodlo, jestli ho vydáme, v jaké edici a podobě. Bohužel celý archiv Odeonu s lektorskými průvodkami někde zmizel a je to škoda, protože by to byla docela zajímavá literárněhistorická příručka. A velice objemná.

To zní jako hodně sofistikovaná, ale zdlouhavá procedura. Jak dlouho tak průměrně trvala?

Celý proces vydávání knih byl velice zdlouhavý, protože získat autorská práva trvalo dost dlouho. A zdlouhavá byla i práce v tiskárnách. Vydat knihu do roka se pokládalo za docela dobrý úspěch.

Vnímáte to tak, že současní nakladatelé mohou rychleji reagovat na literární dění a objevy? Interval mezi tím, kdy se kniha objeví v originále a pak v překladu, je dnes minimální.

Ano, kdyby byly ve všech případech stejně pečlivě vydané, bylo by to ideální.

A když hovoříme o pečlivém procesu výběru, myslíte, že tehdejší překladová literatura díky tomu podávala vyrovnanější obraz světové literatury než dnes?

Dneska jsme tomu blíž, protože přes veškeré naše snahy vydávat co nejširší paletu titulů byly některé věci tehdy z toho výběru a priori vyřazené.

Kvůli cenzuře.

Ano.

Měli jste ale menší procento spotřební, komerční četby. Odeon asi detektivky nevydával…

Ale vydával. V šedesátých letech jsme založili edici 3x, kam jsme vybírali detektivky, které byly zároveň dobrou literaturou.

Z toho vyplývá, že už tehdy jste rozlišovali mezi náročnou uměleckou literaturou a vděčnější čtenářskou polohou. Jak tyto tituly fungovaly v rámci edičního záměru?

Nemysleli jsme si, že dobrá detektivka je pokleslou literaturou, protože dobrá detektivka je svým způsobem pokračováním třeba E. A. Poea.

Koneckonců v Odeonu řadu let působil Josef Škvorecký, který se sám tomu žánru výrazně věnoval. Takže jste to nebrali jako nějaký ústupek, mít na jedné straně Thomase Manna a Goetha a na druhé Chandlera?

Ne. A nebyl to pouze případ Odeonu, detektivky vycházely v Mladé frontě i v Československém spisovateli. Oddechová literatura patří do literatury, to nemusí být šunt. Dneska se ten rozdíl někdy smaže.

Toho braku je víc. Dá se to přičítat tomu, že se otevřel volný knižní trh a prosadil komerční přístup k vydávání?

Komerční přístup je velmi markantní. Nezapomínejte, že v Česku máme na deset milionů obyvatel několik tisíc nakladatelství, což nebylo v době Odeonu ani před válkou. Někteří nakladatelé vydávají sice jenom tři čtyři knihy za rok, ale něco vydávají. Proto pokud se nezajímají o literaturu soustavně, mají dnes čtenáři problém se v té nabídce vyznat. Je těžké zjistit, co všechno vychází.

Co pomáhalo a stále pomáhá při výběru vám?

K přehledu o tom, co vycházelo, stačily Nové knihy, které jednou týdně přinášely všechno, co v této zemi vyšlo. Dnes se řídím spíš tím, o čem vím ze zahraničních zdrojů, že vychází. Pak se podívám, jestli daný titul vyšel tady. Ale musím přiznat, že raději čtu originály.

Domníváte se, že jste měli tehdy lepší informovanost o soudobé literatuře, nebo je to optický klam?

Je to spíš optický klam, protože pokrytí bylo také výběrové. O některých oblastech se dalo těžko psát. Relativně nejspolehlivějším zdrojem byla revue Světová literatura, která se snažila v šesti číslech ročně o soudobém literárním dění soustavně informovat.

Ta byla tehdy s nakladatelstvím propojená, byli jste pod jednou střechou…

Ano, vydával ji Odeon, byla od svého založení nedílnou součástí nakladatelství. Když Světová literatura vznikla, řada z nás byla v redakční radě, já tam třeba působila několik let a občas jsem pro ni překládala.

Kdo z vašeho pohledu dnes v této tradici pokračuje?

Nevím. Mám dojem, že časopisů je svým způsobem příliš mnoho, ale do jisté míry zároveň málo. Pokud se skutečně nejedná o odborníky, tak si neumím představit, že by normální čtenář, který se o literaturu opravdu zajímá, mimo knihy soustavně četl třeba čtyři týdeníky, aby se dopídil nějakých informací. Musíte použít několik zdrojů, nestačí jeden. Problém je možná i v tom, že nemáme jeden knižní velkoobchod.

Myslíte takový, kde by bylo možné sehnat všechny tituly od všech nakladatelství? Takže problém vidíte i v distribuci?

Ano, velký problém. Malí nakladatelé se na pulty nakladatelství obtížně dostávají. Mají potíž dostat se do několika velkoobchodů, které tu fungují.

V době Odeonu jste měli vlastní distribuci?

Tu neměl nikdo, existoval jediný knižní velkoobchod, který měl samozřejmě i své mouchy. A jenom některá nakladatelství měla vlastní knihkupectví. Mimo jiné byl problém v tom, že si knihkupci objednali novinky, a když je prodali, tak téměř žádný z nich si neobjednal další výtisky. Pokud si jich objednali málo, bylo pak těžké se k nim dostat, ale ve skladech se ty knihy hromadily.

Asi se shodneme, že ideálem je knižní trh, který by zahrnoval jednotlivé úrovně literatury a kde by každý věděl, kam přesně sáhnout, když chce například kvalitní zábavnou knihu. Možná dnes chybějí nejvíce kritéria výběru, tím jsme zpátky u spolehlivých literárních periodik, jako byla Světovka...

A u dobré literární kritiky.

Byla kritika tehdy lepší?

Ta na tom byla svým způsobem hůř než nakladatelé. Ti mohli případně s určitou šikovností nějakou problematickou knížku zabalit do komentářů a celkem vhodně ji servírovat. U literární kritiky už to nebylo tak snadné.

Byla víc poplatná době a jejím nárokům?

Byla do značné míry poplatná v tom, co psala, ale hlavně v tom, čemu se vyhýbala.

Rád bych se ale vrátil k jedné věci, kterou jste zmínila, a to, že literární tipy přicházely i od literárních vědců. Znamená to, že tehdy byla užší vazba mezi nakladatelskou a akademickou sférou?

S řadou lidí z univerzity i akademie jsme měli velice úzké kontakty. V redakční radě Odeonu zasedal Mukařovský, Vančura, Průšek, Vodička. A s nimi jsme udržovali kontakty průběžně, nejen na zasedání ediční rady. Byli editory některých publikací, psali předmluvy, doslovy apod. Myslím, že dnes se tyto dva světy více rozešly.

Jak vnímáte proporčnost jazyků, ze kterých se překládá? Neustupují malé jazyky těm globálně dominantním, jako je angličtina apod.?

Když si vezmu třeba maďarštinu, tak z té se už řadu let překládá více než předtím. Nepamatuji si, že bychom kdy vydali nějaký současný turecký román. Ani z finštiny to nebylo valné. A u orientálních jazyků převládala klasika nad současností.

Takže díky větší pluralitě titulů dostanou více prostoru i malé jazyky.

Ano, a závisí to trochu i na průbojnosti jednotlivých překladatelů.

Někdy až do té míry, že překladatel je rád, když kniha vyjde, i kdyby to pro něj znamenalo přistoupit na minimální honorář. Nastaly takové situace i tehdy?

To ne. Buď jsme se rozhodli, že překlad vydáme, a vydali jsme ho za normálních podmínek, anebo ne. Dnes na tom překladatelé opravdu nejsou dobře. Máte nakladatele, kteří řeknou: Já bych to vydal, pokud na to dostanu grant.

Jak je podle vás možné, že existuje více nakladatelství a více možností vydávat, ale podmínky pro práci překladatele se přitom zhoršily? Kdy se to asi zlomilo?

Kdy přesně, nevím, ale fakt je, že i tehdejší nakladatelství byla z ekonomické stránky dost různorodá. Některá plánovala ztrátu a tím splnila plán. To byl hlavně případ nakladatelství, která nevydávala beletrii, nebo jenom okrajově. Odeon byl výrazně ziskový a z našich zisků se pokrývaly ztráty těch druhých.

Takže Odeon by teoreticky obstál i v tržních podmínkách? Ve skutečnosti ale už na začátku devadesátých let jako původní nakladatelství zanikl…

Mám ničím nepodložený pocit, že někteří lidé, snad z okruhu Odeonu, se rozhodli nakladatelství v rámci privatizace získat, a aby ho získali poměrně výhodně, tak ho chtěli trošku podusit. Jenže buď to neuměli, nebo to přehnali a Odeon zkrachoval.

A není to přirozená tendence, že tento výrazný, skoro monopolní vydavatel překladové literatury byl nahrazen řadou menších nakladatelství? Nebo byla šance, aby zde existoval takový velký nakladatelský dům i po roce 1989?

Myslím, že ano. Máme tu sice nakladatele, kteří vydávají dobré věci, ale nakladatelství, které vydává pět knih do roka, není podle mého soudu životaschopné.

Kolik jste jich vydávali vy?

Ke dvěma stům, mezi sto padesáti a dvěma sty.

Navíc tehdejší knižní náklady nám dnes připadají téměř neuvěřitelné, člověk se diví, že mohla vyjít kniha v 15 000 výtiscích.

15 000 výtisků se nepokládalo za nějak mimořádně velký náklad.

Dnes je tendence opačná, vydává se více titulů v menších nákladech...

Čím je menší náklad, tím je ta kniha dražší.

Zároveň to pro čtenáře znamená mnohem větší nabídku a také mnohem větší obtížnost výběru. Na základě čeho si tehdy čtenáři vybírali své tituly? Jaká doporučení fungovala? Třeba kritika…

Někdy lepší reklamou než pozitivní kritika byla ta negativní. Nemusela být přímo skandální, ale pokud čtenář z kritiky vycítil, že je tu nějaký problém, tak se o tu knihu více zajímal.

To pochopitelně nahrávalo zájmu o to, co je problematické, podvratné. O literaturu, která se nachází pod ideologickým tlakem, je nepřirozeně velký zájem, jak se pak ukázalo po roce 1989. Ideologie v tomhle pohledu zájmu o literaturu nahrávala.

Trochu nepřirozeným způsobem ano. Tehdy se četlo víc.

Zřejmě za to nemůže jen ideologie, dnes je mnohem větší nabídka médií, která se vedle knih uchází o pozornost. Ale pokud člověk není vyloženě skeptik, může to vnímat jako součást obohacení. Čím je ale kniha z vašeho pohledu unikátní, proč by měla existovat i nadále jako jedinečný umělecký artefakt?

Mimo jiné právě proto, že je to artefakt. Od chvíle, kdy ji vidíte, jakou má obálku a jakou vazbu, jak je vysázena a vytištěna. Nutno říci, že v zahraničí jsou nakladatelství, která stále vydávají pouze krásné knihy, jako třeba anglické Folio Society. Svým způsobem to jsou kluby čtenářů…

Ale to jsme u toho, že takové knihy jsou velmi úzkoprofilovými produkty, elitní záležitostí pro znalce. Nesměřuje kniha obecně k osudu exkluzivního artefaktu, jehož masovost bude minulostí?

Nezapomeňte ale, že vedle těchto knih existuje také záplava pocketbooků a paperbacků. Myslím, že to kniha přežije. Já bych se tak o její osud nebála.