Bravo! Bravo!

Noci v cirkuse z roku 1984 jsou předposledním románem Angely Carterové (1940–1992), jedné z největších osobností britské literární scény druhé poloviny minulého století. U nás se zatím objevily dva svazky povídek, Krvavá komnata a Černá Venuše, soubor Kytice dívčích pohádek, román Vášeň nové Evy a chystá se vydání nejslavnějšího románu Moudré děti.

Prostorem Nocí v cirkuse je svět na hranici – hranici mezi devatenáctým a dvacátým stoletím, mezi vírou a empirií, svobodou a nesvobodou jedince, hranici mezi fikcí a realitou. Cirkus je obdobou bachtinovského karnevalu a jeho zosobněním pak doyen všech klaunů Buffo Veliký. Každý večer vstupuje Buffo do manéže s močovým měchýřem namísto paruky, převrací naruby fyzické a mentální, vysoké a nízké, smích a slzy a dobře ví, že ,,veselost, jakou klaun v divácích vyvolává, je přímo úměrná ponižování, které je nucen snášet“. Jde o svět, v němž je možné cokoliv i na poli literárním. Narativní svoboda dokonce převyšuje svobodu cirkusovou, neboť ta je paradoxně jen svobodou uvnitř role, z níž nelze vystoupit. Minulost, přítomnost i budoucnost se tu prolínají, stejně tak jako se v textu mísí intertextuální odkazy, jazyk vědy i slang. Typicky se toto děje v promluvách postav, které by (nebýt to v románu Carterové) o daných citátech neměly mít ani ponětí. V takovém okamžiku může čtenář pochybovačně zavrtět hlavou a spolu s jedním z protagonistů si říct: ,,Jednooká filosofující bordelmamá ve Whitechapelu, která vlastní Tizianův originál? Mám tomu věřit? Mám předstírat, že tomu věřím?“ Ale rád uvěří, protože příběhy, které Carterová na ploše jednoho románu rozehrává, jsou příliš lákavé na to, aby je povýšeně zavrhl pro jejich neskutečnost. Koneckonců, co také může čekat jiného než ne-skutečnost, otevře-li román s názvem Noci v cirkuse?

Je tu nepřeberně postav a příběhů, jež by vydaly na další tucet románů, ale dvě z nich jsou postavy klíčové. Peříčko (vlastním jménem Sofie), famózní okřídlená artistka, rara avis a Jack Walser, ambiciózní americký novinář, jenž má jediný cíl – usvědčit Peříčko z podvodu a odhalit jeho/její pravou podstatu. Walser je dítětem nové doby, je profesně nezaujatý a to, co ho přesahuje, sleduje s pobaveným nadhledem (,,Panebože, ten korzet se jí teda pěkně napíná! Člověk by si myslel, že se jí ty kozy vyvalí. To by byla teprve senzace, div, že jí to ještě nenapadlo zařadit do svého čísla. Fyzická nemotornost v letu, zřejmě způsobená nepřítomností ocasu, směřovaného kormidla létajících ptáků...“). V protikladu k němu je Peříčko žena-Falstaff, poživačná, hlučná a lačná všech rozkoší. Nicméně, během cirkusového turné uprostřed těch nejpodivnějších stvoření, peripetií a kouzel se jejich výchozí role začnou postupně olupovat, perspektiva vyprávění se zvnitřňuje, až se nakonec s příchodem dalšího milénia společně ocitnou uprostřed ruské tundry na počátku nově prožívané vlastní existence. Není to tak docela příjemný pocit, je to krok do neznáma, v němž se člověk stává sám sebou, ale je o to zranitelnější. ,,Jsem skutečná? Nebo jsem smyšlenka? Jsem to, co vím, že jsem? Nebo jsem to, co si myslí on, že jsem?“ Tak se ptá Peříčko, žena, které snášeli modré z nebe nejmocnější panovníci světa, žena, která se poprvé zamilovala a poprvé se vidí očima druhého.

Mohlo by se zatím zdát, že Noci v cirkuse jsou román pikareskní. Feministický. Milostný. Carterová se aktivně zasazovala za práva žen a na ono téma napsala řadu esejů, což se odráží v celém jejím díle. Avšak omezit román pouze jedním hlediskem by znamenalo nechat se oklamat hrou, která se s námi čtenáři hraje. V rozhovoru s novinářkou Annou Katsavosovou charakterizovala autorka Peříčko jako ,,velmi doslovný výtvor. Je doslova okřídlený duch.“ Peříčko je typem moderní a svobodné Nové ženy konce století, ale zároveň je zřejmé, že není svou rolí tak docela nadšená, jak říká, ,,bála jsem se důkazu svý vlastní jedinečnosti“. Křídla znamenají svobodu, ale také odcizení se většině společnosti. Parodují se zde i další klišé, americký self-made-man, nechávající vedení podniku na Sybile, čuníkovi s věšteckými schopnostmi, všemocný Šaman či zvrácené postavy jak z gotických románů. Příběh je rozezníván humorem mnoha tónů, v závěru jej pak hurónský smích Peříčka zhltne celý. Jako by už jen zbývalo utřít slzy dojetí, začít tleskat a po právu provolávat slávu – představení Nocí v cirkuse si to dozajista zaslouží, a to i díky skvělému překladu Lucie a Martina Mikolajkových.

Autorka studuje anglistiku na FF UK.