Před třinácti lety byli mexičtí zapatisté vítáni jako „postmoderní guerilla“, která překonala odkaz tradičního utahaného levičáctví a zároveň nerezignovala na radikální politiku. Náš redaktor odjel do Chiapasu s otázkou, co z těchto nadějí zbylo – v mexickém, lokálním i mezinárodním kontextu.
Zdá se, že karty jsou v Mexiku rozdány jasně – jiskérky snah o odpor vůči výsledkům voleb (podle opozice zfalšovaných) a o prosazení levicového kandidáta Obradora proti představiteli pravice Calderónovi spíše dohasínají. Povstalečtí zapatisté se věnují správě pěti caracoles (venkovských území, která se jim podařilo krátkým bojem a dlouhým nátlakem vyvzdorovat na vládě) a aktivitám vůči hlavním otázkám mexické politiky zdánlivě mimoběžným. Zdánlivě?
Tři roviny jedné revolty
Když zapatisté vyšli na Nový rok 1994 z džungle a realizovali alespoň malou část svých megalomanských povstaleckých plánů (namísto hlavních městských center státu Chiapas, jen o málo menšího než Česká republika, se jim podařilo na několik dní obsadit pouze symbolické centrum San Cristóbal de las Casas), strefili se do průsečíku hned několika témat – místních, mexických i světových.
V místním měřítku upozornili na bídu chiapaských rolníků a zejména bezzemků. Zároveň vyzvedli mayskou tradici, ale v obměněné, nekonzervativní verzi: vystoupili na obranu mayských jazyků a identity a likvidovali ty prvky tradice, které v praxi znamenaly například útlak žen. Na mexické úrovni představovali vzpouru proti dohodě Mexika s USA a Kanadou o volném obchodu, odkazovali k mexické revoluci coby formativnímu mýtu moderního Mexika a zpochybňovali mocenský monopol Institucionální revoluční strany (PRI). Ta používala stále zastaralejší levicovou rétoriku a politiku ústupků neoliberalismu. Zapatisté připomněli indiánství jako hodnotu a identitu, která má svůj význam – dali si ale pozor, aby jejich výzvy nebyly vnímány separatisticky. Na úrovni mezinárodní pak představovali obnovení naděje, že levicový projekt proměny světa směrem k větší svobodě a rovnosti má stále smysl a je realizovatelný, alespoň v podmínkách lokální autonomie. Zapatisté podle mnohých nepřímo iniciovali hnutí, které získalo přízvisko alterglobalizační.
Prohráli jste nám volby, páni povstalci
O třináct let později se leccos změnilo. Povstání přitáhlo pozornost a do Chiapasu zamířily vedle tisíců vojáků i nějaké ty vládní dotace. San Cristóbal de las Casas se stal do značné míry turistickým centrem – mnozí vám řeknou, že právě díky zapatistům se tu paradoxně začaly hýbat kšefty. Na ulicích potkáte indiánky a jejich děti, které vám budou prodávat hadrové figurky zapatistů… Bývalá mexická státostrana PRI přišla o moc a uvolnila cestu „standardnímu“ souboji pravice a levice. Zapatisté se vydali na nejistou cestu bojkotu tohoto souboje, kampaně proti volbám a úsilí o autonomii bez státních dotací, jejichž přijetí by museli vykoupit hořkými ústupky a bez nichž se mohou obejít i díky materiální podpoře západní levice. Znamená to pro ně ztrátu spojenců a dříve či později je čeká rovněž nutnost vypořádat se s nemalými vnitřními problémy.
Zatímco velká část mexické levice podpořila v loňských prezidentských volbách levicového kandidáta Obradora, zapatisté vystoupili s projektem „jiné kampaně“. Jejím smyslem bylo vzájemné propojení mexických sociálních hnutí. I mnozí bývalí spojenci zapatistů se na ně po volbách, které pravice vyhrála o 0,58 % hlasů, obořili s výčitkou: to vy jste vyhráli volby pravici! Pro zapatistickou pozici ale mluvil vedle obecných argumentů o nelegitimitě zastupitelské demokracie i poukaz k osobě levicového kandidáta – populisty, který ve funkci starosty Mexico City podle soudu řady svých kritiků jasně ukázal, že je na straně chudých jen slovy. Je ovšem otázka, nakolik bude propojení sociálních hnutí účinnou náhradou za ztrátu některých spojenců na levici.
Revoluční turistika
Mezinárodní podpora zapatistů je zatím trvanlivější. Její poslední velkolepou manifestací bylo Encuetro, které proběhlo postupně ve třech zapatistických vesnicích na konci letošního července. Účastníci měli příležitost vyslechnout projevy představitelů jednotlivých vesnic, zhlédnout nástěnné malby na některých dřevěných domech a alespoň na týden zakusit atmosféru autonomie. Dva a půl tisíce podporovatelů zapatismu z celého světa se ocitlo mezi maskovanými indiánskými povstalci. Revoluční turismus? Jistě, se vším špatným i dobrým.
Aktivisté si vyslechli projevy zapatistů a dále členů rolnické internacionály Via Campesina. Místní se snažili prezentovat projekt nezávislosti na státních úřadech a vnucované kultuře – zároveň si ale dali velký pozor, aby nevystupovali separatisticky, a tak k úžasu radikálních návštěvníků akce s úctou zpívali mexickou státní hymnu. Prezentace rolnických aktivistů obsahovala nechtěné kontrasty – například když indonéský řečník uvedl, že povolený limit půdy na rodinu je třetina hektaru, zatímco kanadská delegátka se v úvodu svého vystoupení pochlubila několikasethektarovou farmou… Zapatistické zaměření na rolníky je vzhledem k jejich vlastní pozici pochopitelné. Otázkou však zůstává, zda se pak jejich hnutí nestane pouhým hlasatelem partikulárních rolnických zájmů a neztratí svůj dosavadní široký záběr, kdy bylo schopno získat sympatie leckoho, od ekologů až po levicové radikály.
Do tří let, Calderóne
Zatímco mnozí zahraniční stoupenci hnutí si do zapatistů projektují své vlastní neuskutečněné sny, našli se i tací, kteří si vedle pozitivních stránek povšimli rovněž negativ – zejména patrných kulturních, znalostních a tím i politických nerovností mezi obyčejnými indiánskými rolníky, vedením zapatistů a jejich charismatickým mluvčím Marcosem, původním povoláním profesorem grafického designu. Vášnivé skandování „Viva el Subcomandante Marcos“ se příliš nesneslo s tvrzeními, že maskovaný idol je pouhým podvelitelem a mluvčím využívaným ke komunikaci s vnějším světem. Potřeba oslavované celebrity, normální v okolním světě, představuje vážný problém pro hnutí, založené na heslech o rovnosti, svobodě a důstojnosti. Bude jej muset dříve či později vyřešit, chce-li zůstat inspirací i pro svět za hranicemi svého malého a vládou i polovojenskými jednotkami konzervativců neustále ohrožovaného území.
A inspirací zůstat bezpochyby chce. Zapatisté nesdílejí hysterii velké části mexické levice ohledně vlády pravičáka Calderóna, nepodílejí se na snahách zpochybnit volby. Namísto toho už teď vystoupili s heslem „Calderóne, na viděnou v roce 2010“. Rok bouřlivého shledání s prezidentem, jemuž má skončit mandát roku 2012, si nevybrali náhodou – hlásí se ke stému výročí mexické revoluce, která sehrává v mexické politické kultuře roli zakladatelského mýtu. Zapatisté už jednou vsadili na ztotožnění s odkazem této revoluce – to když si vybrali jméno podle jejího hrdiny Emiliana Zapaty. Uvidíme, zda uspějí i nyní a zda se jim za tři roky podaří dosáhnout v Mexiku nějaké změny. Ony tři roky ale nebudou jen dobou perných příprav pro ně i jejich stoupence. Měly by se stát i časem bedlivého sledování mexické politiky. Nejen proto, že zapatisté už svým minulým vystoupením ovlivnili i místa velmi vzdálená od Latinské Ameriky.