Zrodilo se to z úcty k chemii odcizení

Trocchiho Kainova kniha (Cain’s Book, 1960) patří mezi ona kultovní díla, která si žádají legendu. Anebo jsou její obětí. Legenda se ovíjí kolem knihy svým vlastním jazykem, vysává všechny aspoň mírně skandální životopisné zbytky a zaplňuje jimi prázdnotu mezi snadnou konzumací a psaním, které je plné póz, rozporů, výkřiků, zoufalé strnulosti a škodolibých předělů. To všechno se projasní, necháme-li se oslnit legendou. Stačí otevřít nové vydání Trocchiho knihy. Už z první věty se dozvíme, že se autor, jehož knihu se nyní, několik desítek let po jejím prvním vydání, konečně chystáme číst, stal „legendární postavou“. Potom následuje zbytek předmluvy a vzpomínkový úvod, které nám tuto legendu předestřou: heroin... Trocchi se přestává věnovat psaní... a kdoví, jestli by svou skvělou knihu vůbec dokončil, kdyby si nekupoval dávky za honorář vyplácený podle dokončených kapitol. Odtud tedy, našeptává nám legenda, to zvláštní členění... proto se kapitoly zkracují... V okamžiku, kdy se dostaneme k začátku samotné Kainovy knihy, je těžké nemít pocit, že nejde o jakýsi literární důkaz sugesce, kterou na nás působí legendarizovaná životní poloha fetujícího autora. Vzápětí se dočteme, že leží na kavalci. Před půl hodinou si šlehnul. Jehlu a kapátko odložil do sklenice studené vody. Teď nedělá nic, kotví. Zalezl do nitra vlečného člunu a zabývá se sledováním mouchy a jejím vztahem k mrtvole jiné mouchy. Je strnulý. Také styl je strnulý, mluví se o mouchách a styl je křehký jako muší křídla. Navíc se leskne jemnou ironií: odkud se bere tento klenot v kajutě autora, který se sjíždí?

Tento rozpor už nezmizí. Trocchi chce napsat svůj příběh, ale aby ho mohl dokončit, nestačí ho jen obrátit k sobě a stát se svým dvojníkem, zoufalou literární bytostí, která sleduje samu sebe; Trocchi musí svůj příběh zavést co nejblíže k heroinu. A o to se také snaží. Jenomže právě zde se objevuje rozpor mezi psaním a Trocchiho příběhem, který spolu s heroinem vstupuje do oblasti ticha. Jak psát o něčem, co právě z hlediska psaní a čitelných příběhů, které mají začátek a konec, vypadá jako destrukce? Jak psát v oblasti, kde přestává být místo pro oběh slov? Na rozdíl od Burroughsova Nahého oběda (který stejně jako Kainova kniha vznikl v roce 1959) se Trocchiho román příliš nesnaží být literárním experimentem a hledat nový styl, který by nasákl přítomností drog a přiblížil příběh jejich oběhu. Trocchi nevidí žádné literární řešení. Z destrukce psaní nevzniká nová metoda, v níž se psaní opět novým způsobem rozbují, ale násilná touha vyprávět příběh navzdory psaní, které se rozpadá, oznámit směr, na jehož konci se torzo rozloží, a psát na poslední chvíli, na samé hranici psaní a nehybnosti proti „hluboké touze zůstat zticha“.

Psaní vs. pinball

Legenda o Trocchiho životě není podezřelá proto, že by nebyla pravdivá, ale proto, že její opakování a snaha slyšet, jak promlouvá v samotném díle, jsou příliš lehkovážné. Tato legenda totiž nevede k dílu, ale od něj, a právě proto v něm hraje takovou roli. Ne ovšem jako senzace osvětlující temnotu díla, ale jako jeho destrukce. Trocchiho dílo se zaplavuje tichem.

Vše se odehrává na okraji, anebo zcela mimo – na konci úzkého mola, na lodi zatlačené nákladem hluboko do vody, nebo dokonce v podpalubí. Když čteme: „Po nakládce je tahle část člunu vždycky temná, vlhká, slizká, ještě temnější než to nejzoufalejší molo. Občas si tady v té neprodyšné komoře pod hladinou šlehnu,“ zní to jako dunění. Příběh pak stěží nachází své psaní. Přesto se v tomto příběhu píše; o něco výš, v kajutě, vystupují zlomky příběhu z hladiny mlčení. Trocchi chvíli vypráví, klade ultimáta, zbavuje se čtenářů („Žádní moji čtenáři nakonec neexistují“), pronáší řeč na obranu závislosti, křičí („Pomozte mi, já na vás nachčiju!“), a potom přestává, jako by se divil, proč píše, a mizí v tichu, do kterého psaní zapadá jako slova do tmy.

Tato odtažitost má svou romantickou příchuť. Je možné nedělat nic nebo cokoli, ale pokud jde o psaní, mělo by se na svém konci přesvědčivě zhroutit. „Nad tímto textem jsem včera usnul,“ píše Trocchi na jednom místě své knihy a pravděpodobně má radost z toho, jak přirozeně se plní nutkání skryté v nekonečnosti psaní. „Velkým nutkáním literatury je to, že by měla jednou a provždy dokonat své umírání,“ píše člověk, který se rozhodl obložit čas heroinem. K tomu se pojí další poznatky, které Richard Seaver, Trocchiho někdejší přítel, ve své předmluvě označil jako „záludná sdělení“. Produkce je zbytečná námaha. A je-li někdo spisovatel, ještě to neznamená, že by měl psát, a ne hrát pinball. Heroin je další věc, kterou Trocchi doporučuje. Přestat s psaním je potom o něco snazší.

Hra a zírání

Základní pravidlo: „Člověk by měl být schopen marnit čas bez pocitu úzkosti.“ Stejně tak se Trocchi chystá opustit psaní. Jde o to vzdálit se všemu, co vyžaduje nějaký začátek nebo konec. Na lodi se někdy zdá, že je „mimo čas“. Když nikam nepluje a je dost daleko od břehu... V podobné konstelaci jako partička feťáků, jejichž spokojená ztuhlá těla leží na kanapi a zdá se, že „nic nikdy nezačne“. Čas na jejich nepřítomné skelety nijak nepůsobí, dokonce se stává předmětem zvláštního humoru. „Každý z nás si byl vědom pohody těch ostatních. A naše pohoda byla posilována tímto vědomím. Z ničeho nic jsem řekl, že kolo nebylo dosud vynalezeno.“ Na místě dějin, práce a psaní se začala odehrávat poněkud nehybná zábava, kterou Trocchi nazývá slovem „hra“.

Tato hra je ironická. Volba způsobuje závislost; všechna ostatní pravidla se mění během hry. Průběh ovládají pravidla, která nejsou daná, a tak se snadno šíří. Veškeré jednání dává najevo, že stojí mimo „přirozený“ řád denních činností a ztrácí svou bezprostřední, do nekonečna uplývající časovost. Řeč se mění v herní výroky, obličeje připomínají masky a pár zbylých nezbytných činností probíhá jako rituál. „Vůbec nejde jen o to, že se sjedete. Jde o ten rituál jako takový, o ten prášek na lžičce, tu malou vlněnou kuličku, sirky, bublající tekutinu natahovanou přes bavlněný filtr do stříkačky, škrtidlo kolem ruky, aby vystoupila žíla, a ten krok samotný může být sám o sobě dost pomalý, protože člověk se zarazí, s jehlou zapíchnutou do žíly, a nechá hladinu ve stříkačce stoupat a klesat, až bude ve stříkačce víc krve než heroinu – tohle všechno něco znamená, zrodilo se to z úcty k celé chemii odcizení.“

Tolik „učebnice pro smažky“ a podrobný popis hry s odcizením. V takové hře se (na rozdíl od psaní) odcizení zpřítomňuje, je možné se s ním pomalu seznámit a obíhá uvnitř pravidel, která jsme přijali. Prázdnota se smršťuje, ticho se přestává rozléhat a vybízet ke křiku. To bylo třeba podotknout, protože i kdyby Trocchi, jak píše, se světem „nepodepsal žádný kontrakt“, v odtažitosti jeho psaní přece jen září melancholie. Ulice jsou opuštěné, osvětlené konstrukce „září jako trámy v nějaké rozlehlé, zašlé kůlně a temně odrážejí svou vlastní prázdnotu“. Nicota zde má formu utkvělého lesku; nebo jinak: mrazivě hladký povrch melancholikových očí se zvolna rozestírá v odlehlosti nejbližšího okolí... Za obrazem umělce, který se rozhodl dopsat poslední knihu, se tak objevuje ještě jedna představa – sen o umění, které se ukrývá v nitru oka.

Destruktivní charakter

Kainova kniha se věnuje svému rozpadu se sebevědomím výsostného díla, zároveň však odmítá být literaturou. Prohlašuje, že bude „klopýtat tundrami nevýznamu“, a příběhy vypráví jen jako „návnadu“ do této tundry. Avšak nejen příběhy, ale vše, co Trocchi do své knihy zapsal, se literaturou zcela vědomě stávalo. Nakonec jako „návnada“ působí celá kniha. Její stále znovu začínaná, odmítaná a nakonec odmítnutá dokonalost možná jen zvyšuje zřetelnost náhlého ticha, které trvale, na konci každého oddílu, hrozí zatopit celé dílo. „Píšu se záměrem dopsat odstavec, odejít do vedlejší místnosti a sjet se. Později zatelefonuji těm, kteří mi laskavě dali najevo ochotu vydat tenhle spis, a oznámím jim, že je hotový, že už k němu nic přidat nelze, a sám sebe překvapím pocitem úlevy,“ píše Trocchi v závěru knihy. Spíše než o svědectví typu Quinceyho Zpovědi nebo Burroughsova Feťáka se jedná o obřadné, romanticky vypjaté a zároveň poněkud znechucené rozloučení s nároky psaní a o jeho obětování hře, jejímž pravidlům se dílo příčilo.

V roce 1960, kdy Kainova kniha vyšla a Trocchi seděl za užívání drog v newyorském vězení, vznikla na jeho podporu petice, v níž byl označen za „průzkumníka nové kultury a nového vystupování“. V té době už byl přibližně tím, co sám, těžko říct s jakou ironií, nazval zrůda a co Walter Benjamin odhalil jako destruktivní charakter: „Destruktivní charakter nežije z pocitu, že život je hoden žití, nýbrž že sebevražda nestojí za námahu.“

Autor je bohemista.