Orgasmus v ústech

Bestseller švédského spisovatele Monse Kallentofta působí na první pohled jako kulinářský cestopis či beletrizovaný průvodce po elitní gastronomii. Ve skutečnosti je třeba prózu Food Junkie, v originále vydanou v roce 2013, číst jako existenciální generační román. Mezi pornografickými popisy jídel pro žaludky vyvolených autor totiž načrtává podobu nového muže a zároveň i nového kulturního orgánu současné maskulinity, jejíž povaha je spíše orální než falická, spíše konzumní než kreativní a jako taková sbližuje identitu muže s jídlem. Způsob, jakým je kniha napsána, nám zároveň připomíná, že se nejedná o přelud stvořený uměním. Mnohem větší roli hraje kýč. Náročného čtenáře to může odrazovat, pokud si ovšem neuvědomí, že právě tento styl je realismem dnešní společnosti.

Fantastická sousta

Kallentoft je povrchní autor v pravém slova smyslu – dokonce se zdá, že povrchnost jeho psaní se ještě posiluje autobiografičností. Fragmentární, zpola publicistický, zpola lyrizovaný styl nicméně vykazuje apetit velké prózy a naplňuje se obsahem s neuvěřitelnou lehkostí. Povrchnost zde neznamená absenci hloubky, spíše naopak: jde o dva rovnocenné efekty, jejichž souhrou se esence čehokoliv objevuje pod povrchem se samozřejmostí odrazu na vyleštěné ploše. Se zřetelem k estetice by se to dalo formulovat tak, že hloubka kýče je vždy v jeho lesku. S ohledem na vypravěče pak lze předeslat, že nový muž, jehož duchovním světem je gastronomie, se má ke jsoucnu jako vyleštěný kus nerezového nádobí, v němž se namísto mysteria odráží jídlo.

Existenciální prožitky takového hrdiny jsou v duchu životní filosofie, pro niž je posledním argumentem neodbytná potřeba, vykládány jako „hlad“. Aby toto romantické klišé nevyznělo naprázdno, stačí jednoduchý, zdánlivě groteskní posun k doslovnému výkladu, a tím i k materializaci vyprávění. Gastronomický dobrodruh cestuje po luxusních restauracích celého světa a jejich menu mu při tom slouží jako itinerář. Dočasný komfort mu přinášejí jen „fantastická sousta“, která si nechává servírovat a za něž utrácí většinu peněz. Ke své existenci, jejíž kontury se mimo svět specialit rozplývají, se musí doslova projídat. Postupně tak zkonzumuje holuba s hříbky, bílé lanýže, chobotnici ve vlastním inkoustu, selátko, krevety se špenátem, hnízda z ptačích slin, toast s krabem, mleté nosorožčí rohy, žraločí ploutve, medúzový salát se sezamovými semínky, šanghajské knedlíčky, humra na několik způsobů, vepřové nožičky se skořicí a zázvorovou omáčkou, zmrzlinu z nezrajícího sýra, sušený koňský penis, chňapala v sójové omáčce, pohlavní žlázy ježovek, kaviárové jednohubky a spoustu dalších věcí. Zní to nevinně, ve skutečnosti však jde o rituál krajní konzumace, o formu militantního hédonismu, o individuaci prostřednictvím spotřeby.

Sádlo jako Dorian Gray

Gastronomické průzkumy, při nichž ochutnávání představuje dobrodružství, trávení nebezpečí a polykání extázi, se promítají na kulturní mapu cest velkých umělců za inspirací. Všední existence je sama o sobě jen jakési vyprázdněné schéma: „Jakou barvu mají stěny místnosti? Barvu smrti. Nebo života?“ Tuto banalitu, vyklenutou nad mezními a víceméně nepoužitelnými okamžiky bytí, naplňuje až jídlo. Teprve s ním prožitek a výraz dostávají svou plnost: „Stěny místnosti mění barvu, z převážně šedé na světle modrou a dál až k hnědé v odstínu kachních jater, zlatavých, grilovaných, mastných, s pravidelnou mřížkou, a pak ke třpytivě žluté v odstínu mangového pyré.“ S gastronomií se dostáváme od literárního kýče do oblasti „umění okamžiku“. Zasvěcenci, kteří se za tímto uměním „honí po světě“, se podobně jako kdysi velcí umělci poznají podle „čehosi v pohledu“.

Toto kýčovité literární „cosi“ ovšem odkazuje hlouběji dovnitř – a sice ke zduchovnělému zažívání či přesněji řečeno k horní části trávicího traktu. Právě v této části těla se totiž nachází kulturní orgán dnešního muže, ono fantasmatické místo, kde dochází k nejrychlejší výměně mezi tělem a kulturou. Před sto lety to byl „duchovní zrak“ vizionáře. Nyní jsou to mimořádně senzitivní „chuťové pohárky“ gastronomického estéta, v jehož ústech jídlo „překračuje hranice estetiky“ a odhaluje „klasickou, nepopiratelnou krásu“. Příkladem je požitek z rozpuštěného vepřového sádla, jehož „animální chuť je mohutná, ale zároveň stejně křehká jako kdysi Dorian Gray, nabitá testosteronem, ale i báječně jemná“. Vztah k tvorbě jakožto transsubstancializaci se Kallentoftovi ukazuje na jedné straně ve spojení jídla a existence, na straně druhé se manifestuje jako souvislost mezi slovy a sousty. Jména pokrmů tak mají dvojnásobnou symbolickou hodnotu.

Dvojnásobná je však také oralita tvůrce, který o sobě říká „jedl jsem a psal jsem“. Z hlediska romantické tradice hladovějících umělců a moderních maskulinních hodnot, mezi něž mimo jiné patří odstup od jídla ve prospěch pití, se ovšem muž oddaný lahůdkám jeví jako poněkud „feminní“. Vypravěč dokonce prohlašuje: „Chci se poddat svým slabostem. Chci být hrozně slabý. Malinký.“ Nespočívá ale právě v tom jeho úspěch? Arogantní hédonismus gastroestéta, který sní o světě z „pusinkového těsta“, vybízí k feministickým otázkám. Nejedná se v důsledku o mocenskou strategii při budování nového genderově rozvrženého duchovního monopolu? V době krize maskulinity, ústupu vysokého umění, liberalizované pornografie a kultu výživy, kdy se společnost přestává upínat k sublimacím falického vzepětí a místo toho je fascinována vaginou a její hyperbolizovanou schopností konzumovat, se mohou právě „chuťové pohárky“ a „rozmazlená pusa“ stát novým orgánem kulturní dominance.

Pusa je pták

Gastroestét jakožto průkopník nové maskulinity, který o sobě prohlašuje, že „má v ústech dokonalost“, tvoří z pozice svrchované orality, a to včetně sexuálních konotací. V tom je hledání esence v materii jídla věrné jazyku své doby – transcendence se neobejde bez referenčního rámce orgasmu. Techniky i centra slasti se však přesouvají, což je patrné třeba z poznámky, že „kousek kachních jatýrek může být jako orgasmus v puse“. Kallentoft to však říká i zcela explicitně: „Pusa je pták a obráceně.“ Spolu s novým orgasmem a novým falem získává nový orální muž ovšem také novou mocenskou pozici. Gastronomie spolu s orálním erotismem před ním otevírají svět, ve kterém ženy sice existují, ale lze je do značné míry substituovat: „není rozdíl mezi stehny a stehýnky“.

Určujícím aspektem této nové pozice je pornografičnost, která na rovině obsahu odpovídá kýčovitosti formy. Částečně jde o významy spojené s polykáním, nenasytností a orální erotikou, klíčový je však vztah mezi existencí a konzumací. Hledání esence v životě gastronomického hrdiny probíhá jako neustálá směna, jejímiž hlavními prvky jsou jídlo, psaní a peníze, přičemž se stoupajícími výdaji roste také produktivita. Jak říká sám vypravěč, jeho „lačnost dosahuje pornografických dimenzí a je drahá“, zároveň je však patrné, že si svými orgiemi převedenými do literární formy vydělá vždy o něco více peněz, než jich právě projedl. Literatura živená gastronomií neslouží jen ztvárnění existenciálního dramatu muže obdařeného extrémně vyvinutými „chuťovými pohárky“, ale také je to dobrý byznys. Projídat se životem zároveň znamená „jít za vůní peněz“.

Vzniká tak dokonalý oběh, v němž je každá útrata investicí. Slabý článek představuje pouze trávení, respektive správný chod organismu (melancholii věčného hladovce a poněkud rozpačitou hru s neštěstím ponechme stranou). Když v závěru knihy vypravěč kapituluje před šťavnatým melounem, neznamená to, že ho nakonec nesní. Naopak. Růžová dužina se rozplyne v růžovém masíčku – je to esence, není to esence? – a historie pokračuje. Potence nového muže totiž spočívá především ve schopnosti konzumovat: „Jestli si zítra objednám ptačí hnízda, polévku ze žraločích ploutví a ušně, účet se snadno přehoupne přes dvacet tisíc. A co má být?“ To je otázka pro budoucí antropology.