Mlha se choulí

deru se deru ven z mlhy

nadarmo

obrůstám mlhou ze všech stran

chci číst

chci psát

kniha papír tužka i ruka v mlze

civím

jsem v pasti

—

ráno co ráno vyplouvá pod víčky

kulovitý tvar

nabývá podobu hlavy

temeno jí obrostlo hustými štětinami

—

prostor je oblý

bez hran bez hranic

bez bran bez zábran

dokonalá intimita

jen slova a tóny z rozhlasu

jen šramoty

zachce se mi slyšet vlastní hlas

zmáčknu knoflík magneťáku

suché lupnutí

rozpačitý pokus

cosi říkám nervózně a přetržitě

zmlknu

páska se točí dál

v magneťáku praská

tak otevři ústa mluv

ticho

další pokus zítra

—

po týdnu odkladů znovu zmáčknu tlačítko

mlčím

utíkám sama před sebou

a přece se stále k sobě vracím

poslední pokus

hlas z magneťáku je chladný neúčastný

má slova říká chladně neúčastně

neovládám jej

nemáme nic společného

jak je to možné?

vychází přece z mého hrdla

z mých úst

za mne však nemluví

nepřivykla jsem tvořit slova pro hlas

jen pro papír

slova jsou na papíře vidět

mohu je doplňovat pozměňovat

škrtat

vyslovené neumím polknout

vdechnout

můj hlas může slovo zkreslit

pošpinit

zadrhne se selže

rozkašlu se

zakoktám

dojde mi dech

za všecko může můj hlas

—

mohutné hlavě vyrostl tenký krček

ochlupení se změnilo v černou svatozář

z tvaru se stal pitvorný tvor

či metafora?

—

ještě jednou a naposled

beru do ruky magneťák

ohmatám tlačítka

vložím novou kazetu

cosi stisknu

chyba

nefunguje technika nebo má ruka

poslepu hmatám

páska se začíná přetáčet

mluv

nedělej přestávky

opakuješ se

mlč

nechci mluvit jen točí-li se páska

technika mi poroučet nebude

s technikou si neumím hrát

není to má volba

jen škvíra do neznámé krajiny

kde kraluje můj starý obnošený

ošoupaný ošemetný hlas

brání mi najít východ z nouze

—

přiložila jsem si obklad na víčka

zjevila se znovu hlava

narostla jí mohutná šíje

nebývám svědkem jejích proměn

zjeví se vždy v nové podobě

dnes ji doprovázel kolotoč

oslnivých kapek

po chvíli ho pohltil mohutný vír

s ním zmizela i hlava

brzy se vrátila

po její levé straně se rýsoval

ostrý mužský profil

vzbuzuje mou zvědavost

zvoní telefon

otvírám oči a hlava mizí

večer je tu zas

profil se přesouvá z levé

strany na pravou

provokuje

vyptávám se hlavy marně

utahuji si z ní marně

zaháním ji marně

zmizí až sama chce

—

dnes ráno za svítání

se palice zjevila v další ze svých podob

je z ní dokonalá jánusovská hlava

do očí mi vhrkly slzy

pošeptal’s mi

hlava to je tvé slepé místo

musíš se s ní smířit

—

sedím před knihovnou

kterou z knížek si vybrat?

váhám

vytáhnu jednu z řady

pohladím jí hřbet

kdo ji napsal? a proč?

jaký má titul?

držím ji v ruce a je mi těžko

na žádnou otázku už mi neodpoví

uzavřela se

oněměla

sedím před knihovnou němých knih

—

mlha se choulí

mlha houstne

zastesklo se mi po tužce

po papíru

měl by být linkovaný

uvidím linky?

tužka musí mít silný hrot

budu psát tiskacím písmem

rukopis ani silnou lupou nepřečtu

ťukat do psacího stroje?

kdo to bude po mně číst?

a kdo to bude opravovat?

nezbývá mnoho času

je třeba se rozhodnout

mlha se choulí

mlha houstne

—

rozhodnutí mne probudilo k životu

pachtím se po slovech

pomáhá mi Fesoj Lašrih

—

sedám ke stolu

rozsvěcuji lampu

nasazuji brýle

před očima vzplane obrovská

oslnivá kapka

žárovka o tisíci wattech

vzplane a zhasne vzplane a zhasne

zavírám oči

zhasínám lampu

odkládám brýle

beru do ruky tužku a píšu

píšu po paměti velkým tiskacím písmem

slova mi diktuje ruka

jedno se hrne za druhým

jako by prchala z vězení

stránky se plní rozkoší ze psaní

nevnímám čas

zaskočí mě křeč v prstech

odkládám tužku a rovnám záda

je tma

—

jdu spát

nespím

druhý den váhám

číst? nečíst?

rozsvítím lampu

obrovská oslnivá kapka bláznivě

rotuje

zhasínám

nasazuji brýle

beru velkou lupu

změť písmen k nerozlišení

beru nejmenší nejsilnější lupu

bloudím po slovech

rozsypaných po stránkách

pak rázem dost!

muchlám a trhám počmáraný zraněný papír

házím to smetí do odpadkového koše

byl to jen slovní průjem

—

bledé dny

bledé noci

je tak kouřmo tak větrno

přivolávám si slova

zpívám si je

lovím je na udičku

překřikují se repotají

šepotají

tichnou a znovu se vrací

pomýlená potrhaná zhmožděná

má hlava se jimi plní

chce se mi zapsat co v ní je

podivný zvyk zachycovat

nezachytitelné

pro koho?

vždyť se mne nikdo na nic neptá

vždyť skládám účty jen sama sobě

—

už zase týden dva píšu

zápasím s hordami slovního

potvorstva

v noci vstávám

snažím se

zachycovat všecky ty pošetilé piškuntálie

už zase týden dva třísním papír

—

hlava co spí pod mými víčky

se čímsi plní

na hnědém podkladě

vyrostla poškozená modrá mozaika

její modř je den za dnem sytější

je už stejně panovačná

jako modř Yvese Kleina

rozpíná se i po papíře na kterém právě píšu

—

chodívám procházkou

po své Vinohradské třídě

můj svět je zalit mlhou

každý dům keř kámen v dlažbě

je na svém místě

nořím se do pravidelného rytmu chůze

na nic se nedívám

nic a nikoho nevidím

vánek mi přináší vůně pachy

jsem průhledná

jsem čirá

jen krůček a

spěchám po své Národní třídě

můj svět je zalit sluncem

mířím k Vltavě

od Vltavy fouká

dívám se lidem do očí

každý mne vidí

nejsem průhledná

vlají mi sukně

vlají mi vlasy

rozběhnu se ke Slávii

kdosi tam na mne čeká

rozvírá náruč

jen krůček a

jsem čirá

nikdo mne nepotkává

nikdo mne nevnímá

jdu svou ulicí

svou cestou

po chodníku svého města

mé oči jsou zality oslněním