Definovat imaginaci prostoru v poezii Otokara Březiny se pokusila Michaela Kuthanová v studii „Křižovatkou všech světů je zem...“ (Svět literatury č. 35/2007).
Obraz Vídně okolo roku 1900 v textech Josefa Svatopluka Machara a Huga von Hofmannsthala konfrontoval Stefan Simonek v Slovu a smyslu č. 6/2006.
Na hodnotný divadelní program Městského divadla v Brně o 264 stranách k inscenaci muzikálového zpracování románu Vladislava Vančury Markéta Lazarová upozornil v článku Divadelní program jako kniha Ladislav Soldán (Kam v Brně č. 9, příloha Kam, září 2007).
Do knihy vzpomínek Dušana Jeřábka na divadelní, literární, výtvarný a univerzitní život Brno – kulturní město předválečné a válečné (Barrister & Principal, Brno 2006) přispěli vzpomínkami Miloš Hynšt, Vladimír Justl, Viktor Kudělka, Miloš Štědroň a básní Pozdní portrét Ludvík Kundera. – V Duze č. 2/2007 recenzoval Jeřábkovy vzpomínky Vít Závodský.
Na textové změny v druhém vydání hravých veršů Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové Co se slovy všechno poví (s ilustracemi Věry a Pavla Brázdových, Portál 2007) – „všechny po konzultaci s B. Grögerovou“ – upozozornil v Týdnu č. 35/2007 Jaromír Slomek.
Výskyt saxofonu v prvních pěti detektivkách Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové Krátké setkání, s vraždou (1999), Setkání po letech, s vraždou (2001), Setkání na konci éry, s vraždou (2001), Setkání v Bílé dámě, s vraždou (2003) a Setkání v Praze, s vraždou (2004) si vybrala jako téma článku „Ty velké fajfky opravdu hrajou krásně“ Michaela Swinkels-Nováková v Českém dialogu č. 7–8/2007.
Recenzí výboru ze starofrancouzské pentalogie Vulgata Putování za Svatým Grálem (Triáda 2007) dal o sobě v příloze Lidových novin Orientace z 25. 8. 2007 vědět germanista a romanista, překladatel a teatrolog Jindřich Pokorný, který letos v dubnu dovršil 80 let života.
Monografii Jindřicha Černého Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955 (Academia 2007) označil Petr Kovařík v Pražském deníku (a všech jeho západočeských mutacích) 20. 7. 2007 za „nejen závažné odborné dílo, ale také mimořádně poutavou četbu“. Styl autora pak za „naprosto suverénní, břitký, neberoucí si servítky vůči nikomu“.
O fejeton Zpívá celá rodina (1975), jako na míru ušitý různým televizním „reality show“ dneška, písňový text téhož autora Zahýkal sýc, zhudebněný Vladimírem Veitem (1979), četné zmínky o rockových deskách v Dopisech Olze (1979–81) a o recenzi alba Plastic People Hovězí porážka (1984) opřel Pavel Klusák svůj článek o Václavu Havlovi Pilný čtenář Melodie (Respekt č. 33/2007).
František Knopp
Francie
Konec léta je pro knihy ve Francii tradičně vděčný tím, že nakladatelé si na toto období před udělením hlavních literárních cen načasují značné procento produkce. Všichni už stojí v pozoru: knihkupci, novináři, renomovaní kritici z literárních příloh deníků i z kulturních časopisů. Konečně je jejich práce v centru zájmu. Nakonec se chtě nechtě začínají o knižní žně zajímat i sami čtenáři. Před hlubšími analýzami pouze vybraných děl z oněch sedmi set knih uvedených na trh však pravidelně přicházejí na přetřes hlavně aféry, či aspoň aférky, průšvihy, zajímavosti. Patří k nim tipy na hvězdné umístění v žebříčcích prodejnosti nebo tutovky o literárních cenách, často se vyzdvihují nečekané zpovědi známých či tajemných osobnosti, jindy zaujme „přestup“ známého autora od jednoho nakladatele k druhému, hodí se i najít knihy nejmladších anebo nejstarších spisovatelů. Letos se na čelná místa zpravodajství o knižním trhu dostaly dvě knížky, které spojuje jen to, že autorkami jsou ženy. Prim hraje spisovatelka Jasmina Reza (u nás její prózu vydává nakladatelství Fra, divadelní hry Obraz a Třikrát život uvádí už několik sezon pražské divadlo ABC, ale i další scény v českých zemích). Knihu Svítání večer nebo ráno (L´aube le soir ou la nuit) totiž věnovala novému francouzskému prezidentovi Sarkozymu. S jeho vědomím a souhlasem se pokusila popsat, jaký je první muž Francie. Byla mu nablízku po celou volební kampaň, sledovala ho až do zvolení prezidentem a nástupu do úřadu. Její kniha, zdá se, nepřináší žádné bomby, které by snad unikly bulváru, ani přímé komentáře či hodnocení. Autorka ke svému úkolu přistupovala spíš jako k reportáži o životě slavného muže. Zachytila okolnosti jeho vzestupu a zajímal ji především aspekt osobní: co všechno je člověk ochoten obětovat, jaké vypětí dokáže překonat, v čem asi tkví a jak daleko zachází ona naprostá cílevědomost jedince šplhajícího na vrchol.
Druhou novinářsky vděčnou událostí bylo osočení spisovatelky Marie Darrieussecqové vznesené „kolegyní“ od pera Camille Laurensovou. Aféra by mohla zajímat i české čtenáře, kteří měli možnost obě autorky poznat z překladů: Darrieussecqové prvotina u nás vyšla pod názvem Prasečiny (Vetus Via), Laurensová se představila v české verzi knih V náruči mužů a Láska, román (obě Odeon). Darrieussecqová právě vydala knihu Tom je mrtvý (Tom est mort), jejímž námětem je smrt novorozeněte vyprávěná jeho matkou. Laurensová podobné téma zpracovala před lety v autobiografické zpovědi Philippe (1995) a nyní se cítí dotčena tím, že jí jiná spisovatelka „bere“ její románovou látku a navíc ani nemá onu osobní zkušenost. Žalobkyně snesla řadu námitek už jen k tomu, že se Darrieussecqová opovážila o něčem tak bolestném a důvěrném psát; navíc své rozhořčení dokládá několika citacemi z obou děl, kde jí podobnost připadá nápadná, a tudíž nařkla Darrieussecqovou i z plagiátu. Za obžalovanou se postavil jak její nakladatel (shodou okolností donedávna vydával i Laurensovou, proto se spekuluje o jakémsi utajeném vyřizování účtů v celém trojlístku), tak četní další autoři: osobní prožitek nikomu nepřináší právo na exkluzivitu v jeho literárním zpracování; v dějinách literatury je běžné, že se k určitému problému vyjadřují různí spisovatelé, autor má právo rozepsat se jak o věcech, které sám zažil, tak o těch, které pro něho zůstávají čirou fikcí, to je asi resumé dílčích vyjádření z literárních a podobných kruhů. Pravda je, že ať se o knize či autorce mluví v dobrém anebo špatném, vždy to znamená velký krok pro její publicitu. A nemlčely ani zlé jazyky, domnívající se, že Laurensová svým mediálním výpadem vlastně jen chtěla připomenout také sebe. Literatura zkrátka už dávno nejsou jen texty samotné.
Jovanka Šotolová