Povídky z přístavu

Devět povídek knihy Lubomíra Martínka (1954) Olej do ohně spojuje motiv přístavu. Přístav vnáší do textů kolorit místa, v němž se mísí uprchlíci, opilci, starousedlíci, grázlové, excentrici i lidé celkem obyčejní, jejichž story by se mohla udát kdekoli. Je místem střetu různých postojů, životních směřování, nejistot či zas předpojatostí až příliš zažraných pod kůži. A olej do ohně? I ten v Martínkových povídkách značí neklid střetání, jindy zas mezní situaci, v níž dojde k vyjevení toho, co se vskutku skrývá pod lidským povrchem.

Dvojsečnost nonkonformismu

Martínek začínal v osmdesátých letech jako autor próz až experimentálního ladění. Dnes píše robustně vyprávěnou psychologickou prózu, v dobrém smyslu mainstreamovou. Přitom zůstává myšlenkově konzistentní, vrací se ke svým setrvalým tématům a problémům. Původní experimentální elán jako by se z formálních výbojů stáhl do autorova myšlenkového světa, jenž rozhodně není světem průměru a běžnosti. Martínkovy prózy mě vždy něčím podstatným přitahují, zároveň ale posléze i začnou dráždit jistými, znovu se opakujícími rysy. Co přitahuje, je autorův výchozí nonkonformismus. Okolo něho se tak či onak točí všechna čísla Oleje do ohně. V povídce Fanfan je skrytě divošská originalita krčmářky Fanfan traktována spíš v romanticko-pitoreskní a zároveň anekdotické poloze, povídka Myslíš, že je to důležité? rozvíjí téma nonkonformismu v žánru až filosoficky detektivním. V kolážovitém Černém pasažéru najdeme motiv rozehrán v rovině lehce fantaskní a záhadné. A ovšem modelově existenciální. Prostřednictvím postavy podivínského mladíka, podnikajícího zvláštní dobrodružná „cvičení“, se tu nonkonformismus jeví jako něco životodárně lidského, „naivně“ heroického. Povídka Loučení ale už vyznívá traktátovitě. Hrdina, stižený „nechutí prodlužovat existenci v potomstvu“, tu svůj postoj dalekosáhle pitvá, racionalizuje; když se však dostane ke slovu partnerka toužící po dítěti, jsou hlubokomyslné vývody šmahem smeteny se stolu: „To jsou jen žvásty podělanýho chlapa.“ Řekl bych, že odstín sarkasmu se sem vloudil navzdory autorskému záměru…

Schémata moci a slabosti

Tady mě Martínkovy texty vždy začnou dráždit. Původně přitažlivý nonkonformismus se totiž nevymezuje v pozitivním gardu, ale téměř vždy negativně, jako tvrdošíjná revolta vůči svazujícím společenským systémům. Konformita je až démonizována. A zatím nonkonformnost nenalézá svůj obsah, je traktována jen jako odpor, vymezení se vůči konvenci, opresivnímu aparátu. Potulný kuchař z povídky Myslíš, že je to důležité?, který se vymanil ze všech myslitelných společenských vazeb a pastí a stal se tak nezmanipulovatelný, „nedotknutelný“, je zároveň jen přívětivě prázdným kumpánem, družným mluvkou nad lahví, jehož přáteli jsou všichni a nikdo – aspoň tak v povídce působí. Nedozvíme se, kým vskutku je, čím zaplňuje svou důslednou svobodu; Martínek črtá vnější skořápku postavy, jež ideji povídky dostatečně poslouží. Kuchař může „se svým časem nakládat, jak se mu zlíbí, může se vydat kamkoli, aniž by se musel na kohokoli ohlížet, není omezován žádnou povinností a dokonce ani nemá žádné přesvědčení…“. Svoboda jako „egoistická“ nuda? Či jde o záblesk ironie, u Martínka vzácné? Postupně si s překvapením uvědomíme, že Martínkovy povídky, působící zkraje tak robustně výběrem zvláštních hrdinů a přitažlivým nonkonformním východiskem, jsou vlastně ryzími povídkami à la these, v nichž jde o předem dané myšlenky a závěry, rozehrané do atraktivního tvaru. Snad tu jistou roli hraje i nadsázka, způsob vyprávění je ale natolik solidní a myšlenky vážně a sveřepě postulované, že pocit podvratnosti se nedostavuje.

Vzdor své originalitě jsou postavy povídek spíš figurami, jež autor rozpohybovává ve hře idejí. Ta je výstižně a hutně podaná, v lecčem složitá a přitažlivě provokativní, ale zároveň nutně i jednostranná, zbavující dění povídek zážitku komplexnosti, nejednoznačnosti, plnokrevnosti člověka a jeho osudu. Martínkova důkladná líčení vnitřních pochodů či myšlenkových schémat nás vtáhnou do hry, i když zároveň víme, že „v životě“ by se věci zajisté měly jinak. Když Harold z úvodního Nemilostného příběhu, připraven na letišti s konečnou platností opustit přístav i svůj dosavadní osud, sebou „náhle trhne“ a prsty mu „zmrazí“ závěrečné prozření, čtenář jen zakroutí hlavou: „skutečný“ Harold by přece musel to podstatné zakusit už dávno, pozvolna a do hloubky, spolu s lecčím dalším, o čem povídka mlčí, i když by to k Haroldovu příběhu bytostně patřilo. Přitom nejde o nedostatečnou podrobnost pohledu; Nemilostný příběh je svým způsobem psychologická tour de force. Haroldova figura je však manifestací psychologického konstruktu. Martínek ve svých povídkách neuplatňuje vhled prostřednictvím evokace nálady, situace či psychického hnutí, zámlky nebo výmluvného detailu; jeho je racionální analýza, esejistické rozvádění idejí, disputace až traktátovitá.

Martínka zajímají schémata moci a slabosti, útlaku a volnosti. Nesčetněkrát se tu opakují zmínky o totalitních režimech, pojmy jako omezení, aparát, manipulovatelná většina, potupení ega, ideologická nákaza, správná strana barikády, znetvoření… Čteme formulace jako „dobře myšlený teror“, „radovánky spořádaných tatíků“, „soustředěný nájezd učitelstva“, „začít se bránit, dřív než bude pozdě“ a další. V textu Bezvětří, rozměrném osočení křesťanství ze všeho zlého, vystoupí Bůh jako „superfízl“ i „prototyp diktátora“. To vše je v daném kontextu nějak pochopitelné, na druhé straně tu zavane i trocha zapšklosti, obsedantně jednostranného přehánění.

Pravdy i nejistoty

Martínek dovede črtat svá témata ostře a přímočaře. Myšlenky vkládá do úst či myslí postav, přílišná distance tím ale nevzniká; většinou je vnímáme jako autorskou proklamaci. V zájmu racionální analýzy autor stahuje problémy do zřetelně tvarovaných idejí, s nimiž pak lze v průběhu disputace snadněji nakládat, „manipulovat“. Řečeno bez obalu – někdy docela zjednodušuje. A i jeho myšlení se občas zdá být svým způsobem ideologizující, byť v opačném, „nonkonformním“ gardu.

Rozepře dvou mužů v nejrozsáhlejší povídce Bezvětří se při vší šíři znalostí a přemýšlivého záběru místy podobá hádce dvou zapálených gymnazistů, nikoli zralých chlapíků, kteří by byli s to přirozeně rozlišit rovinu řeči, jež se vede, od roviny mnohotvárné lidské situace, v níž o slova tak moc nejde a kde nad pustou rétorikou vládne ještě cosi dalšího, lidsky sošnějšího, cit, respekt, sebezáchovná zodpovědnost. Avšak povídka, jakkoli umístěná na barvité širé moře, se tvrdošíjně vrací právě jen k rovině ideologické. Martínek je natolik zdatný a plamenný ve formulaci názorů či v udržování kontinuálního vývoje povídky, že se dokážeme textu poddat i navzdory nesouhlasu s lecčím, co se tu říká a jak. Ale jen do určité míry. Když se Bezvětří vleče moc dlouho, figury omílají táž stanoviska a nadsázka či jiný dynamický prvek jsou v nedohlednu, zájem opadá.

Víc než vlastní disputace v textech zapůsobí momenty, kdy je ideová šaráda v povídce přiznána, její mechanika se stává prostředkem a hybatelem dění. Zajímá nás, kam se posune okatě modelová situace zajatého gaunera z povídky Takhle se se mnou nesmí. I ve zmíněné paralele námořní plavby a pře o křesťanství jsme dlouho napjati, co tedy v mnohoslovném dramatu převáží, jaký prvek, třeba nečekaný, se ujme vlády nad situací a posune ji k závěru. Ten však tvoří vyspekulovaná, tezovitá „metafora“. Jedinými osvěživými místy povídky jsou chvíle, kdy se lodník Daniel od stále hrozivější hádky utíká k obyčejným denním činnostem, nemůže se dočkat, až bude zase sám jen se svou lodí, s mořem okolo a s plavbou zbavenou intelektuálního balastu.

Tady je mi Martínek nejbližší. Přitahuje mě jeho smysl pro dobrodružnost lidské existence, intuitivní tah k nejisté, nesamozřejmé povaze lidského bytí, a zároveň k vnitřní suverenitě, o niž je třeba zápasit. Píše-li Martínek o plavbě a cestách, je za tím cítit osobní zkušenost. Co tu ale schází, je tajemství. Tajemství nečekaného záhybu lidské psýchy, jenž by mohl zůstat i nevysvětlen. Tajemství chvíle, situace, údělu, nenápadného detailu. Nic to však nemění na tom, že Martínek je autor originální, důkladný, poctivě přesvědčený o svých pravdách i nejistotách. Vybízí k polemice, ale hlavně k respektu a nakonec k sympatiím.

Autor je básník, literární kritik a hudebník