INSITA 2007

Pojem „insitní umění“, vycházející z latinského „insitus“, které znamená „vrozený, vštípený či zakořeněný“, razil v tehdejším Československu historik umění Štefan Tkáč. Jeho Insity byly sice zaměřené především na naivní umění, i do nich ale pronikla tvorba, kterou francouzský malíř a teoretik umění Jean Dubuffet pojmenoval „art brut“ – tedy umění v surovém stavu, jako například dílo Edmunda Monsiela či Séraphine Louisové. Kurátorka Katarína Čierna Tkáčovu koncepci akceptuje, nicméně na art brut a outsider art klade ročník od ročníku stále větší důraz.

Je však zřejmé, že prvotní imaginace, o které Čierna hovoří jako o spojujícím prvku všech zmíněných kategorií, se projevuje pokaždé jinak. Naivní umění čerpá inspiraci z vnější reality a vzpomínek zpracovaných idealizujícím poetickým viděním; art brut vyvěrá z reality vnitřní, vycházející z podvědomí autorů, nezřídka ovlivněného zkušeností s duševní chorobou nebo transcendentálními zážitky medijního charakteru. Obsah termínu outsider art, který roku 1972 zavedl britský teoretik umění Roger Cardinal původně jako anglický ekvivalent art brut, se navíc časem rozšířil a pohltil tvorbu psychotiků, spiritistů, vězňů, vizionářů, podivínů, ale i dětí a částečně i lidové umění. Jako takové zahrnuje outsider art vedle autentických projevů i tvorbu, která se pohybuje v rámci etablované výtvarné kultury.

Vývoj k fúzování

Když byl roku 1972 požádán „zvěstovatel“ art brut Jean Dubuffet o příspěvek do katalogu Insity, jednoznačně se proti všemu, co se art brut vymyká, vymezil: “Umělecké formy..., které označuji termínem ,art brut’, jsou mnohem vzdálenější kulturním normám než ty, které se běžně nazývají ,naivním uměním‘. Zdá se mi, že ,naivní umění‘ je všeobecně příliš poplatné kulturním normám, obvyklým duševním základům a zvyklostem převzatým z kulturního umění. Je sice pravda, že do kulturních šablon vnáší špetku spontánnosti, špetku osobní invence, ale to je podle mě málo. Tradičnímu umění klade jen velmi slabý odpor, a to nikoli v hloubce, ale na povrchu. Mám dojem, že v hloubce, v nitru, se zcela podrobuje akademickému umění, a proto mě zajímá jen okrajově.”

Nicméně neexistuje důvod, proč Dubuffetovi za každou cenu přitakávat. Z dnešního pohledu se prolnutí art brut, outsider art a naivního umění jeví jako velká devíza, neboť skýtá divákům přehled o nevyčerpatelné škále spontánní lidské tvořivosti v jejích intelektuální cenzurou nezkrocených podobách.

Jak vzniká přehlídka

Struktura expozice Insity je již tradičně rozdělena na soutěžní přehlídku současných autorů a na speciální, tematicky komponované celky. Soutěžní exhibice v sobě však skrývá jisté sporné momenty. Už sám kompetitivní prvek v rámci tvorby, jejíž podstatou je, že vychází z vnitřních popudů, aniž by kalkulovala s ohlasem publika, lze považovat za diskutabilní. Mezinárodní jury odborníků, jíž předsedá Roger Cardinal, je ve svém finálním výběru navíc závislá na nabídce ze strany národních kurátorů, kteří, jak přiznává i autorka koncepce Insity Katarína Čierna, ne vždy sdílejí stejná kritéria kvality. Na druhé straně je právě soutěžní sekce zdrojem nových objevů. Přínosem letošního ročníku jsou především éterické kresby vítězky soutěže, polské autorky Justyny Matysiakové, jejichž estetika by mohla být považována za rafinovanou, kdyby však autorka s mentálním postižením byla záměrného výtvarného kalkulu schopna. Pozoruhodné jsou také „anatomické autoportréty“ českého tvůrce Luboše Plného, jehož britský teoretik John Maizels označil za jeden z nejdůležitějších objevů evropského art brut poslední doby.

Na soutěžní sekci přímo navazuje bohužel jen skromná ukázka z díla držitele Grand Prix INSITA 2004, ruského autora Vasilije Romaněnkova. Jeho kresby, vzniklé vrstvením dekorativních detailů, vycházejí z tradiční pravoslavné ikonografie, nicméně překládají její prvky do osobitého výtvarného jazyka. Naplňují tak jednu z charakteristik art brut – schopnost svébytné transformace kulturních vlivů a jejich obsazení novými obsahy, srozumitelnými pouze v rámci osobní mytologie daného autora.

Třešničky na dortu

Vedle soutěžní sekce nabízí letošní INSITA sérii unikátních „speciálních kolekcí“. Výběrem pěti autorů se zde představuje francouzská soukromá sbírka La Fabuloserie, pozoruhodná je ukázka rumunského insitního umění ze sbírky Herberta Wiesnera či monografická výstava anekdotických výjevů francouzského naivisty Germaina Tessiera. Přehlídka zároveň skýtá jedinečnou příležitost spatřit jinak jen zřídka vystavovanou kresbu britské medijní tvůrkyně Madge Gillové nazvanou „Ukřižování duše“. Na desetimetrovém pásu kalika je zde zpodobeno 136 totožných ženských portrétů obklopených ornamentálním labyrintem, který je metaforou nádhery posmrtného života.

Tematická expozice tří „stálic“ Insity – Evy Droppové, Cecílie Markové a Anny Zemánkové – v sekci nazvané Z hlubin vzhůru sleduje obsahové i formální spojitosti v tvorbě těchto tří vizionářek česko-slovenského art brut. Všechny tři prostřednictvím tvorby dospěly k osobnostnímu znovuzrození v hájemství imaginace, kde neplatí zákony zániku, fauna se prolíná s flórou a tělesné splývá s duchovním v prapůvodní magma, z nějž se rodí mocné archetypální obrazy. U všech autorek lze hovořit o medijně inspirované tvorbě, postavené na bázi automatismu. Příbuznost, která spojuje tvorbu Droppové, Markové a Zemánkové, není zakódována jen v kreativních principech a v morfologii jejich děl, ale především v jejich tušeném obsahu. Právě zde je evidentní ono směřování „z hlubin vzhůru“ –  marasmu hmotné existence k duchovním výšinám, které je synonymem aktu stvoření v ontogenetickém, fylogenetickém i kosmogenetickém slova smyslu.

Magická architektura

Vrcholem celé Insity je tematická kolekce sestavená v režii Rogera Cardinala a nazvaná Magická architektura. Vedle již “klasických“ děl Adolfa Wölfliho, Martína Ramireze, Augustina Lesage, Karla Junkera či Nikifora jsou zde prezentovány také výtvory dvou doposud jen málo známých – o to však pozoruhodnějších – tvůrců: Rakušana Emanuela Navratila a Francouze Marcela Storra.

Původním povoláním soustružník Navratil (1875–1956) začal tvořit až ve svých pětašedesáti letech, kdy byl hospitalizován se schizofrenií v léčebně Steinhof. Jeho fantaskní urbánní celky, prokreslené do minuciózních detailů a viděné z deformované ptačí perspektivy, zachovávají přísnou symetrii a vytvářejí tak svého druhu ornamenty. Jsou kreslené na zadní strany lékařských formulářů, poslepovaných do velkých formátů lepidlem vyrobeným z mouky.

Pro zametače v Buloňském lesíku Marcela Storra (1911–1976) se stala hlavním námětem Paříž. Vytvořil řadu delirantních architektonických vizí-projektů na přestavbu města po jeho eventuálním zničení. Klíčovou roli v jeho sršivě barevných kresbách pastelkami a tuší hrají sakrální stavby, které se, obklopené pavučinovou sítí ulic, řek a mostů, vypínají vysoko do oblak.

Architektonické motivy prezentované na Insitě překračují rámec této tematické kolekce a prolínají celou expozicí. Architektura jako jedno ze základních témat art brut i naivního umění nereprezentuje jen viděnou realitu. Budovy, potažmo organismy měst jsou i jakousi metaforou konstrukce vnitřních světů, která evokuje tolik potřebný řád – vytváří systém v chaosu. Tito „stavitelé katedrál“ jsou zároveň stvořiteli krásnějších a dokonalejších alternativních světů, které fungují na principech jimi stanovených zákonitostí a skýtají jim únik z mnohdy bolestné vnější reality. INSITA do těchto vzrušujících světů nahlíží a rozkrývá divákům nesmírnou šíři lidské imaginace.

Autorka je historička kultury se zaměřením na art brut.